27 C 59/2024-24 — Okresní soud v Děčíně

1. Žalobce se domáhá zaplacení 10 000 Kč s příslušenstvím, které tvoří obchodní úroky ve výši 4 000 Kč ve výši 40 % ročně, a dále zaplacení smluvní pokuty 1 300 Kč za prodlení se splácením úvěru od 7.6.2023 do 15.10.223. Uvedl, že žalovaný uzavřel s žalobcem smlouvu o úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr 10 000 Kč, žalovaný se jej zavázal splatit ve splátkách s úroky ve výši 40 % ročně. Úvěr byl poskytnut 1.2.2023, žalovaný jej nesplatil. Sjednaná smluvní pokuta činila 0,1 % denně z dlužné částky.2. Soud ze smlouvy ze dne 1.2.2023 a z dokladu o poskytnutí úvěru zjistil, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě mu byl poskytnut úvěr 10 000 Kč. Žalovaný byl povinen úvěr zaplatit ve splátkách s tím, že sjednaný úrok činil 40 % ročně. Svoji platební povinnost porušil.Z žádosti o úvěr soud zjistil, že žalobce před poskytnutím úvěru posuzoval úvěruschopnost klienta porovnáním příjmů a jeho výdajů.Z výzvy k úhradě soud zjistil, že žalobce vyzval žalovaného k zaplacení dluhu před podáním žaloby.3. Podle § 2395 o.z., Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2399 odst. 1 o.z., úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.Soud dospěl k závěru, že mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce byla uzavřena smlouva o úvěru podle § 2395 an. o.z. Právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet v pravidelných měsíčních splátkách. Vzhledem k tomu, že nesplnil povinnost platit splátky řádně a včas, byl úvěr v souladu se smlouvou o úvěru zesplatněn. Žalovaný úvěr nezaplatil, soud mu proto uložil zaplatit žalobci jistinu úvěru s obchodním úrokem za požadované období ve výši 20 % ročně a se zákonnými úroky z prodlení počínaje dnem následujícím po splatnosti úvěru.Soud zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhá obchodních úroků v kapitalizované výši 2 000 Kč s příslušenstvím (celkem požaduje 4 000 Kč), neboť sjednaná úroková sazba přesahuje obvyklou úrokovou míru v době sjednání smlouvy činící 20 % ročně (viz rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 84 Co 105/2020 – 101), a to pro rozpor s dobrými mravy podle § 580 a § 588 o.z.Soud zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhá zaplacení smluvní pokuty. Nárok na smluvní pokutu odvozuje žalobce od ujednání obsaženého ve smlouvě, podle kterého v případě prodlení klienta s úhradou jistiny úvěru je klient povinen zaplatit smluvní pokutu 0,1 % denně. Smlouva sjednaná žalobcem a žalovaným je tzv. smlouvou spotřebitelskou, neboť její smluvní stranou na jedné straně je dodavatel, tedy osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti (viz výpis z obchodního rejstříku právního předchůdce žalobce) a na druhé straně spotřebitel. Na právní vztahy ze smlouvy se uplatní právní závěry formulované judikaturou Ústavního soudu vztahující se k posuzování ujednání o smluvní pokutě ve spotřebitelských vztazích. Jak judikuje Ústavní soud (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 342/09 nebo sp. zn. Pl. ÚS 1/10 – dostupné na www.concourt.cz), východiskem spotřebitelské ochrany je postulát, podle něhož se spotřebitel ocitá ve fakticky nerovném postavení s profesionálním dodavatelem, a to s ohledem na okolnosti, za nichž dochází ke kontraktaci, s ohledem na větší profesionální zkušenost prodávajícího, lepší znalost práva a snazší dostupnost právních služeb a konečně se zřetelem na možnost stanovovat smluvní podmínky jednostranně cestou formulářových smluv. … Společným znakem této nové kogentní právní úpravy je tedy snaha cestou práva vyrovnat tuto faktickou nerovnost, a to formou omezení autonomie vůle (I. ÚS 342/09). Jestliže jsou … ve spotřebitelských smlouvách stanoveny různě kombinované či kumulované sankce - pouze pro spotřebitele - …, nelze - ve svém souhrnu - než považovat takové odsouzeníhodné, vpravdě lichvářské smlouvy za protiprávní a zákonná ustanovení, jež je umožňují, za protiústavní (Pl. ÚS 1/10). Soud posuzoval platnost smluvních ujednání v souladu s uvedenými kritérii a dospěl k závěru, že ujednání smlouvy o úvěru upravující povinnost zaplatit smluvní pokutu pro případ prodlení dlužníka s úhradou kterékoliv splátky je neplatné, neboť v rozporu s požadavkem dobré víry znamená k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, neboť stanovené sankce pro případ porušení smlouvy o úvěru postihují výlučně spotřebitele. Soud proto zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhá zaplacení smluvní pokuty.4. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř. a žalobci, který měl neúspěch v nepatrném rozsahu, přiznal právo na náhradu nákladů řízení proti neúspěšnému žalovanému. Náklady řízení tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 800 Kč, odměna advokáta podle vyhl. č. 177/1996 Sb. ve výši celkem 900 Kč za tři úkony právní služby podle § 14b vyhl. (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, předžalobní výzva), 3x režijní paušál po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) vyhl.. Náklady řízení dále tvoří 21 % DPH z odměny a z náhrad.Soud ve věci aplikoval pro určení výše odměny advokátu žalobce ustanovení § 14b odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., podle kterého, v občanském soudním řízení, které bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, v němž je předmětem řízení peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč a v němž byla žalobci přiznána náhrada nákladů řízení, činí pro účely stanovení náhrady nákladů řízení sazba za každý úkon právní služby do podání návrhu na zahájení řízení včetně z tarifní hodnoty přes 10 000 Kč do 30 000 Kč 300 Kč. Ze samotné povahy vymáhaného nároku plyne, že jeho právní a skutková jednoduchost umožňuje žalobci uplatňovat nároky vzorovými žalobami, v nichž se mění pouze identifikační údaje žalované strany a znaky individualizující skutek. Vyplňování těchto návrhů je ryze rutinní činností, která nevyžaduje odbornost. Samotné podání návrhu pak v drtivé většině případů postačuje k úspěchu ve věci a k získání exekučního titulu. Činnost advokáta, kterou žalobce nahrazuje využití svých zdrojů, nemá odbornou, nýbrž pouze administrativní povahu a nepředstavuje přidanou hodnotu v podobě právních znalostí a odborného náhledu na konkrétní kauzu. Jednotlivé případy se odlišují pouze skutečnostmi individualizujícími žalovaný skutek z hlediska specifikace smluvních stran, data uzavření smlouvy, porušení povinností žalovanou stranou a splatnosti dluhu. Typová stejnorodost žalovaných nároků vylučuje kategorizaci výše odměny advokáta za právní zastoupení podle kritéria hodnoty sporu a vede k nutnosti aplikovat ustanovení § 14b odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. Pokud jde o podmínku aplikace § 14b vyhlášky z hlediska opakovanosti návrhů (blíže viz usnesení krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6.4.2016 č.j. 17Co 361/2015), zjistil soud z aplikace ISAS, že žalobce vede u Okresního soudu v Děčíně více řízení.