20 C 32/2025-44 — Okresní soud v Děčíně

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 28 544,10 Kč s přísl. Uvedla, že žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, . (dále rovněž „právní předchůdkyně“) smlouvu o poskytnutí kreditní karty a revolvingového úvěru č. , hodnota, ze dne 26. 11. 2006, na základě které byl žalované poskytnut úvěrový rámec ve výši 25 000 Kč a aktivována kreditní karta dne 8. 4. 2009. Úrok byl sjednán ve výši 14,24 % ročně. Pro porušení podmínek právní předchůdkyně smlouvu ke dni 24. 3. 2011 předčasně ukončila, kdy celkový dluh k tomuto dni činil 28 544,10 Kč. Předmětná pohledávka za žalovanou byla s účinností ke dni 11. 1. 2017 postoupena na žalobkyni. Žalobkyně tedy požaduje úhradu dlužné jistiny v částce 27 474,38 Kč, dlužné poplatky v částce 1 069,72 Kč a úrokové příslušenství ve výši 14,24 % ročně z částky 27 474,38 Kč od 24. 3. 2011 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 28 544,10 Kč od 24. 3. 2011 do zaplacení.2. Žalovaná se ve věci vyjádřila v rámci podaného odporu, kdy namítla promlčení pohledávky v zákonné promlčecí lhůtě. S ohledem na uvedené navrhla žalobu zamítnout a požádala o náhradu nákladů řízení podle úspěšnosti.3. V replice k námitce promlčení žalobkyně uvedla, že pohledávka promlčena není, neboť splatnost pohledávky nastala dne 24. 3. 2011 a pohledávka byla uplatněna před uplynutím obecné čtyřleté promlčecí doby dne 12. 6. 2012 žalobou v rozhodčím řízení, které vedl , tituly před jménem, , jméno FO, , rozhodce. Ve věci byl následně dne 13. 9. 2012 vydán rozhodčí nález, č.j. , Anonymizováno, , Anonymizováno, na jehož základě nařídil Okresní soud v Ústí nad Orlicí usnesením ze dne 21. 11. 2012, č. j. , spisová značka, , exekuci na majetek žalované. Podáním rozhodčí žaloby a následné exekuční řízení, založené na takto vydaném rozhodčím nálezu, má účinky stavení běhu promlčecí doby. Usnesením soudního exekutora , tituly před jménem, , jméno FO, ze dne 2. 8. 2024, č. j. , spisová značka, bylo rozhodnuto o zastavení této exekuce z důvodu bezvýslednosti. Vzhledem k tomu, že žalobkyně následně vyhodnotila vydaný rozhodčí nález jako nezpůsobilý exekuční titul z důvodu jeho vydání na základě neplatné rozhodčí doložky, má za to, že zde není dána překážka věci rozhodnuté, a proto podala ve věci novou žalobu dne 20. 9. 2024. Tak zůstaly zachovány účinky podané rozhodčí žaloby a k promlčení pohledávky žalobkyně nedošlo. Vznesená námitka promlčení by rovněž neměla požívat právní ochrany pro rozpor s dobrými mravy, kdy žalobkyně odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3717/2017.4. S ohledem na vznesenou námitku promlčení se soud nejdříve zabýval touto námitkou.5. Uvedená situace je takřka přesně řešena v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 996/18 ze dne 4. 6.2019, kterým bylo zrušeno žalobkyní odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3717/2017. Ústavní soud ve svém nálezu dovodil, že z důvodů, které vedly věřitele k upřednostnění využití (neplatné) rozhodčí doložky před uplatněním pohledávky u soudu, nelze vyloučit, že věřitel uplatnil rozhodčí doložku právě proto, že očekával od rozhodce vyšší míru "vstřícnosti" k uplatněnému nároku než v případě soudu. V době podání rozhodčí žaloby v dubnu 2012 (v nynějším případě 12. 6. 2012) již věřitel věděl o neplatnosti příslušné rozhodčí doložky v dané úvěrové smlouvě, a tudíž postupoval ve vědomém rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Jeho jednání přitom bylo vedeno snahou neoprávněně získat výhodnější pozici vůči žalovaným. Jeho postup naplňuje znaky zneužití práva, neboť se snažil nepoctivě posílit své právní postavení, zde ve smyslu získání výhody před dlužníkem, která by při poctivém jednání nevznikla. Další fáze řízení již "pouze" rozvíjely a udržovaly počáteční zneužití práva, přirozeně jsou s ním spojeny a jejich obsah nemůže vyvolat žádné právní důsledky. Každopádně z hlediska promlčení nároku věřitele jsou zásadní okolnosti využití neplatné rozhodčí doložky. Zahájení rozhodčího řízení obecně vede ke stavění promlčecí lhůty i tehdy, jestliže je později rozhodčí nález zrušen nebo je konstatována jeho nevykonatelnost. Tento závěr však nemůže platit v případech, kdy nebankovní úvěrová společnost úmyslně zahájí rozhodčí řízení, přestože je znalá příslušné judikatury o neplatnosti rozhodčích doložek a zároveň si je vědoma skutečnosti, že jí uzavřená smlouva takovou problematickou rozhodčí doložku obsahuje. Ústavní soud má za neakceptovatelné, aby se soudní ochrany dostávalo subjektům, které neoprávněným zahájením rozhodčího řízení poškodily práva svých dlužníků jako slabší strany, přičemž tento krok může vyústit v nepříznivé důsledky v dlužníkově sféře právní i osobní. Ochrana takto nabytých práv věřitele stojí mimo účel civilního procesu, respektive mimo základní hodnotový rámec práva jako normativního systému. V souzeném případě přitom byla věřitelem (poskytovatelem úvěru) právě právní předchůdkyně.6. Vztáhnuto na projednávaný případ, žalobkyně, resp. právní předchůdkyně, ač si byla vědoma, nebo si vědoma být měla, že je rozhodčí doložka neplatná, tuto rozhodčí žalobou uplatnila u rozhodce, který neměl pravomoc rozhodčí nález vydat, a následně přistoupila k výkonu tohoto nezpůsobilého titulu, čímž zneužila právo. Naprosto ignorovala závěry sjednocujícího usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, ze dne 11. 5. 2011, kdy tyto závěry jí byly známy a právní předchůdkyně se rozhodla je prostě ignorovat pro vyšší míru "vstřícnosti" od rozhodce k uplatněnému nároku než v případě soudu. Toto zneužití následně právní předchůdkyně a poté žalobkyně rozvíjela a udržovala, dokud soudní exekutor exekuci nezastavil, po více než 12 letech. Soud tedy uzavírá, že podáním rozhodčí žaloby standardně dochází ke stavění běhu promlčecí lhůty, nicméně v tomto konkrétním případě, v souladu s výše citovanou judikaturou a zejména s ohledem na vědomé a účelové jednání právní předchůdkyně podle neplatné rozhodčí doložky nelze v této věci přiznat žalobkyni účinky stavění běhu promlčecí lhůty.7. Žalobou uplatňovaná pohledávka plyne ze smlouvy o poskytnutí kreditní karty a revolvingového úvěru č. , hodnota, ze dne 8. 4. 2009. Závazkový vztah mezi žalovanou a právní předchůdkyní se řídil zákonem č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále rovněž „obchodní zákoník“), a to § 497 a násl. obchodního zákoníku. Pokud splatnost předmětné pohledávky s ohledem na uplatnění práva na okamžité splacení dlužné částky nastala 24. 3. 2011, uplynula čtyřletá promlčecí doba (§ 391 odst. 1 ve spojení s § 397 obchodního zákoníku) již dne 24. 3. 2015.8. S ohledem na výše uvedený závěr soudu nepožívá nárok žalobkyně soudní ochrany, a to pro zjevné zneužití práva dle § 2 o. s. ř., pohledávka je tudíž promlčená, jak namítla žalovaná.9. Pokud jde o námitku žalobkyně, že vznesená námitka promlčení by neměla požívat právní ochrany pro rozpor s dobrými mravy, když žalobkyně do dnešní doby na existující dluh ničeho neuhradila, této námitce nelze ve světle závěrů plynoucích z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 996/18 ze dne 4. 6. 2019, rovněž přisvědčit. Vznesení námitky promlčení dobrým mravům zásadně neodporuje. Výjimkou jsou v obecné rovině situace, kdy uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí lhůty byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. I právní předchůdkyně měla jako věřitel po neoprávněném podání rozhodčí žaloby a získání exekučního titulu před promlčením pohledávky dostatečný časový prostor k ukončení svého protiprávního jednání a řádnému zažalování pohledávky u soudu. Námitka promlčení proto už z tohoto důvodu nemůže být nemravná. Byť nelze zpochybnit tezi žalobkyně, že pokud by žalovaná dluh uhradila, nemusela by se žalobkyně nároku domáhat, nelze popírat realitu běžného života a předstírat, že každý dluh je vždy bezproblémově uhrazen. Peníze si logicky půjčují (zejména) subjekty, které jich mají v daný moment nedostatek, a součástí každého dluhu je tak z podstaty riziko jeho nesplacení. Smysl by totiž postrádal výklad, dle kterého by prosté nesplácení dluhu znemožnilo uplatnění této námitky. Takový přístup by institut promlčení zcela popřel.10. Z výše uvedených důvodů soud žalobu zamítl.11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 300 Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů řízení v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 300 Kč za jeden úkon dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky.