7 C 142/2024-76 — Okresní soud v Děčíně

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 12 687 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 6 242,38 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 15 471,68 Kč, zákonným úrokem z prodlení částky 6 910,60 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení a úrokem ve výši 21 % ročně z částky 6 910,60 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení. Uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně, a to společnost , právnická osoba, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) dne 30. 1. 2012 uzavřela se žalovaným smlouvu o půjčce č. , hodnota, , na základě které poskytla žalovanému půjčku ve výši 8 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit v 60 pravidelných splátkách po 245 Kč splatných měsíčně do 25. 3. 2013 spolu se sjednaným poplatkem ve výši 6 687 Kč. Žalovaný na předmětnou půjčku uhradil pouze 2 000 Kč.2. Žalobkyně dále uvedla, že před uzavřením smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, a to tak, že provedla vyhodnocení informací od žalovaného před uzavřením smlouvy a tyto informace ověřila oproti dokladům vyžádaným od žalovaného zaznamenaných v zákaznické kartě.3. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.4. Ze smlouvy č. , hodnota, ze dne 30. 1. 2012 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala žalovanému poskytnout půjčku ve výši 8 000 Kč a žalovaný se zavázal půjčku včetně poplatku ve výši 6 687 Kč splácet částkou 245 Kč v 60 splátkách splatných měsíčně (přičemž poslední splátka činila 232 Kč). Převzetí jistiny půjčky 8 000 Kč žalovaným má soud za prokázané z uvedené smlouvy, neboť obě strany učinily v tomto směru prohlášení, že se tak stalo hotovostně v místě bydliště žalovaného při uzavření smlouvy.5. Z přehledu plateb ze dne 16. 4. 2025 soud zjistil, že žalovaný uhradil na poskytnutou půjčku částku ve výši 2 000 Kč.6. Ze zákaznické karty soud zjistil, že při poskytování půjčky právní předchůdkyně žalobkyně vyšla z toho, že měsíční příjem žalovaného činí 12 000 Kč a měsíční výdaje činí 5 200 Kč (z toho 5 000 Kč činí výdaje na bydlení), přičemž žalovaný uvedl, že bydlí s rodiči a je zaměstnaný na hlavní pracovní úvazek jako pomocník vykonávající tesařské práce. Příjem žalovaného právní předchůdkyně žalobkyně ověřila z pracovní smlouvy a výplatních pásek. Výdaje nijak ověřovány nebyly.7. Ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 21. 9. 2013 a z její přílohy, kterou tvoří seznam postoupených pohledávek a oznámení o postoupení pohledávky soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně se dohodla na postoupení pohledávky za žalovaným. Oznámení o postoupení pohledávky ze dne 29. 9. 2023 bylo zasláno žalovanému, jak soud zjistil z podacího lístku, přičemž oznámení obsahovalo i výzvu k úhradě dlužné částky.8. Výzvou ze dne 3. 6. 2024 žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužných částek pod pohrůžkou podání žaloby, jak soud zjistil z příslušné výzvy, přičemž výzva byla odeslána dne 4. 6. 2024, jak soud zjistil z příslušného podacího lístku.9. Po právní stránce dospěl soud věc posoudil, dle zák. č. 40/1964 Sb., o. z., ve znění platném a účinném ke dni uzavření smlouvy a zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů ve znění platném a účinném ke dni uzavření smlouvy.10. V nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. IV US 702/20 se Ústavní soud věnoval otázce povinnosti věřitelů zkoumat úvěruschopnost dlužníka v době, kdy takováto povinnost nebyla ze zákona dána, kdy tuto otázku posuzoval v rovině korektivu dobrých mravů. V nálezu mimo jiné uložil, že uplatnění korektivu dobrých mravů, jako krajního prostředku korekce zásady autonomie vůle připadá v úvahu i v situacích, kdy se výkon práva projevuje nepřípustně v postavení některého ze subjektu závazkového vztahu navenek. Proto jsou obecné soudy povinny zohlednit, zda věřitelka dostatečně prověřila a posoudila schopnost dlužníka z úvěrové smlouvy v budoucnu splnit její závazek, byť takovou povinnost ze zákona v době uzavření smlouvy neměla, zvláště když věřitelka prověření úvěruschopnosti stěžovatelů provedla nedostatečně a v důsledku toho uzavřela úvěrovou smlouvu s žalovaným, který pro své majetkové poměry zjevně nebyl schopen závazek splnit. Ústavní soud v tomto svém nálezu naznačuje, kdy připadá v úvahu uplatnění korektivu dobrých mravů, např. okolnosti vztahující se k uzavírání úvěrové smlouvy, již zmíněné posuzování úvěruschopnosti (nejen primárního dlužníka, ale i spoludlužníků), vychýlení z rovnovážného vztahu mezi stranami, posouzení možnosti uspokojení nároku jiným způsobem, který by vedl k nepřijatelným důsledkům v postavení dlužníků atd. uvedl, že obecný soud, který nezkoumá, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele úvěr splácet zasáhne do základního práva spotřebitele na soudní ochranu, dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovodil totiž, že důsledky porušení této povinnosti se netýkají jen dlužníka spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoba na něm závislá, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů, proto musí poskytovatel úvěru řádně prověřit možnost spotřebitele úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudit a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen dluh splácet, přičemž pokud tuto povinnost poruší, je úvěrová smlouva neplatná. Soudní dvůr Evropské unie pak ve věci sp. zn. C-679/18 rozhodl ve věci předběžné otázky tak, že české soudy jsou povinny zkoumat, zda poskytovatel úvěru řádně posoudí úvěruschopnost spotřebitele, a to z úřední povinnosti, nikoliv jen na návrh dlužníka.11. S tímto koresponduje i pozdější judikatura např. v rozsudku Nevyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 (který v daném ohledu vychází a ztotožňuje se s již dříve vyslovenými závěry vyloženými v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry, či jiné služby již dříve. Proto zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Nedostojí-li věřitel povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru a nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových, majetkových poměrech. Na tom nic nemůže změnit, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými nejsou informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, dle zák. č. 110/2006 Sb. o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze , právnická osoba, ) a tyto porovnávat se záznamy nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud, který v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III ÚS 4129/18, zdůraznil, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Ve své argumentaci odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1As 30/2015, který dovodil, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu, za což mu může, podle Nejvyššího správního soudu, , právnická osoba, v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté soudním dvorem Evropské unie (dále jen „soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014, ve věci C – 449/13. V citovaném rozsudku soudní dvůr uložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“) a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle soudního dvora zabráněno, aby vě