20 C 140/2025-63 — Okresní soud v Děčíně

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 19 136 Kč s přísl. Uvedla, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně , právnická osoba, , IČ , IČO, (dále rovněž „právní předchůdkyně žalobkyně“) a žalovanou byly uzavřeny celkem dvě smlouvy o půjčce, č. , hodnota, ze dne 23. 8. 2016 a č. , hodnota, ze dne 5. 11. 2016. Na základě smlouvy č. , hodnota, ze dne 23. 8. 2016 poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč, které se žalovaná zavázala se sjednanými poplatky a úrokem ve výši 20,98 % ročně vrátit v 43 týdenních splátkách po 188 Kč, počínaje 30. 8. 2016, nejpozději do 20. 6. 2017. Na základě smlouvy č. , hodnota, ze dne 5. 11. 2016 poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč, které se žalovaná zavázala se sjednanými poplatky a úrokem ve výši 23,72 % ročně vrátit v 58 týdenních splátkách po 244 Kč, počínaje 12. 11. 2016, nejpozději do 16. 12. 2017. Žalovaná půjčky řádně nesplácela, kdy na půjčku č. , hodnota, uhradila celkem částku 2 800 Kč a na půjčku č. , hodnota, uhradila celkem částku 300 Kč. Pohledávky z uvedených smluv byly následně postoupeny na žalobkyni, a to smlouvou ze dne 6. 12. 2019.2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.3. Ze smlouvy č. , hodnota, ze dne 23. 8. 2016 bylo zjištěno, že se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky v částce 5 000 Kč, které se žalovaná zavázala vrátit s poplatky v celkové výši 2 955 Kč. Celkem se žalovaná zavázala vrátit částku 7 955 Kč (vyjma pojištění, které není součástí žalobního nároku), a to v 43 týdenních splátkách po 288 Kč. Úroková sazba byla sjednaná jako pevná ve výši 20,98 % ročně, RPSN činí 91,66 %.4. Ze zákaznické karty ke smlouvě č. , hodnota, ze dne 23. 8. 2016 bylo zjištěno, že při zkoumání úvěruschopnosti žalované vycházela právní předchůdkyně žalobkyně z toho, že žalovaná je svobodná, má dvě vyživovací povinnosti, bydlí v nájmu s partnerem a dětmi. Příjmy žalované tvoří sociální dávky v částce 13 800 Kč měsíčně a přídavky na děti v částce 1 000 Kč měsíčně, celkem 14 800 Kč měsíčně. Příjmy jsou podloženy platebními výměry. Výdaje žalované tvoří nájemné ½ v částce 4 400 Kč měsíčně a ostatní výdaje domácnosti v částce 7 000 Kč měsíčně, celkem tedy 11 400 Kč. Výdaje byly ověřeny z nájemní smlouvy a SIPO. Zároveň je zde uvedeno, že proti žalované jsou vedeny již celkem 3 exekuce. Žalovaná uhradila celkem částku 2 800 Kč.5. Ze smlouvy č. , hodnota, ze dne 5. 11. 2016 bylo zjištěno, že se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky v částce 8 000 Kč, které se žalovaná zavázala vrátit s poplatky v celkové výši 5 920 Kč. Celkem se žalovaná zavázala vrátit částku 13 920 Kč (vyjma pojištění, které není součástí žalobního nároku), a to v 58 týdenních splátkách po 244 Kč. Úroková sazba byla sjednaná jako pevná ve výši 23,72 % ročně, RPSN činí 75,72 %.6. Ze zákaznické karty ke smlouvě č. , hodnota, ze dne 4. 11. 2016 bylo zjištěno, že při zkoumání úvěruschopnosti žalované vycházela právní předchůdkyně žalobkyně z toho, že žalovaná je svobodná, má dvě vyživovací povinnosti, bydlí v nájmu s partnerem a dětmi. Zároveň bylo zjištěno, že žalovaná již má u právní předchůdkyně úvěr v celkové částce 5 484 s měsíční splátkou 846 Kč a další půjčku v částce 5 000 Kč s měsíční splátkou 800 Kč. Příjmy žalované tvoří sociální dávky v částce 18 023 Kč měsíčně a přídavky na děti v částce 1 000 Kč měsíčně, celkem 19 023 Kč měsíčně. Příjmy jsou podloženy platebními výměry. Výdaje žalované tvoří nájemné ½ v částce 5 350 Kč měsíčně a ostatní výdaje domácnosti v částce 7 000 Kč měsíčně, splátky úvěrů v částce 1 646 Kč měsíčně a ostatní náklady v částce 200 Kč měsíčně, celkem tedy 14 196 Kč. Výdaje byly ověřeny z nájemní smlouvy a výpisu z účtu. Zároveň je zde uvedeno, že proti žalované jsou vedeny již celkem 3 exekuce. Žalovaná uhradila celkem částku 300 Kč.7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019, z potvrzení o úhradě z téhož dne a ze seznamu postoupených pohledávek soud zjistil, že pohledávky právní předchůdkyně žalobkyně za žalovanou byly postoupeny žalobkyni.8. Písemnou předžalobní výzvou ze dne 27. 11. 2020 žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dluhu do 12. 12. 2020 (písemná výzva, včetně podacího lístku).9. Z jiných než shora uvedených důkazů nezjistil soud pro věc nic podstatného.10. Na základě zjištění učiněných z účastníky předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé.Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byly uzavřeny celkem dvě smlouvy. Na základě smlouvy č. , hodnota, ze dne 23. 8. 2016 žalovaná přijala částku 5 000 Kč a zavázala se vrátit celkem 7 955 Kč včetně poplatků, ve 43 týdenních splátkách po 288 Kč. Úroková sazba činila 20,98 % ročně, RPSN 91,66 %. Při posuzování úvěruschopnosti žalované k této smlouvě bylo právní předchůdkyní žalobkyně zjištěno, že její měsíční příjmy činily 14 800 Kč, výdaje 11 400 Kč. Žalovaná měla dvě vyživovací povinnosti, bydlela v nájmu a byly proti ní vedeny tři exekuce. Na základě smlouvy č. , hodnota, ze dne 5. 11. 2016 žalovaná přijala částku 8 000 Kč a zavázala se vrátit celkem 13 920 Kč včetně poplatků, v 58 týdenních splátkách po 244 Kč. Úroková sazba činila 23,72 % ročně, RPSN 75,72 %. V době uzavření této smlouvy již žalovaná splácela dva jiné úvěry celkovou měsíční částkou 1 646 Kč. Její příjmy činily 19 023 Kč, výdaje 14 196 Kč. Stejně jako při dřívějším posuzování, i v tomto případě proti žalované byly vedeny tři exekuce. Z výše uvedeného vyplývá, že žalovaná byla v době uzavření obou smluv osobou s nízkými příjmy, vysokým zadlužením a již probíhajícími exekučními řízeními. Přesto jí byly poskytnuty další úvěry s vysokými poplatky a RPSN. Právní předchůdkyně žalobkyně si byla této situace vědoma, neboť ji zaznamenala v zákaznické kartě. Pohledávky právní předchůdkyně žalobkyně za žalovanou byly postoupeny žalobkyni.11. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:12. Uzavřené smlouvy jeví znaky smlouvy o úvěru podle § 2395 o. z., neboť smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.13. Jelikož shora uvedené smlouvy žalovaná neuzavřela v rámci své podnikatelské činnosti, uzavřela je jakožto spotřebitel dle § 419 o. z., proto se na věc vztahuje i zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú“). Dle § 9 odst. 1 z. s. ú. věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.14. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 uvedl, že obecný soud, který nezkoumá, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele úvěr splácet, zasáhne do základního práva spotřebitele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovodil totiž, že důsledky porušení této povinnosti se netýkají jen dlužníka spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů, proto musí poskytovatel úvěru řádně prověřit možnost spotřebitele úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet, přičemž pokud tuto povinnost poruší, je úvěrová smlouva neplatná. Soudní dvůr Evropské unie pak ve věci sp. zn. C – 679/18 rozhodl ve věci předběžné otázky tak, že české soudy jsou povinni zkoumat, zda poskytovatel úvěru řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele, z úřední povinnosti, nikoli jen na návrh dlužníka.15. S ohledem na tuto judikaturu je pak dle názoru soudu smlouvu o úvěru, před jejímž uzavřením poskytovatel řádně nezkoumal úvěruschopnost dlužníka považovat za neplatnou nejen dle § 9 odst. 1 z. s ú., ale i dle § 580 odst. 1 o. z. Protože sankce neplatnosti smlouvy je stanovena nejen na ochranu dlužníka, ale i na ochranu společnosti, je tato neplatnost neplatností absolutní, ted