20 C 217/2025-92 — Okresní soud v Děčíně

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 60 496,36 Kč s přísl. Svůj nárok odůvodnila tím, že s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě žalobkyně žalovanému poskytla úvěr ve výši 40 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit spolu se sjednaným příslušenstvím, a to úrokem ve výši 78,07 % ročně, ve 48 měsíčních splátkách po 3 117 Kč, počínaje červnem 2024. Žalovaný uhradil celkem 5 splátek v celkové výši 15 585 Kč, kdy nad rámec uvedeného neuhradil již ničeho. V důsledku prodlení žalovaného došlo k zesplatnění úvěru ke dni 22. 1. 2025. Žalobkyně tedy na žalovaném požaduje zaplacení dlužné jistiny v částce 46 866,89 Kč (původní jistina 39 244,01 Kč a přirostlý úrok v částce 7 622,88 Kč), smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny v částce 46 866,89 Kč za období od 24. 1. 2025 do 8. 9. 2025, smluvní pokutu v částce 998 Kč, náhradu nákladů spojených s prodlením žalovaného v částce 800 Kč, úrok ve výši 78,07 % ročně z částky 39 244,01 Kč od 24. 1. 2025 do 16. 2. 2025, úrok ve výši 12,75 % ročně z částky 39 244,01 Kč od 17. 2. 2025 do zaplacení, maximálně však v částce 157 536 Kč, úhrady za pojištění schopnosti splácet úvěr ve výši 1 146 Kč a úrok z prodlení z částky 49 810 Kč ve výši 12 % ročně od 24. 1. 2025 do zaplacení.Dále žalobkyně uvedla, že řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného na základě dokladů o příjmech, výpisů z databází NRKI a SOLUS, hodnocení klienta a prohlášení dlužníka, kdy bylo zjištěno, že žalovaný má celkový čistý měsíční příjem 25 000 Kč a celkové měsíční náklady 9 481 Kč. Na základě uvedených údajů, včetně informací z dotazovaných registrů, byl proveden tzv. scoring klienta. Výdaje jsou pečlivě zkoumány a pokud žadatel o úvěr neuvede vyšší částku na výdajové stránce (vyjma splátek úvěrů či nákladů na bydlení, které se do částky životního minima nezapočítávají), je stanovena výše výdajů paušální částkou 4 860 Kč. K nákladům na bydlení žalovaný uvedl částku 4 621 Kč (nájemné + inkaso). Žalovaný neměl v době vzniku předmětné úvěrové smlouvy č. , hodnota, se žalobkyní uzavřenu žádnou další souběžnou úvěrovou smlouvu. Žalovaný neuvedl žádné další výdaje spojené se splátkami ostatních úvěrů. K ostatním výdajům žalovaného nejsou další doklady.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Soud provedl dokazování a dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.4. Z návrhu na uzavření smlouvy/ smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 24. 5. 2024 soud zjistil, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr v částce 40 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit s úrokem ve výši 78,07 % ročně, a to ve 48 měsíčních splátkách po 3 117 Kč, celkem se zavázal vrátit žalobkyni částku 131 280 Kč. Z obsahu smlouvy rovněž vyplývá, že žalovaný při jejím uzavírání nevystupoval jako podnikatel (ani v rámci výkonu svého povolání).5. Z oznámení o schválení úvěru soud zjistil, že žalobkyně akceptovala návrh smlouvy č. , hodnota, ze dne 24. 5. 2024 s parametry úvěru v částce 40 000 Kč, celkovou splatnou částkou 131 280 Kč, na období 48 měsíců s měsíční splátkou 3 117 Kč, úrokovou sazbou ve výši 78,07 % ročně, RPSN ve výši 115,03 % ročně. Součástí je splátkový kalendář.6. Z karty klienta soud zjistil, že žalobkyně žalovanému poskytla částku 40 000 Kč a že žalovaný uhradil pět splátek v částce celkem 15 585 Kč.7. Z hodnocení klienta ze dne 24. 5. 2024 soud zjistil, že žalovaný uvedl měsíční čistý příjem ve výši 25 000 Kč, a to ze zaměstnání u společnosti , právnická osoba, .. Výdaje uvedl ve výši 9 481 Kč, z toho životní minimum 4 860 Kč a bydlení (nájemné + inkaso) v částce 4 621 Kč. Dále uvedl, že je svobodný, bydlí u rodičů a je vyučen.8. Z potvrzení MONETA Money Bank, a.s. o provedených platbách bylo zjištěno, že žalovanému byla na jeho bankovní účet č. , č. účtu, dne 13. 5. 2024 připsána platba ve výši 25 809 Kč, dne 11. 4. 2024 platba ve výši 21 817 Kč a dne 14. 3. 2024 platba ve výši 26 206 Kč.9. Z dokladu o vyplacení úvěru soud zjistil, že žalobkyně dne 24. 5. 2024 poukázala na účet č. , č. účtu, částku 40 000 Kč.10. Z ostatních shora neuvedených důkazů soud pro věc nezjistil nic podstatného.11. Na základě shora uvedených dílčích skutkových zjištění soud dospěl k tomuto závěru.12. Dne 24. 5. 2024 uzavřela žalobkyně s žalovaným, s využitím prostředků komunikace na dálku, smlouvu, na jejímž základě téhož dne poskytla žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 40 000 Kč, které se jí žalovaný zavázal splatit celkem 48 měsíčními splátkami po 3 117 Kč, počínaje měsícem červnem 2024, a to s úrokem v sazbě 78,07 % ročně. Žalovaný zaplatil žalobkyni toliko částku 15 585 Kč. Před uzavřením předmětné smlouvy žalobkyně zjistila příjem žalovaného v částce 25 000 Kč, avšak nezjišťovala konkrétní údaje o výdajích žalovaného, resp. jeho obecné prohlášení o souhrnných měsíčních výdajích ve výši 9 481 Kč nijak neprověřovala.13. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:14. Uzavřená smlouva jeví znaky smlouvy o úvěru podle § 2395 o. z., neboť smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.15. Jelikož shora uvedenou smlouvu žalovaný neuzavřel v rámci své podnikatelské činnosti, uzavřel ji jakožto spotřebitel dle § 419 o. z., proto se na věc vztahuje i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú“). Dle § 86 z. s. ú. je poskytovatel spotřebitelského úvěru (za který je dle § 2 odst. 1 z. s. ú. třeba považovat i peněžitou zápůjčku) před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Poruší-li tuto povinnost, je smlouva o spotřebitelském úvěru dle § 87 odst. 1 z. s. ú., ve znění ke dni uzavření smlouvy, neplatná. K neplatnosti soud přihlédne i bez návrhu.16. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 uvedl, že obecný soud, který nezkoumá, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele úvěr splácet, zasáhne do základního práva spotřebitele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovodil totiž, že důsledky porušení této povinnosti se netýkají jen dlužníka spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů, proto musí poskytovatel úvěru řádně prověřit možnost spotřebitele úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet, přičemž pokud tuto povinnost poruší, je úvěrová smlouva neplatná. Soudní dvůr Evropské unie pak ve věci sp. zn. C – 679/18 rozhodl ve věci předběžné otázky tak, že české soudy jsou povinni zkoumat, zda poskytovatel úvěru řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele, z úřední povinnosti, nikoli jen na návrh dlužníka.17. S ohledem na tuto judikaturu je pak dle názoru soudu smlouvu o úvěru, před jejímž uzavřením poskytovatel řádně nezkoumal úvěruschopnost dlužníka, považovat za neplatnou nejen dle § 87 odst. 1 z. s ú., ale i dle § 580 odst. 1 o. z. Protože sankce neplatnosti smlouvy je stanovena nejen na ochranu dlužníka, ale i na ochranu společnosti, je tato neplatnost neplatností absolutní, tedy není nutné, aby se jí před soudem dlužník musel dovolat. Na uvedenou judikaturu ostatně reagoval i zákonodárce novelizací ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú., kdy s účinností od 29. 5. 2022 je soud povinen k neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti přihlédnout i bez návrhu.18. V dané věci soud zjistil, že žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného tak, že při poskytování úvěru ž