6 C 321/2025-15 — Okresní soud v Děčíně

1. Žalobním návrhem, doručeným podepsanému soudu dne 7. 7. 2025 se žalobkyně domáhala proti žalovanému zaplacení částky 38 867 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení. Na odůvodnění tohoto žalobního požadavku uvedla, že nárok na jeho zaplacení vznikl žalobkyni, když žalovaný neplnil řádně na smlouvu o úvěru č. , hodnota, -, Anonymizováno, ze dne 19. 5. 2023 na základě které žalobkyně poskytla žalovanému peněžní částku 25 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni v týdenních splátkách po 758 Kč jednak poskytnutou peněžní částku 25 000 Kč, jednak peněžní částku 20 450 Kč (tzv. souhrnný poplatek). Žalovaný plnil žalobkyni pouze částečně (částkou 6 583 Kč), přičemž na jistině úvěru a poplatku zůstal dlužen částku 38 867 Kč. Žalobkyně vznesla požadavek na zaplacení zákonného úroku z prodlení. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.2. Soud vzal v řízení za prokázané, že žalobkyně a žalovaný se dohodli na tom, že žalobkyně poskytne žalovanému peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč, přičemž žalovaný ji žalobkyni vrátí v týdenních splátkách po 758 Kč, a to včetně poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 20 450 Kč. Žalovaný žalobkyni zaplatil toliko 6 583Kč. Tyto skutečnosti vyplývají jednak z tvrzení žalobkyně, jednak z listin předložených žalobkyní (zejména smlouva o úvěru ze dne 19. 5. 2023).3. Již z výše uvedených skutkových zjištění je zřejmé, že žalobkyně a žalovaný evidentně směřovali k uzavření smlouvy o zápůjčce podle § 2390 o.z., neboť došlo k předání peněžních prostředků v hotovosti. K platnému uzavření smlouvy o zápůjčce však nedošlo, a to přesto, že žalovaný od žalobkyně peněžní prostředky převzal. V posuzovaném případě totiž žalobkyně na straně zapůjčitele, resp. věřitele vystupoval v pozici podnikatele (žalobkyně podnikala m.j. v oblasti poskytování nebo zprostředkování spotřebitelských úvěrů) a žalovaný na straně vydlužitele, resp. dlužníka, jako spotřebitel. Na vztahy mezi žalobkyní a žalovaným tak plně dopadaly kromě obecné úpravy tzv. spotřebitelských smluv, jež je v občanském zákoníku obsažena v § 419 a násl. o. z. a § 1810 a násl o.z., i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném ke dni předání peněžních prostředků, když tento zákon považuju za spotřebitelský úvěr m.j. i půjčky, jejichž výše dosahuje minimálně výše 5 000 Kč. Zároveň ovšem v § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru klade na poskytovatele takovýchto úvěrů povinnost s odbornou péčí přezkoumat schopnost dlužníka splácet úvěr, a to na základě informací získaných jak od dlužníka, tak i z databází dlužníků apod. Žádná určitá kritéria, jež by vymezovala onu „odbornou péči“, v zákoně obsažena nejsou, nicméně se dá předpokládat, že věřitel nedostojí svým povinnostem, poskytne-li úvěr spotřebiteli na základě informací o měsíčních příjmech, které pocházejí přímo od spotřebitele, aniž by si tyto informace ověřil např. u zaměstnavatele. V posuzovaném případě sice žalobkyně informace o majetkových poměrech žalovaného zjišťovala, nicméně tato zjištění byla zjevně nedostatečná a v důsledku toho došlo k nesprávnému, resp. mylnému vyhodnocení úvěruschopnosti žalovaného a postup žalobkyně nelze označit za odbornou péči ve smyslu níže citovaného zákona. Žalobkyně vycházela z evidenční karty klienta, kde bylo zjištěno, že žalovaný má učňovské vzdělání, bydlí se spolubydlícím, pak uvádí, že počet členů v domácnosti 1, není majitelem vozidla ani majitelem nemovitosti, pracuje na plný úvazek. Žalobkyně uvádí, že zaměstnání žalovaného bylo ověřeno pracovní smlouvou, výplatními páskami a výpisem z účtu žalovaného, žalovaný pracuje u společnosti , právnická osoba, , jako dělník, pracovní smlouvy je uzavřenou na dobu neurčitou, s tím, že jako příjmy uvedl žalovaný částku 30 765 Kč měsíčně, výdaje pak byly uvedeny celkovou částkou 14 345 Kč (životní výdaje na bydlení 4 872 Kč měsíčně, životní minimum na ověření 4 860 Kč a závazky nebankovní ve výši 4 613 Kč), kdy po odečtení příjmů a výdajů zbývá žalovanému částka 16 420 Kč měsíčně. Žalobkyně sice tvrdila, že ověřila příjem žalovaného pracovní smlouvou, výplatní páskou za 3/2023 a výpisem z účtu z 11. 5. 2023 ovšem tyto přílohy k návrhu připojeny nebyly, navíc žalovaný nedoložil žalobkyni žádné výdaje související k bydlením, které by žalobkyně ověřila. Žalovaný uhradil pouze 8 splátek, tedy splácel pouze dva měsíce, když měsíční splátka představovala částku 3 030 Kč. Dále uvedla, že žalovaný bydlí sám, jako spolubydlící, kdy pro rozpory není zřejmé, zda a kde žalovaný bydlí. Žalobkyně informace o majetkových poměrech žalovaného zjišťovala, nicméně tato zjištění byla zjevně nedostatečná a v důsledku toho došlo k nesprávnému, resp. mylnému vyhodnocení úvěruschopnosti žalovaného a postup žalobkyně nelze označit za odbornou péči ve smyslu níže citovaného zákona. Proti osobě žalovaného byla totiž v době, kdy žádal o poskytnutí zápůjčky, vedeny exekuce. Za této situace je zřejmé, že nemohlo dojít k platnému uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, resp. takto uzavřenou smlouva je ve smyslu výše už citovaného ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru absolutně neplaná (věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná).4. Žalobkyní tak bylo žalovanému plněno na základě neplatné smlouvy. Evidentně tak na straně žalovaného došlo k tzv. bezdůvodnému obohacení. Podle § 2991 odst. 1 o.z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodů obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. V posuzovaném případě byla majetková sféra žalovaného zvětšena o částku 18 417 Kč, když žalovaný v mezidobí žalobkyni uhradil 6 583 Kč. Proto soud zavázal žalovaného, aby peněžní částku 18 417 Kč žalobkyni zaplatil. Zároveň soud zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni i příslušenství žalované pohledávky v podobě zákonného úroku z prodlení. V prodlení je podle ust. § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní. Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat ve smyslu ust. § 1970 o. z. zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením. vlády č. 351/2013 Sb. V posuzovaném případě prodlení žalovaného se splněním peněžitého dluhu nastalo nejdříve dne 1. 11. 2024, když v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný byl k zaplacení vyzván dne 17. 10. 2024 k zaplacení do 14 dnů.5. Co se týče zbylých žalobkyní uplatněných nároků v žalobě označených jako „souhrnný poplatek“ ve výši 20 450 Kč pak ty byly soudem zamítnuty, a to včetně jejich požadovaného příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení. Žalobkyně opírala důvodnost těchto nároků o smluvní ujednání. Nicméně, za situace, kdy smlouva mezi žalobkyní a žalovaným nebyla uzavřena platně, ztrácejí tyto nároky oporu a nebylo možno je soudem přiznat.6. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, tak, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů řízení poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo. Protože žalobkyně byla ve věci částečně úspěšná co do částky 18 417 Kč (47,38 %) oproti žalovanému (52,62 %) rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.7. Lhůta k plnění je dána ustanovením § 160 odst. 1 o.s.ř.