19 C 180/2021-17 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalované uložil povinnost uhradit žalobkyni finanční plnění ve výši 16 180 Kč s příslušenstvím, jelikož žalovaná podle tvrzení žalobkyně porušila svou – smluvní – povinnost, neboť včas a řádně nesplatila úvěr, který jí žalobkyně poskytla. 2. Žalovaná se k výzvě soudu k žalobě (resp. návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) v poskytnuté lhůtě (ani později) nevyjádřila, přičemž (byť toliko fikcí) dala souhlas k rozhodnutí věci bez nařízení jednání ve smyslu ustanovení § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Obdobný souhlas dala žalobkyně již v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. 3. Soud proto provedl toliko důkaz listinami předloženými žalobkyní, v prvé řadě předmětnou úvěrovou smlouvou ze dne [2019], a to včetně Formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a Evidenční karty klienta, a přehledem příslušných plateb. 4. Na základě těchto listinných důkazů dospěl soud k závěru, že žalovaná uzavřela se žalobkyní smlouvu o úvěru, na základě které se jí žalobkyně zavázala poskytnout úvěr ve výši 10 000 Kč, za což měla žalovaná v šedesáti týdenních splátkách„ zaplatit“ celkem částku 18 180 Kč, přičemž samotný úrok představovala částka 1 980 Kč, poplatek za zpracování a doručení úvěru byl sjednán ve výši 3 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek se měla žalovaná zavázat zaplatit částku 3 200 Kč. 5. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovanou a žalobkyní jako smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 6. Na základě aplikované právní úpravy dospěl soud k závěru, že předmětnou smlouvu je možno považovat za platnou, a to v tom smyslu, že není důvod ji považovat jako celek za – absolutně – neplatnou s tím, že za dané procesní situace nejsou namístě důvodné pochybnosti, zda byla řádně zkoumána úvěruschopnost žalované. 7. V předchozím odstavci zaznamenané závěry se však neuplatní v případě ujednání o poplatku za hotovostní inkaso; ve shodě se závěry např. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 42 ICm 4014/2015-23, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích č. j. KSPA 60 INS 5615/2015 či rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 25 Co 169/2017-64, má totiž podepsaný soud – na základě přiměřeného použití ustanovení § 1812 – 1815 občanského zákoníku – za to, že ujednání o poplatku za hotovostní inkaso je třeba považovat za neplatné, neboť a) znamená významnou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran v neprospěch spotřebitele, b) v zásadě jde o ujednání, jež neodráží skutečnou vůli žalované čerpat nadstandardní službu v podobě hotovostního inkasa, c) tento poplatek téměř dosahuje výše sjednaného (kapitalizovaného) úroku (rovněž viz níže), a d) žalovaná je podle tohoto ujednání nucena tento poplatek platit i v případě, že by danou službu vůbec fakticky nevyužívala (tak jako ostatně v posuzované věci). Výši tohoto poplatku je tak kontextuálně třeba považovat za nepřiměřenou, a to jednoznačně v neprospěch žalované jakožto spotřebitele. 8. Z obdobných důvodů považuje soud za neplatné rovněž ujednání o poplatku za zpracování a doručení úvěru; podle mínění soudu má totiž zpravidla úvěrující osoba„ pokrýt“ veškeré náklady spojené s poskytnutím úvěru z ceny úvěru, kterou odráží výše ujednaného úroku (s možnými výjimkami, které se v dané věci zjevně neuplatní, neboť podle mínění soudu byl úrok sjednán – nominálně – v dostatečné výši, aby byly„ pokryty“ účelně vynaložené náklady poskytovatele úvěru při zohlednění jeho oprávněného zájmu na dosahování přiměřeného zisku). Inkriminované ujednání proto považuje soud za zastřené ujednání o (dalším) úroku, pročež tomuto disimulovanému ujednání nelze poskytnout právní ochranu. Jinými slovy řečeno, taktéž v případě tohoto ujednání je namístě jednoznačný závěr o nepřiměřenosti ujednání, jež znatelně (tudíž právem neaprobovaným způsobem) vychyluje pomyslnou rovnováhu práv a povinností smluvních stran v neprospěch spotřebitele, tedy žalované, což občanský zákoník„ trestá“ sankcí neplatnosti daného ujednání. 9. Při zohlednění všech potenciálně relevantních skutečností je tak podle mínění soudu v projednávané věci nutno uzavřít, že žalovaná vstoupila s žalobkyní do právního vztahu, v jehož rámci se – platně – zavázala zaplatit v šedesáti týdenních splátkách částku 11 980 Kč. 10. Podepsaný soud tak má za to, že po žalované, jež z titulu inkriminované smlouvy zaplatila toliko částku 2 000 Kč, je nutno požadovat, aby žalobkyni zaplatila částku 9 980 Kč, a to – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – včetně zákonného úroku z prodlení z této částky od momentu, kdy byla prokazatelně v prodlení s plněním svého peněžitého dluhu. 11. Soud přitom dospěl k závěru, že z důvodu zvýšení pravděpodobnosti (možnosti)„ dobrovolného“ plnění ze strany žalované (a tedy vyhnutí se fázi nuceného výkonu tohoto rozhodnutí) je namístě v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. umožnit žalované zaplacení uloženého plnění ve splátkách, a to zhruba ve výši, ke které se v předmětné smlouvě svobodně a vážně sama zavázala. 12. Ve zbývajícím rozsahu pak soud žalobu zamítl, neboť žalobkyní uplatněný nárok požívá právní ochrany pouze v rozsahu výše vyčísleného dluhu a tomu korespondujícímu příslušenství. 13. Pro pořádek je vhodné dodat, že soud nepovažoval za nutné poskytnout žalobkyni před rozhodnutím ve věci poučení podle § 118a o. s. ř., neboť a) závěr o neplatnosti dílčích smluvních ujednání je závěrem právním (nikoliv skutkovým, pročež tento závěr nemůže být zpravidla zvrácen doplněním tvrzení či důkazních návrhů), a b) tento či obdobný závěr by měl být žalobkyni znám z celé řady jiných jejích právních věcí, pročež pro ni nemůže být závěrem„ překvapivým“ ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu. 14. O náhradě nákladů řízení konečně rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalobkyně má právo na 23 % jí účelně vynaložených nákladů řízení, jež v dané věci sestávají z uhrazeného soudního poplatku ve výši 800 Kč (zvýšeného druhým výrokem tohoto rozsudku o částku 200 Kč) a nákladů předvídaných v § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., podle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů; žalobkyně tak účelně vynaložila rovněž částku 300 Kč představující 100 Kč za každý ze tří úkonů podle § 2 odst. 1 uvedené vyhlášky.