19 C 65/2021-33 — Okresní soud v Domažlicích

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky 70 812,77 Kč s příslušenstvím, odvíjející se od právního vztahu, založeného mezi účastníky řízení Smlouvou o hotovostním úvěru ze dne [2018] [číslo]. 2. Žalovaný se k výzvě soudu k žalobě (resp. návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) v poskytnuté lhůtě (ani později) nevyjádřil a k žádnému ze dvou nařízených jednání se bez omluvy nedostavil (přestože obsílky byly doručeny do poštovní schránky, kterou by měl žalovaný používat). 3. První nařízené jednán přitom soud odročil, neboť před rozhodnutím ve věci samé bylo nutno žalobkyni poučit o nutnosti doplnění skutkových tvrzení; soud tudíž žalobkyni usnesením ze dne [2021] poučil, že má-li být se svým nárokem v úplnosti úspěšná, musí doplnit skutková tvrzení tak, aby z nich bylo zřejmé, že před uzavřením předmětné smlouvy řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného v tom smyslu, že adekvátním způsobem reflektovala skutečnost, že podle jednoho z předložených výpisů z účtu žalovaný dne [2018] čerpal úvěr ve výši 92 865 Kč. K případnému doplnění poskytl soud žalobkyni lhůtu do začátku jednání odročeného na [2021]. 4. V doplnění žaloby doručeném do datové schránky soudu dne 1. 7. 2021 v 0:22 hodin (sic!) žalobkyně uvedla, že čerpání soudem označeného úvěru bylo při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vzato v potaz, přičemž upřesnila, že šlo toliko o„ dočerpání stávajícího úvěru“ s tím, že původní úvěr ve výši 262 000 Kč ze dne [2018] byl v měsíci [měsíc] 2018 předčasně ukončen a dne [2018] byl navýšen na částku 356 000 Kč. Žalobkyně přitom zdůraznila, že tento nový (navýšený) úvěr byl součástí úvěrové zprávy, kterou měla žalobkyně v době schvalování úvěru k dispozici – navýšený úvěr měl měsíční splátku ve výši 5 442 Kč, která byla reflektována při výpočtu disponibilního příjmu žalovaného. 5. Soud z důvodu procesní pasivity žalovaného (respektive z důvodu absence jakékoliv jeho procesní obrany) rozhodoval jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, přičemž dospěl k následujícím skutkovým závěrům. 6. Žalovaný na základě shora identifikované smlouvy čerpal úvěr ve výše 70 000 Kč, respektive ve výši 68 600 Kč, s tím, že daný úvěr (se sjednaným úrokem ve výši 15,49 % ročně) měl žalovaný splatit v rámci čtyřiaosmdesáti měsíčních splátek ve výši 1 371 Kč. Do [2025] tak měl žalovaný zaplatit celkem částku 116 423,59 Kč. Žalovaný se však dostal do prodlení se svým peněžitým dluhem, o čemž byl žalovaný žalobkyní informován dopisem ze dne [2020], přičemž následně došlo dne [2019] [datum] k zesplatnění úvěru (dluhu) ve výši 70 812,77 Kč, a tento dluh do podání žaloby (a patrně ani poté) žalovaný nezaplatil. Z titulu předmětné smlouvy přitom žalovaný podle tvrzení žalobkyně zaplatil celkem částku 19 694 Kč. 7. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovaným a žalobkyní jako právní vztah založený smlouvou o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku, ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, přičemž ji shledal (absolutně) neplatnou, neboť musel – a to bez ohledu na procesní pasivitu žalovaného – striktně podle pokynů vyjádřených v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR- Finance s. r. o. proti GK přikročit k tzv. eurokonformnímu výkladu ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., podle kterého je soud povinen s ohledem na ustanovení čl. 8 čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS přihlédnout z úřední povinnosti k otázce, zda byla poskytovatelem úvěru řádně zkoumána úvěruschopnost dlužníka. 8. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. přitom platí:„ Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 9. Jakkoli žalobkyně v doplnění žaloby tvrdí, že o existenci předchozích úvěrů měla před schválením inkriminovaného úvěru potřebné povědomí, je namístě zdůraznit, že z žádného z jí předložených důkazů toto tvrzení – byť jen nepřímo – nevyplývá. Předložila-li žalobkyně výpis z Nebankovního registru klientských informací (NRKI) ze dne [2021], nelze tento listinných důkaz vskutku bez dalšího považovat za procesně významný, neboť z povahy věci není s to doložit, že v něm obsažené informace žalobkyně aktivně využila předtím, než přikročila k uzavření smlouvy s žalovaným. 10. Ostatně i v rovině tvrzení je možno konstatovat, že žalobkyně neunáší na ni uložené procesní břemeno, jelikož ze spisového materiálu není vůbec zřejmé, jaká měla být struktura výdajů domácnosti žalovaného. Z tvrzení žalobkyně tak ani nevyplývá, zda v žalovaným deklarovaných výdajích ve výši 19 000 Kč již byly zahrnuty měsíční splátky předchozího úvěru ve výši 5 442 Kč. Pakliže ano, je třeba považovat takový údaj – bez dalšího – za spíše nedůvěryhodný, pročež za této situace se žalobkyně měla více zajímat o celkovou struktura příjmů a výdajů domácnosti žalovaného (srov. mutatis mutandis závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Žalobkyně sice v doplnění žaloby poukazuje na tzv. úvěrovou zprávu, kterou měla před schválením úvěru k dispozici, tuto úvěrovou zprávu však k doplnění žaloby nepřiložila, ani ji neoznačila jako důkaz, jejž by měl soud provést. V této souvislosti je vhodné konečně připomenout, že podle doplněných tvrzení žalobkyně pouze přesně dva měsíce před uzavřením předmětné smlouvy byl žalovanému (patrně) u jiného poskytovatele úvěrů navýšen předchozí úvěr o částku 94 000 Kč. Již tato skutečnost by v posledku měla žalobkyni vést ke zvýšené opatrnosti při sjednávání úvěrové smlouvy s žalovaným, což se však prokazatelně nestalo. 11. Podle mínění podepsaného soudu je tak zřejmé, že – oproti v žalobě obsaženým proklamacím – byla úvěruschopnost žalovaného zkoumána maximálně povrchně a formálně. Z žalobkyní původně předložených listinných důkazů je zjevné, že se před poskytnutím úvěru spokojila se skutečností, že jí žalovaný předložil tři výpisy z účtu, ze kterého ověřila, že na tento účet je žalovanému pravidelně převáděna mzda, kterou mu vyplácí jeho zaměstnavatel. Z žalobkyní předložených listinných důkazů však již nevyplývá, že by se před poskytnutím úvěru zajímala o celkové příjmové a výdajové podmínky žalovaného, respektive jeho rodinné domácnosti. 12. Pouze pro úplnost soud připomíná, že primárním úmyslem zákonodárce, jenž trván na povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, je trestat sankcí neplatnosti smlouvy uzavřené poskytovatelem spotřebitelského úvěru v rozporu s požadavkem due diligence právě proto, aby byli poskytovatelé úvěrů dostatečně motivováni poskytovat spotřebitelské úvěry skutečně pouze těm spotřebitelům, u kterých je možno ke dni žádosti o poskytnutí úvěru v zásadě rozumně očekávat, že svůj dluh – velmi pravděpodobně – řádně splatí. 13. Ze shora rekapitulovaných důvodů tedy soud dospěl k závěru, že inkriminovanou smlouvu je třeba považovat za absolutně neplatnou, neboť žalobkyně neprokázala, že dostála zákonnému imperativu řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného. Za této situace je nutno uzavřít, že se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil v rozsahu částky 68 460 Kč. Podle ustanovení § 2991 občanského zákoníku přitom platí, že kdo se bez spravedlivého důvodu na úkor jiného obohatí, musí mu příslušnou částku – v daném případě částku 48 906 Kč – vydat. Jelikož tak žalovaný dosud (patrně) neučinil, zavázal jej k tomu soud prvním výrokem tohoto rozsudku, přičemž v tomto rozsahu – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – vyhověl taktéž žalobkyni v jejím požadavku, aby žalovaný musel uhradit rovněž zákonný úrok z prodlení. 14. Soud přitom dospěl k závěru, že z důvodu zvýšení pravděpodobnosti (možnosti)„ dobrovolného“ plnění ze strany žalovaného (a tedy vyhnutí se fázi nuceného výkonu tohoto rozhodnutí) je namístě v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. umožnit žalovanému zaplacení přisouzených částek ve splátkách, a to ve výši, kterou navrhla sama žalobkyně (viz č. l. 18), tedy ve výši, již by měl být žalovaný s to zaplatit. 15. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má pak oporu v ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně má nárok na zaplacení 38 % nákladů řízení, které je namístě považovat za účelně vynaložené náklady žalobkyně. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 3 541 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží