6 C 162/2020-19 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobce žádal, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit částku 27 500 Kč s příslušenstvím. V žalobě uvedl, že žalovaný uzavřel s jeho právním předchůdcem [právnická osoba], dvě smlouvy o půjčce, když první smlouva byla ze dne [datum], druhá ze dne [datum]. Na základě obou těchto smluv poskytl právní předchůdce žalobce žalovanému částku 10 000 Kč, a za to se žalovaný zavázal zaplatit poplatek sestávající v obou případech z úroku ve výši 1 400 Kč, odměny za administrativní činnost 2 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek 4 000 Kč. Každou ze smluv měl splácet ve splátkách po 300 Kč měsíčně. 2. Na základě smlouvy ze dne [datum] uhradil žalovaný částku 5 400 Kč, pokud se jedná o smlouvu ze dne [datum], zaplatil pouze 1 900 Kč. 3. Obě smlouvy žalobce doložil. Pohledávku za žalovaným z obou dvou smluv postoupil právní předchůdce žalobce na žalobce současného, což doložil smlouvou o postoupení pohledávek včetně seznamu postupovaných pohledávek. Doložil i oznámení o postoupení pohledávky žalovanému včetně dokladu o odeslání a předžalobní výzvu včetně dokladu o odeslání 4. Soud žalobě vyhověl pouze částečně, neboť obě dvě smlouvy uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným pokládá za absolutně neplatné. Obě smlouvy byly uzavřeny podle tehdy platného zákona o spotřebitelském úvěru č. 145/2010 Sb. S účinností od [datum] byl věřitel povinen zkoumat úvěruschopnost žalovaného, což zjevně neučinil, neboť ještě před uzavřením první s obou smluv byly u zdejšího soudu na žalovaného vedeny dvě exekuce, a to pod číslem [spisová značka] a [spisová značka] Tyto exekuce jsou dosud v běhu. 5. Řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka je důvodem pro neplatnost smlouvy, jak je podrobně uvedeno v komentáři ustanovení § 9 z. 145/2010. Soud pokud se jedná o povinnost zkoumat úvěruschopnost dlužníka, vychází z rozhodnutí finančního arbitra AF/4056/2017. V tomto rozhodnutí je uvedeno, že k absolutní neplatnosti podle § 588 obč. zák. je třeba kromě rozporu se zákonem splnit i podmínku zjevného narušení veřejného pořádku. Součástí veřejného pořádku je mimo jiné ochrana skupin osob, které jsou určitým způsobem zranitelné. Mezi takové skupiny osob nepochybně patří spotřebitelé, neboť jejich postavení je obecně ve styku s profesionálním podnikatelem znevýhodněno tím, že do vztahu s podnikatelem vstupují jako neprofesionálové a jsou vůči podnikateli zpravidla hospodářsky a informačně slabší stranou s menší dostupností právních služeb, nedostatkem profesionálních zkušeností a nemožností stanovovat si smluvní podmínky. Výklad, že porušení povinnosti podle § 9 odst. 1 z. č. 145/2010 má za následek absolutní neplatnost smlouvy, je z hlediska ochrany spotřebitele nutný. 6. Soud vychází i z rozhodnutí – rozsudku Soudního dvora EU, C – [číslo]. Podle tohoto rozsudku je české právo ukládající výhradní povinnost spotřebiteli dovolat se neplatnosti úvěrové smlouvy na základě nedostatečného posouzení jeho úvěruschopnosti v rozporu s unijním právem. Vnitrostátní soudy jsou tedy povinné zkoumat řádné posouzení úvěruschopnosti z úřední povinnost, a to včetně vyvození důsledku z případného porušení této povinnosti. 7. Z výše uvedených důvodů soud posoudil vztah mezi účastníky jako vztah z bezdůvodného obohacení podle § 2991 obč. zák. Podle tohoto ustanovení je ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí povinen vydat to, oč se obohatil. V daném případě soud vycházel z toho, že na základě každé s obou smluv obdržel žalovaný částku 10 000 Kč, pokud jde o smlouvu ze dne [datum], zaplatil 5 400 Kč, je tedy povinen vydat žalobci bezdůvodné obohacení ve výši rozdílu obou částek, tedy ve výši 4 600 Kč. Pokud jde o druhou smlouvu, tedy smlouvu ze dne [datum], zde z částky 10 000 Kč zaplatil žalovaný pouze 1 900 Kč, je tedy povinen zaplatit žalobci částku 8 100 Kč. 8. Soud žalobě vyhověl i pokud jde o úrok z prodlení, kde postupoval podle § 1968 a násl. obč. zák. a vl. nař. 351/2013 Sb. a v obou případech uložil žalovanému povinnost zaplatit úrok z prodlení od doby, kdy se do prodlení dostal. 9. Protože věc nebyla rozhodována platebním rozkazem, soud doměřil žalobci soudní poplatek, postupoval podle pol. 1/1 a) Sazebníku soudních poplatků. 10. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 151 odst. 1 o. s. ř. a náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků, neboť převážný úspěch ve věci měl žalovaný, kterému žádné náklady řízení nevznikly.