6 C 298/2019-46 — Okresní soud v Domažlicích

Žalobce žádal, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit mu dlužnou částku, když mezi účastníky byla dne [2019] uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 20 000 Kč. Poukázání této částky na účet, ze kterého žalovaný hradil částku 1 Kč jako potvrzení smlouvy, žalobce doložil, k výzvě soudu pak žalobce doložil i správnou smlouvu o spotřebitelském úvěru, tj. smlouvu ze dne [2019], neboť k žalobě omylem přiložil smlouvu jinou, týkající se týchž účastníků, ale tato smlouva byla ze dne [2016]. V doplnění žaloby také podrobně popsal kontraktační proces. Z připojené smlouvy soud zjistil, že předmětem této smlouvy o úvěru bylo poskytnutí částky 20 000 Kč žalovanému zasláním na jeho účet s tím, že částka měla být splacena do [2019] v celkové výši 20 660 Kč. Ve smlouvě byly dále sjednány poplatky, a to poplatek za poskytnutí úvěru, za odklad platby a smluvní pokuta. Soud posoudil smlouvu podle ustanovení § 2395 obč. zák., dále jako smlouvu spotřebitelskou podle § 1810 a násl. obč. zák. a zákona č. 257/2016 Sb. Žaloba byla podána již [2019], řízení bylo ze zákona přerušeno, protože dne [2020] bylo zahájeno proti žalovanému insolvenční řízení. Po podání žaloby byl vydán platební rozkaz, ten se nepodařilo doručit, soud ho proto zrušil a vyzval žalovaného, nechť se vyjádří, zda souhlasí s tím, aby věc byla rozhodnuta bez nařízení jednání. Než soud stačil ve věci rozhodnout, byla vydána vyhláška o zahájení insolvenčního řízení a usnesením ze dne [2020] bylo žalovanému povoleno oddlužení. Soud po té zjišťoval průběh oddlužení a z insolvenčního rejstříku zjistil, že usnesením ze dne [2021] bylo schválené oddlužení zrušeno, soud proto pokračoval v řízení. Smlouvu ze dne [2019] soud pokládá za absolutně neplatnou, neboť nesplňuje základní náležitosti smlouvy o úvěru. V § 2395 obč. zákoníku, zák. č. 89/2012 Sb. je uvedeno, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. V předmětné smlouvě však žádné úroky sjednány nebyly. Žalobce místo toho v rozporu s ustanovením § 1813 obč. zák. sjednal se žalovaným poplatky, které nemají oporu ve výše cit. ustanovení § 2395 a zák. o spotřebitelském úvěru, tj. poplatek za poskytnutí úvěru na dobu 30ti dnů ve výši 660 Kč a poplatek za prodloužení splatnosti 1 980 Kč Smlouva je tedy neplatná i podle § 580 obč. zák, neboť se jedná o právní jednání, které odporuje zákonu. Z výše uvedených důvodů soud posoudil vztah mezi účastníky jako vztah z bezdůvodného obohacení podle § 2991 obč. zákoníku. Podle tohoto ustanovení kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Protože žalobce prokázal, že žalovanému byla poskytnuta částka 20 000 Kč, ze které zaplatil pouze 1 Kč, soud mu uložil zaplatit rozdíl mezi oběma částkami tak, jak je uvedeno ve výroku I tohoto rozsudku a žalobě vyhověl i pokud jde o úrok z prodlení, když ohledně úroku soud postupoval podle § 1968 a násl. obč. zák. a vl. nař. 351/2013 Sb. Ve zbytku soud žalobu z výše uvedených důvodů zamítl. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst., 2 o. s. ř. a přiznal žalobci 70 % z částky 2 390 Kč, tj. soudní poplatek 938 Kč, 3 x 300 Kč odměnu advokáta podle vyhl. 177/96 Sb., 3 x 100 Kč paušál a 21 % DPH z částky 1 200 Kč, tj. celkem částku 1 673 Kč.