7 C 236/2020-38 — Okresní soud v Domažlicích

1. Napadeným rozsudkem uložil soud žalobkyni povinnost doplatit státu ČR – Okresnímu soudu v Domažlicích soudní poplatek ve výši 363 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 21 330 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [2019] do zaplacení ve výši 9 % do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II) a rovněž mu byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení z částky 21 330 Kč od [2018] do [2019] ve výši 9 % ročně do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III). Návrh žalobkyně, aby jí žalovaný zaplatil částku 15 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 3 670 Kč od [2019] do zaplacení ve výši 5 % p. a., zákonný úrok z prodlení z částky 3 670 Kč od [2018] do [2019] ve výši 9 % p. a., kapitalizovaný úrok ve výši 5 814,69 Kč a úrok ve výši 23,72 % ročně z částky 25 000 Kč od [2019] do zaplacení byl zamítnut (výrok IV). Žalovanému byla uložena povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 822,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok V). Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti. Účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 25 000 Kč za úrok ve výši 3 500 Kč. Toto ujednání posoudil soud prvního stupně jako ujednání platné, když částka 25 000 Kč se dostala do dispozice žalovaného a má za ní uhradit částku 3 500 Kč, kterou soud prvního stupně posoudil jako přiměřenou. Za nepřiměřené, tj. v rozporu s dobrými mravy shledal soud prvního stupně ujednání o poplatku za sjednání úvěru 5 000 Kč a o poplatku za hotovostní inkaso splátek 10 000 Kč a v tomto rozsahu žalobu zamítl. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle zásady úspěchu ve věci. 2. Rozsudek soudu prvního stupně napadla žalobkyně včasným odvoláním, které směřovalo do výroku IV pouze co do kapitalizovaného úroku ve výši 4 961,10 Kč a úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 21 330 Kč od [2019] do zaplacení a do souvisejícího výroku V o náhradě nákladů řízení. Namítla, že úrok ve výši 23,72 % ročně sjednali účastníci v článku l.4 smlouvy tak, že bude placen po celou dobu trvání smlouvy. Úroková sazba byla stanovena v závislosti na sjednané době trvání splátkového kalendáře. V daném případě tedy u 58 týdenních splátek činila 23,72 % ročně. V článku 6.1 smlouvy byla vymezena doba trvání smlouvy tak, že smlouva zaniká uplynutím doby, na kterou byla uzavřena, tedy včasným a řádným vypořádáním všech vzájemných závazků smluvních stran. Jelikož žalovaný nehradil sjednané splátky včas, úročí se dle smluvních ujednání neuhrazená jistina i po skončení splátkového kalendáře až do vypořádání veškerých závazků. Navrhla, aby rozhodnutí soudu prvního stupně bylo změněno tak, že žalobkyni bude přiznán kapitalizovaný úrok ve výši 4 961,10 Kč a úrok ve výši 23,72 % ročně z částky 21 330 Kč od [2019] do zaplacení. 3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil. 4. Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně dle ustanovení § 212 o. s. ř., přihlédl k odvolání a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné. 5. Odvolací soud konstatuje, že pokud jde o zhodnocení úvěrové smlouvy, o kterou žalobkyně opírá své nároky, pak ji soud prvního stupně posoudil jako smlouvu platnou a vzhledem k tomu, že jde o úvahu, kterou v napadeném rozhodnutí odůvodnil, neshledává odvolací soud tuto úvahu za nepřiměřenou a při posuzování nároku žalobkyně vychází ze závěru, který soud ohledně platnosti úvěrové smlouvy učinil. 6. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Úrok je odměna za poskytnutí peněz a povinnost úvěrovaného platit úroky z úvěru trvá od doby poskytnutí peněžních prostředků do doby jejich vrácení. Požadavek na zaplacení úroku jako ceny peněz do vrácení peněžních prostředků je odpovídajícím nárokem a je logické, že nedodrží-li dlužník podmínky smlouvy, jeho povinnost ze smlouvy platit úroky nezaniká uplynutím doby, v níž měl svou závazkovou povinnost splnit. Jinak řečeno, jestliže dlužník nesplácí úvěr řádně a včas, není to důvodem pro zproštění povinnosti k placení úroků za poskytnutí peněžních prostředků. Opačný výklad by vedl k závěru, že dlužník, který své povinnosti neplní a peněžní prostředky nevrací, je namísto sankce za dobu prodlení zproštěn závazku hradit úroky. 8. Krom obecně uvedeného je třeba v přezkoumávané věci poukázat, že úvěrová smlouva na daný případ pamatuje, když zcela jasně stanoví, že pouze za předpokladu řádného a včasného splácení spotřebitelského úvěru v 58 týdenních splátkách je žalovaný povinen zaplatit úrok v částce 3 500 Kč. Plyne to z doslovného výkladu smluvního ujednání a musí to být spotřebiteli s rozumem průměrného člověka zřejmé. Při neplnění povinnosti splácet pak nastupuje povinnost k úhradě úroků z úvěru běžícího, tj. stanoveného nikoliv pevnou částkou, nýbrž procentní sazbou ve smlouvě v čl. 1 sjednanou. Pominout nelze ani ustanovení čl. 1 smlouvy o době jejího trvání do vypořádání veškerých závazků. Závazkem je pak i povinnost k placení úroků jako odměny za poskytnutí úvěru. 9. Za tohoto stavu tak nelze přisvědčit závěru soudu prvního stupně, jestliže žalobkyni nepřiznal právo na úroky z úvěru po uplynutí doby, na kterou byl úvěr sjednán, tj. po uplynutí doby 58 týdnů. Pokud byl žalovaný v prodlení s plněním závazkové povinnosti, je povinen platit úroky z úvěru až do doby vrácení finančních půjčených prostředků. 10. S ohledem na uvedené odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně dle ustanovení § 220 o. s. ř. změnil tak, že žalovaného zavázal k placení úroků z úvěru, tak jak požadovala žalobkyně, tj. k zaplacení úroků z úvěrů kapitalizovaných do [2019] a od [2019] sjednaných úroků běžících ve výši 23,72 % ročně. 11. Odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, proto rozhodoval o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. I při změně rozhodnutí, které vyznělo ve prospěch žalobkyně, úspěch žalobkyně nepřevyšoval úspěch žalovaného, proto soud žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení za řízení před soudy obou stupňů.