19 C 130/2022-52 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobkyně se svého nároku po žalovaném dožaduje z titulu pojistné smlouvy, která byla uzavřena mezi účastníky řízení dne 25. 2. 2016 s počátkem pojištění ke dni 1. 3. 2016 (jakkoli žalobkyně v návrhu nesprávně – v rozporu s přiloženým listinným důkazem – uvádí, že smlouva byla uzavřena až dne 1. 3. 2016, a tuto nesprávnost napravila až v doplnění návrhu – viz níže); ve smlouvě bylo ujednáno měsíční pojistné ve výši 1 954 Kč. Žalovaný podle tvrzení žalobkyně neuhradil pojistné za období od 1. 8. 2020 do 1. 12. 2020. 2. Jelikož žalobkyně k návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu přiložila mj. i přípis žalovaného, jenž byl žalobkyni doručen dne 9. 7. 2020 a ve kterém žalovaný„ žádá o ukončení“ předmětné pojistné smlouvy, ovšem tato skutečnost nebyla v návrhu žalobkyně nikterak reflektována, vyzval soud žalobkyni usnesením ze dne 13. 7. 2022 č. j. 19 C 130/2022-16, aby z doplnění návrhu bylo zjevné, z jakého právního důvodu došlo k zániku předmětného pojištění (pojistného vztahu), přičemž soud v odůvodnění rovněž uvedl: Tvrdí-li žalobkyně, že žalovaný neplatil pojistné za období od 1. 8. 2020 do 1. 12. 2020, je podle mínění soudu nutno postavit na jisto, z jakého důvodu došlo k zániku pojistného vztahu, respektive postavit na jisto, jakým způsobem žalobkyně na žádost žalovaného zareagovala. Je totiž třeba mj. se zabývat otázkou, zda požadavek žalobkyně není v rozporu s dobrými mravy, pakliže žalovaný již dne 9. 7. 2020 požádal o ukončení smluvního vztahu. 3. V reakci na citovanou výzvu žalobkyně návrh doplnila podáním ze dne 27. 7. 2022, ve kterém uvedla, že předmětná smlouva s názvem„ [název]“ byla uzavřena na dobu určitou, do 85 let věku pojistníka, žalovaný však hradil sjednané pojistné pouze do 31. 7. 2020. Dne 9. 7. 2020 byla žalobkyni sice doručena výpověď z pojistné smlouvy, kterou učinil žalovaný s tím, že žádal ukončení pojištění zpětně, ke dni 30. 6. 2020, žalobkyně však tento návrh dohody na ukončení pojištění neakceptovala a sdělila žalovanému dopisem s datem 16. 7. 2020, že pojistník je oprávněn vypovědět pojištění, ale s podáním výpovědi bez udání důvodu je vázána výpovědní lhůta. Současně s tím žalobkyně žalovanému sdělila, že pokud požaduje ukončení pojištění, je potřebné zaslat výpověď, kde po uplynutí šestitýdenní výpovědní lhůty, zanikne pojištění na konci nejbližšího pojistného období. Žalovaný však podle žalobkyně na tento dopis již nereagoval, přičemž dne 29. 6. 2020 uhradil poslední platbu pojistného (jelikož v měsíci březnu 2016 uhradil žalovaný pojistné pro dvě pojistná období a následně hradil pojistné pravidelně a to každý kalendářní měsíc, bylo pojistné uhrazeno do 31. 7. 2020). Od 1. 8. 2020 tedy podle žalobkyně nebylo pojistné žalovaným hrazeno, přičemž v této souvislosti žalobkyně zdůraznila, že pojistitel má podle ustanovení § 2804 občanského zákoníku zákonem stanovenou povinnost vyzvat pojistníka, a to minimálně 30 dní před zánikem pojištění pro neplacení pojistného, k úhradě dlužné částky, což žalobkyně splnila dopisem s datem 14. 9. 2020, ve kterém byla rovněž stanovena lhůta pro zaplacení dlužného pojistného stanovena do 30. 11. 2020, tedy do dne zániku pojištění. 4. K návrhu a jejímu doplnění se žalovaný v poskytnuté lhůtě (ani později) nevyjádřil a k nařízenému jednání se – bez jakékoliv omluvy – nedostavil; k nařízenému jednání se nedostavil ani právní zástupce žalobkyně, jenž se z jednání omluvil s poukazem na kolizi s – nespecifikovaným – jednáním u jiného soudu. 5. Soud na základě žalobkyní předložených listinných důkazů (a v kontextu procesní pasivity žalovaného) dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. 6. Účastníci řízení dne 25. 2. 2016 uzavřeli pojistnou smlouvu označenou jako„ [název]“ s počátkem pojištění ke dni 1. 3. 2016. Podle této smlouvy měl žalobce od března 2016 po dobu následujících 45 let (sic!) platit měsíční pojistné ve výši 1 954 Kč s tím, že po dobu prvních deseti let žalovanému nevnikne žádné právo na tzv. odkupné. Od počátku právního vztahu do jeho konce zaplatil žalovaný na předepsaném pojistném celkem částku 103 562 Kč. 7. Žalovaný přípisem, který byl žalobkyni doručen dne 9. 7. 2020,„ požádal“ o ukončení smlouvy ke dni 30. 6. 2020, přičemž současně uvedl účet, na který má žalobkyně zaslat„ případné odbytné“. Přestože byl předmětný přípis interně označen žalobkyní jako„ Výpověď“, žalobkyně přípisem ze dne 16. 7. 2020 žalovaného informovala, že chce-li ukončit smlouvu k datu„ stanovenému podle § 2807“ občanského zákoníku, je třeba zaslat„ písemnou výpověď“, přičemž přiložila formulář výpovědi pojistné smlouvy [číslo] jelikož žalovaný na tuto„ výzvu“ nikterak nereagoval, pojištění podle žalobkyně zaniklo (až) ke dni 30. 11. 2020. 8. Žalobkyně se v doplnění návrhu dovolává ustanovení § 2804 občanského zákoníku, jež mimochodem v daném kontextu ponechává zcela na možné svévoli pojistitele, kdy přikročí k upomenutí pojistníka, zcela však přehlíží, že podle ustanovení § 2807 občanského zákoníku zaniká pojištění na základě výpovědi pojistníka ke konci následující pojistného období, což v daném případě z dále uvedených důvodů znamená ke konci měsíce srpna 2020. 9. Z provedených důkazů je totiž zřejmé, že žalobkyně prostřednictvím některého svého zaměstnance zcela správně vyhodnotila přípis žalovaného ze dne 9. 7. 2020 jako výpověď pojistné smlouvy; jelikož jde o jednostranné právní jednání (žalovaného), je zcela bez významu, že žalobkyně tuto výpověď„ neakceptovala“. 10. Žalobkyni by tak mohl svědčit nárok toliko v rozsahu nezaplaceného pojistného ve výši 1 954 Kč, v tomto rozsahu však právo žalobkyně podle názoru podepsaného soudu odporuje dobrým mravům. 11. Soud totiž nemohl ztrácet ze zřetele výše popsaný postup žalobkyně, stejně tak fakt, že žalovaný žalobkyni celkem zaplatil částku 103 562 Kč, přičemž žalobkyně žalovanému žádné pekuniární protiplnění podle obsahu spisu neposkytla. Současně musel soud vzít v potaz, že v případě„ investičního životního pojištění“ jde o takový pojistný produkt, u kterého je více než diskutabilní, zda je osoba průměrného rozumu ve smyslu § 4 odst. 1 občanského zákoníku s to jej ve své komplexnosti v úplnosti vnímat a chápat (tento závěr v dané věci nepřímo podporuje„ neopodstatněný“ požadavek žalovaného, aby mu případné odkupné bylo zasláno na jím označený účet). Pouze pro ilustraci postačí připomenout, že podle obsahu spisu byl žalovaný pojištěn maximálně na částku 1 000 000 Kč, za celou dobu plánovaného pojistného vztahu (tedy 45 let) přitom měl celkem zaplatit částku přesahující částku 1 000 000 Kč (přičemž tzv. odkupné mělo dosáhnout svého„ vrcholu“ ve výši 528 489 Kč, a to až během posledního roku daného právního vztahu). Ve smyslu relevantních ustanovení spotřebitelského práva se tak předmětná smlouva nejeví smlouvou potřebným způsobem vyváženou. Jakkoli se soud pro nadbytečnost nezabýval otázkou platnosti inkriminované smlouvy, je nutno uzavřít, že uvedené skutečnosti ve svém souhrnu odůvodňují úsudek, že právu žalobkyně nelze poskytnout právní ochranu, neboť opačný výklad by ve svých důsledcích urážel obyčejné lidské cítění, tedy odporoval imperativu obsaženému v ustanovení § 2 odst. 3 občanského zákoníku. 12. V souvislosti se skutečnostmi uvedenými v předchozím odstavci se pak doslova vnucuje – svou podstatou řečnická – otázka, zda by žalobkyně stejně neochvějně jako v tomto řízení zastávala (byť toliko implicitní) stanovisko, že žalovaný řádně nevypověděl předmětnou smlouvu, pakliže by kupříkladu v průběhu měsíce listopadu 2020 došlo na straně žalovaného k danou pojistnou smlouvou předvídané pojistné události. 13. Ze stručně rekapitulovaných důvodů (srov. ustanovení § 157 odst. 4 občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“) tak dospěl soud k závěru, že žalobkyni částečně nesvědčí právo na zaplacení žalované částky a částečně jde o právo, kterému nelze poskytnout právní ochranu. 14. Prvním výrokem rozsudku proto soud žalobu v plném rozsahu zamítl. 15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že žalovanému žádné procesně relevantní náklady řízení nevznikly.