19 C 216/2021-44 — Okresní soud v Domažlicích

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky 313 153,67 Kč s příslušenstvím, odvíjející se od právního vztahu, založeného mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně Smlouvou o úvěru ze dne [datum] [číslo]. 2. Žalovaný se k výzvě soudu k žalobě (resp. návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) v poskytnuté lhůtě nevyjádřil, dostavil se nicméně na nařízené jednání, v jehož rámci byla provedena i jeho účastnická výpověď (viz níže). 3. Žalovaný přitom při jednání žalovaný nárok ve svém důsledku uznal, mezi účastníky řízení však nedošlo k uzavření smíru, neboť žalovaný deklaroval, že žalobkyní požadovanou výši měsíční splátky (alespoň 10 000 Kč) není s to platit. 4. Z žalobkyní předložených listinných důkazů soud učinil následující skutková zjištění. 5. Žalovaný na základě shora identifikované smlouvy čerpal od [právnická osoba] spořitelna a. s . úvěr ve výše 372 520 Kč s tím, že daný úvěr (se sjednaným úrokem ve výši 8,70 % ročně) měl žalovaný splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 5 036 Kč, přičemž poslední splátka měla proběhnout nejpozději dne [datum]. Poskytnutý úvěr přitom primárně směřoval na„ konsolidaci“ dluhů žalovaného v celkové výši 272 520 Kč. Žalovaný se však dostal do prodlení se svým peněžitým dluhem, o čemž byl žalovaný žalobkyní informován dopisem ze dne [datum], kdy byl v prodlení s více než dvěma splátkami, přičemž došlo k zesplatnění úvěru (dluhu) ve výši 313 153,67 Kč (nesplacená jistina ve výši 311 299,44 Kč a dlužné – ujednané – poplatky v celkové výši 1 854,23 Kč). 6. Podle názoru soudu je žalobkyní uplatněný nárok v celém rozsahu důvodný, neboť vychází z příslušných smluvních ujednání, jež současně nejsou v rozporu s žádnou kogentní normou občanského zákoníku ani zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 7. K tomuto závěru dospěl soud přesto, že ve věci před nařízením jednání vyzval žalobkyni, aby doplnila svá tvrzení (a označila k nim důkazy) tak, aby bylo zřejmé, že její právní předchůdkyně před uzavřením smlouvy řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. 8. Soud totiž zohlednil, že z žalobkyní doplněných důkazů je možno určité zkoumání úvěruschopnosti žalovaného (hodnoceno ve svém souhrnu) skutečně dovodit, jelikož je kupř. zjevné, že právní předchůdkyně žalobkyně měla k dispozici mj. výpisy z účtu žalovaného, a měla tak možnost analyzovat jeho běžné měsíční příjmy a výdaje. Nadto soud přihlédl ke skutečnosti, že v důsledku tzv. konsolidace se žalovaný vskutku dostal do výhodnějšího postavení (ve srovnání se stavem před konsolidací), neboť mu byla znatelně snížena celková měsíční splátka, a tedy byla výrazně posílena pravděpodobnost, že žalovaný bude konsolidovaný úvěr řádně splácet. 9. Zaznamenané skutečnosti navíc korespondují s obsahem účastnické výpovědi, ve které žalovaný zdůraznil, že úvěr přestal splácet v důsledku předchozí ztráty dosavadního zaměstnání, tedy v důsledku objektivní skutečnosti, kterou nelze při posuzování úvěruschopnosti adekvátně„ ohodnotit“. Konkrétní okolnosti uzavření smlouvy si již žalovaný nepamatoval, ani z účastnické výpovědi tak nelze dovodit důvodné pochybnosti ohledně závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. 10. Prvním výrokem tohoto rozsudku proto soud žalobě v plném rozsahu vyhověl, tedy včetně požadavku na zaplacení smluvního úroku, modifikovaného podle pokynu obsaženého v ustanovení § 122 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru, a zákonného úroku z prodlení podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky. 11. Soud přitom dospěl k závěru, že z důvodu zvýšení pravděpodobnosti (možnosti)„ dobrovolného“ plnění ze strany žalovaného (a tedy vyhnutí se fázi nuceného výkonu tohoto rozhodnutí) je namístě v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta za středníkem občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”) umožnit žalovanému zaplacení přisouzených částek ve splátkách, a to ve výši, jež odpovídá výši splátek, ke kterým se v inkriminované smlouvě žalovaný sám svobodně a vážně zavázal. 12. Pakliže by žalobkyně měla za to, že výše splátek je až příliš nízká, soud připomíná, že inkriminovaný úvěr měl žalovaný splatit nejpozději dne [datum]. Bylo by proto iluzorní domnívat se, že žalovaný, jenž se v mezidobí dostal do platební neschopnosti, bude s to svůj dluh splatit před tímto datem, a na této skutečnosti nic nemění fakt, že dluh žalovaného byl„ zesplatněn“, neboť právě zesplatnění dluhu ve své podstatě„ signalizuje“ nutnost splatnost dluhu prodloužit (nebo alespoň rezignovat na část příslušenství pohledávky). Měla-li tudíž žalobkyně za to, že je splatnost předmětného dluhu příliš dlouhá, neměla podle mínění podepsaného soudu danou pohledávku od své právní předchůdkyně vůbec„ kupovat“; učinila-li tak, musela počítat s tím, že v případném soudním řízení soud umožní žalovanému plnit dluh v přiměřených splátkách, přičemž přiměřenost této výše musí mj. vycházet z reálných možností žalovaného, nikoliv z nerealistických představ žalobkyně. Není totiž možno ztrácet ze zřetele, že žalobkyně vstupovala do předmětných práv a povinností bezesporu s vědomím, že žalovaný v minulosti nebyl s to svůj dluh splácet. Bude-li přitom žalovaný v druhém výroku určené splátky řádně splácet, je zjevné, že původní dluh bude zaplacen jen o něco později, než kdy byla stanovena původní splatnost jeho dluhu; i z tohoto úhlu pohledu je tak zjevné, že soud stanovením výše splátek nemohl nikterak zasáhnout do základních práv žalobkyně, garantovaných ustanoveními čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. 13. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má pak oporu v ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., tedy v rozsahu nákladů řízení, které je namístě považovat za účelně vynaložené náklady žalobkyně. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 12 527 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená na základě analogické aplikace ustanovení § 14b vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, na jehož základě považuje soud za přiměřené přiznat žalobkyni za každý ze tří úkonů právní služby částku 3 500 Kč. Podle mínění podepsaného soudu je totiž tyto tři úkony nutno hodnotit v kontextu tzv. formulářových žalob, když je navíc zřejmé, že v rámci těchto tří úkonů v zásadě absentuje jakýkoliv právní rozbor dané věci. Na základě„ extrapolace“ proto soud vyšel z premisy, že v dané věci tarifní hodnota sporu představuje sedminásobek ustanovením § 14b odst. 1 písm. c) bodu 3. advokátního tarifu předvídané odměny, a proto vyčíslil hodnotu jednoho úkonu v rozsahu částky 3 500 Kč za každý z nich. Účelně vynaložené náklady dále představuje odměna stanovená podle § 6 odst. 1 a § 7 advokátního tarifu ve výši 9 580 Kč za účast na jednání u soudu, náhrada za čtyři režijní paušály v celkové výši 1 200 Kč, náhrada cestovních výdajů spojených s účastní na jednání v žalobkyní vyúčtované výši 896,50 Kč (včetně náhrady za ztrátu času) a konečně náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 22 176,50 Kč ve výši 4 657 Kč.