19 C 160/2023-17 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobce se obrátil na soud s žalobou (resp. návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu), na jejímž základě by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 49 100 Kč s příslušenstvím, a to z titulu dlužného nájemného. 2. Žalobce v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu vyslovil souhlas s rozhodnutím soudu bez nařízení ústního jednání. Usnesením Okresního soudu v Domažlicích ze dne 19. 7. 2023 č. j. 19 C 160/2023-15 byla žalovaná vyzvána, aby se ve lhůtě sedmi dnů od doručení tohoto usnesení vyjádřila k žalobě a aby uvedla, zda souhlasí s tím, že soud rozhodne ve věci bez nařízení ústního jednání. Žalovaná se ve stanovené lhůtě (ani později) nevyjádřila, byly tak splněny zákonné podmínky pro vydání rozhodnutí bez nařízení ústního jednání podle ustanovení § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”). 3. Z žalobcem předložené kopie listiny označené jako„ Uznání dluhu z nájmu“ s úředně ověřeným podpisem žalované se podává, že žalovaná dne [datum] písemně uznala svůj dluh ve výši 49 100 Kč z titulu dlužného nájemného za období od [datum] do [datum], odvíjejícího se od nájemní smlouvy uzavřené mezi účastníky řízení dne [datum], ve kterém bylo ujednáno měsíční nájemné ve výši 10 350 Kč (srov. přílohová obálka na č. l. 12). 4. Podle ustanovení § 2053 občanského zákoníku platí, že uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá. Zákonné podmínky předvídané citovaným ustanovením občanského zákoníku tak byly v posuzované věci zjevně splněny, neboť žalovaná v písemné formě uznala svůj peněžitý dluh, přičemž rovněž označila právní titul, na jehož základě měl tento dluh vzniknout. 5. V důsledku písemného uznání dluhu tak vznikla vyvratitelná domněnka, že dluh v době uznání skutečně existoval (srov. mutatis mutandis např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2006 sp. zn. 33 Odo 1028/2004), a žalovaná – ač k tomu dostala příležitost – korektnost této domněnky nikterak nezpochybnila, tudíž její obsah nevyvrátila. 6. Jelikož se žalovaná dostala se splněním svých povinností vůči žalobci do prodlení, přísluší mu rovněž zákonný úrok z prodlení z jím požadované částky podle § 1970 občanského zákoníku ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky. 7. Pro úplnost soud dodává, že žalované neprodloužil zákonnou lhůtu k uloženým plněním, neboť k takovému postupu neshledal žádný důvod, zvláště když žalovaná o existenci svého dluhu zjevně má potřebné povědomí, a proto by měla být s to svůj dluh po právní moci tohoto rozsudku v plném rozsahu zaplatit; pakliže by tomu tak nebylo, měla žalovaná možnost tuto skutečnost soudu sdělit, kupříkladu alespoň tak, že by vyjádřila vůli uhradit svůj dluh ve splátkách. 8. O náhradě nákladů řízení konečně rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 14 306 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 964 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle ustanovení § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, sestávající z částky 3 100 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 advokátního tarifu, včetně tří paušálních náhrad výdajů v celkové výši 900 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a náhrady daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 10 200 Kč ve výši 2 142 Kč.