19 C 51/2026-21 – Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobkyně po žalované žalobou (resp. návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) požadovala zaplacení částky 20 371,60 Kč s příslušenstvím, a to z titulu „Splátkové dohody“, kterou se žalovanou uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně dne , datum, .2. Usnesením ze dne , datum, č. j. 19 C 51/2026-16 soud vyzval žalovanou, aby se ve lhůtě sedmi dnů od doručení tohoto usnesení vyjádřila k věci samé a aby uvedla, zda souhlasí s tím, že soud rozhodne ve věci bez nařízení ústního jednání. Současně byla žalovaná poučena, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud za to, že s rozhodnutím soudu bez nařízení ústního jednání souhlasí. Žalovaná se ve lhůtě soudem stanovené (ani později) nevyjádřila, byly tak splněny, byť toliko fikcí, zákonné podmínky pro vydání rozhodnutí bez nařízení ústního jednání podle ustanovení § 115a ve spojení s ustanovením § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”).3. Za dané procesní situace vyšel soud z žalobkyní předložených listinných důkazů, ze kterých zjistil, že žalovaná s právní předchůdkyní žalobkyně – obchodní společností , právnická osoba, uzavřela dne , datum, Splátkovou dohodu, podle které uznala svůj dluh, který měla u obchodní společnosti , právnická osoba, ve výši 23 172,74 Kč a zavázala se jej uhradit v měsíčních splátkách ve výši 500 Kč, a to do , datum, .4. Podle ustanovení § 2053 občanského zákoníku platí, že uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá. Zákonné podmínky předvídané citovaným ustanovením občanského zákoníku tak byly v posuzované věci zjevně splněny, neboť žalovaná v písemné formě uznala svůj peněžitý dluh, přičemž rovněž označila právní titul, na jehož základě měl tento dluh vzniknout.5. V důsledku písemného uznání dluhu tak vznikla vyvratitelná domněnka, že dluh v době uznání skutečně existoval (srov. mutatis mutandis např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2006 sp. zn. 33 Odo 1028/2004), a žalovaná – ač k tomu dostala příležitost – korektnost této domněnky nikterak nezpochybnila, a tak její obsah ani nevyvrátila.6. Soud nicméně musel obsah listiny, kterou je možno považovat za uznání dluhu, konfrontovat s obsahem předžalobní výzvy, ze které je zjevné, že žalovaná v daný okamžik z titulu jistiny dluhu dlužila – již pouze – částku 4 385,16 Kč.7. Je tak namístě závěr, že žalobkyně osvědčila svůj nárok ve výši 4 385,16 Kč, soud tudíž shledal její požadavek – v tomto rozsahu – za důvodný.8. Pouze pro úplnost se sluší dodat, že žalobkyně žaluje částku 20 371,60 Kč (patrně proto, že jde o výši uvedenou v inkriminovanému uznání dluhu), a to přes to, že i v předžalobní výzvě indikovala výrazně nižší částku (a to včetně nárokovaného příslušenství).9. Žalobkyní požadovaný zákonný úrok z prodlení potom soud žalobkyni přiznal až ode dne, jenž následoval po dni, který je uveden jako datum přípisu informujícího žalovanou o postoupení předmětné pohledávky na žalobkyni; stanovení dřívějšího (žalobkyní požadovaného) data by totiž podle mínění soudu bylo rozporné s dobrými mravy.10. Shora přijaté závěry navíc soud učinil v kontextu přiměřeného zohlednění Ústavním soudem opakovaně vyjádřeného imperativu, podle kterého by dlužníci měli splácet jen takové dluhy, které je třeba považovat za dluhy řádné, „aby nedocházelo ke zneužívání tísně chudých lidí a překračování mezí slušnosti, tedy k nemravnému obchodu s chudobou“ (viz např. bod 44. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 3308/16).11. Současně je vhodné uvést, že soud přikročil ke shora zaznamenaným závěrům v kontextu procesní pasivity žalované. Soud přitom zvolil pro žalobkyni výhodnější výklad, jelikož by se vzhledem k datu uzavření inkriminované smlouvy – při zohlednění principu právní jistoty – nabízela i možnost pro použití ustanovení § 8 občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, respektive ustanovení § 2 a ustanovení § 6 o. s. ř., tedy zákonných ustanovení, jež zapovídají právo zneužívající postupy věřitelů.12. Druhým výrokem proto soud žalobu zamítl v části, ve které zjevně nepožívá nárok žalobkyně právní ochrany.13. O náhradě nákladů řízení konečně rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalované (dosud) žádné náklady řízení nevznikly.