12 C 241/2020-16 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 14 600 Kč s příslušenstvím specifikovaným v žalobě. Žalobkyně tvrdila, že mezi jejím právním předchůdcem [právnická osoba] [anonymizována tři slova] a žalovanou byla dne 25. 7. 2017 uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na základě které byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč v hotovosti při uzavření smlouvy a žalovaná se zavázala úvěr ve výši 10 000 Kč včetně úroků ve výši 1 400 Kč, odměny za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč, tj. 7 400 Kč a celkem 17 400 Kč, uhradit v 58 týdenních splátkách po 300 Kč Poslední splátka měla být uhrazena 4. 9. 2018. Žalovaná nehradila sjednané splátky řádně a včas, poslední splátku uhradila 9. 10. 2017 a uhradila pouze 2 800 Kč. Žalovaná částka 14 600 Kč sestává z jistiny 10 000 Kč a dlužných úhrad 4 600 Kč. Na předžalobní výzvu k úhradě dluhu ze dne 30. 4. 2020 žalovaná nereagovala a dluh ve stanovené lhůtě do 7. 5. 2020 neuhradila. 2. Žalovaná se k žalobě na výzvu soudu nevyjádřila. 3. Žalobkyně v žalobě navrhla, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Usnesením ze dne 17. 8. 2020 byla žalovaná vyzvána, aby do 5 dnů od doručení usnesení se vyjádřila, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo soudem rozhodnuto bez nařízení jednání. Současně byla poučena o tom, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Usnesení bylo žalované doručeno dne 17. 9. 2020. Žalovaná na výzvu soudu nereagovala. Proto soud vycházel z předpokladu, že žalovaná s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Za tohoto stavu a s oporou o ust. § 115a o.s.ř. k projednání věci samé nebylo třeba nařizovat jednání. 4. Soud provedl dokazování listinami předloženými žalobkyní, a to smlouvou o úvěru [číslo] ze dne 25. 7. 2017, kartou zákazníka, smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019, oznámením o postoupení pohledávky ze dne 29. 11. 2019, předžalobní výzvou ze dne 30. 4. 2020 včetně podacího archu a těmito listinnými důkazy bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně [právnická osoba] [anonymizována tři slova] uzavřel dne 25. 7. 2017 se žalovanou smlouvu o úvěru. Ve smlouvě se právní předchůdce žalobkyně zavázal poskytnout žalované úvěr ve výši 10 000 Kč a žalovaná se zavázala tento úvěr navýšený o úroky 1 400 Kč, poplatek za administrativní činnost 2 000 Kč, 4 000 Kč za hotovostní inkaso splátek, tj. 7 400 Kč a celkem 17 400 Kč, uhradit v 58 týdenních splátkách po 300 Kč. První splátka byla splatná do 7 kalendářních dnů od uzavření smlouvy a každá následující splátka vždy nejpozději do konce následujícího týdenního období. Poslední splátka byla stanovena na 4. 9. 2018. Jednalo se o hotovostní splácení. Smlouva o úvěru obsahující smluvní podmínky je opatřena podpisem žalované. Žalovaná úvěr nesplácela řádně, zaplatila pouze 2 800 Kč a poslední splátka byla uhrazena dne 9. 10. 2017. Pohledávka za žalovanou byla postoupena žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019, což bylo žalované oznámeno dopisem z téhož dne. Po postoupení pohledávky žalovaná na dluh nic neuhradila a nadále dluží žalobkyni částku 14 600 Kč, z toho 10 000 Kč na jistině a 4 600 Kč na úhradách (úrok a poplatky). Na předžalobní výzvu k úhradě dluhu ze dne 30. 4. 2020 žalovaná nereagovala a dluh ve lhůtě do 7. 5. 2020 neuhradila. 5. Smlouva o úvěru byla v daném případě uzavřena dne 25. 7. 2017 a je na ni nutno aplikovat ustanovení § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. (občanský zákoník), podle něhož se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Žalobkyně je ve věci aktivně legitimována, neboť pohledávka za žalovanou jí byla postoupena jejím právním předchůdcem smlouvou ze dne 29. 11. 2019. 7. Ve smlouvě o úvěru se žalovaná zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně mimo částku 10 000 Kč z titulu úvěru také částku 7 400 Kč. Soud se zabýval otázkou platnosti ujednání o částce 7 400 Kč, která je ve smlouvě označena jako úrok a poplatky a dospěl k závěru, že tyto náklady neměly jinou funkci, než funkci sjednané odměny za poskytnutí peněžních prostředků, tedy plnily funkci úroků z úvěru, a proto je nutno po právní stránce posoudit je jako sjednaný úrok za poskytnutí úvěru. Právní předchůdce žalobkyně smlouvu o úvěru uzavíral jako podnikatel, předmětem jeho podnikání v době uzavření smlouvy bylo mimo jiné poskytování úvěrů a zápůjček z vlastních zdrojů a je zřejmé, že byl založen za účelem zisku, a pokud by nebyl ujednán úrok (či jiná odměna) za přenechání půjčených peněžních prostředků, tak zisk z předmětného případu by generován nebyl. Úrok ve výši 7 400 Kč jako odměna za poskytnutí úvěru 10 000 Kč představuje 74 % celé jistiny úvěru a je možno učinit závěr, že se jedná o úrok (odměnu) nepřiměřeně vysokou, přesahující více než 3x průměrnou odměnu bank za jimi poskytované úvěry a zápůjčky spotřebitelům. Za této situace je nutno posoudit takto sjednaný úrok pro jeho nepřiměřenou výši jako úrok sjednaný v rozporu s dobrými mravy, a proto je toto ujednání podle § 547 zákona č. 89/2012 Sb., podle něhož právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu a podle § 580 odst. 1 téhož zákona, podle něhož neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje, neplatné. 8. Podle § 576 zákona č. 89/2012 Sb., týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. 9. Smlouva o úvěru je neplatná v ujednání o výši úroku jen tehdy, jestliže oddělení této části od ostatního obsahu nebrání okolnosti, za nichž ke smlouvě došlo. Jak bylo výše uvedeno, právní předchůdce žalobkyně jako podnikatel byl založen za účelem dosahování zisku a předmětem jeho podnikání v době uzavření smlouvy o úvěru bylo mimo jiné poskytování úvěrů a zápůjček z vlastních zdrojů a je tudíž zcela zřejmé, že smluvní strany by bez ujednání o úroku (odměny za poskytnutí peněz) smlouvu o úvěru neuzavřely. Na základě toho lze učinit závěr, že částečná neplatnost ujednání o úrocích (poplatku), která je jinak obecně oddělitelná od zbytku smlouvy, způsobuje v tomto konkrétním případě absolutní neplatnost celé smlouvy o úvěru, neboť oddělení této části od smlouvy o úvěru brání okolnosti, za nichž k uzavření smlouvy došlo. 10. Podle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; Právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 11. Podle § 1958 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. 12. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru v daném případě vznikla oběma smluvním stranám povinnost vrátit druhé vše, co podle této neplatné smlouvy dostala. Žalovaná obdržela peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč a žalobkyni (jejímu právnímu předchůdci) zaplatila částku 2 800 Kč. Je proto žalovaná povinna zaplatit žalobkyni z titulu vydání bezdůvodného obohacení částku 7 200 Kč (10 000 Kč – 2 800 Kč). Žalobkyně prokazatelně poprvé žalovanou vyzvala k zaplacení žalované částky dopisem ze dne 30. 4. 2020 ve lhůtě nejpozději do 7. 5. 2020, a jelikož žalovaná neplnila, dostala se do prodlení se zaplacením částky 7 200 Kč od 8. 5. 2020. Proto soud žalobkyni přiznal úrok z prodlení z uvedené částky od 8. 5. 2020 do zaplacení s oporou o ust. § 1968, § 1970 zákona č. 89/2012 Sb. a výše požadovaného úroku z prodlení je v souladu s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 13. Žaloba o zaplacení částky 7 400 Kč a příslušenství - zákonného úroku z prodlení specifikovaného v odst. II. výroku rozsudku, byla z výše uvedených důvodů zamítnuta jako nedůvodná. Rovněž byl zamítnut žalobní požadavek o zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 2 971,59 Kč a úroku ve výši 23,72% ročně z částky 10 000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, neboť nárok na úroky při úvěru vzniká, je-li smlouva o úvěru platně uzavřena. V daném případě však soud dospěl k závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru a za tohoto stavu žalobkyně nárok na úroky z úvěru nemá. 14. Výrok o nákladech řízení vychází z ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. V daném případě žalované vznikl nárok na poměrnou část náhrady nákladů řízení. Podle obsahu spisu však žalované s tímto řízením náklady nevznikly, a proto soud rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení. 15. Lhůta k plnění je tři dny od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.). 16. Žalobkyně podala u soudu návrh na v