16 C 197/2021-25 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částek specifikovaných výroky I. a II. jakožto nevrácené půjčky, poplatků a příslušenství, které žalovanému poskytla společnost [právnická osoba] (dále„ původní věřitelka“), dne 19. 2. 2015 na základě smlouvy [číslo] ve výši 20 000 Kč. Původní věřitelka měla před poskytnutím půjčky posoudit úvěruschopnost žalovaného způsobem, zachyceným v Kartě zákazníka. 2. Žalovaný se k věci nevyjádřil, ač jej k tomu soud vyzval a poskytl mu k vyjádření lhůtu 14 dnů. Nepopřel tedy skutková tvrzení žalobkyně a neučinil je spornými (§ 6 první věta zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění zákonů č. 588/2020 Sb., 38/2021 Sb. a [číslo] Sb., dále„ o. s. ř.“). To sice neznamená, že by byla nesporná, přesto soud k pasivitě žalovaného podpůrně přihlédl. 3. Soud rozhodl bez ústního jednání na základě § 115a o. s. ř. Skutkový stav byl totiž objasněn důkazy předloženými žalobkyní, která rozhodnutí bez nařízení jednání navrhla v žalobě. Soud vyzval žalovaného, aby se k této možnosti do 14 dnů od doručení výzvy také vyjádřil s upozorněním, že pokud se nevyjádří, bude soud předpokládat jeho souhlas (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaný nereagoval, přestože mu výzva byla účinně doručena. 4. Soud dospěl k těmto skutkovým zjištěním. Dne 19. 2. 2015 na základě smlouvy [číslo] původní věřitelka žalovanému poskytla zápůjčku ve výši 20 000 Kč, které měl žalovaný vrátit v 58 týdenních splátkách (smlouva o půjčce). Při rozhodování o žádosti o půjčku původní věřitelka nijak neověřila, zda a jaké má žalovaný dluhy. Dále nezkoumala okolnost, zda s někým žalovaný sdílí společnou domácnost a jaké jsou sociální poměry tohoto člověka. Původní věřitelka se nezabývala ani otázkou, zda se žalovaný ve svém pracovním poměru nenachází ve zkušební či výpovědní době - přestože mu poté poskytla zápůjčky na 58 týdnů (karta zákazníka). Žalobkyně soudu nepředložila dokumenty, které měly podle údajů z Karty zákazníka sloužit k ověření pravdivosti jednotlivých tvrzení žalovaného. Žalovaný zaplatil původní věřitelce celkově 1 700 Kč (tvrzení žalobkyně). Žalovaná pohledávka byla postoupena žalobkyni, která za soubor postoupených pohledávek zaplatila sjednanou úplatu, což bylo podle postupní smlouvy předpokladem účinnosti postoupení (smlouva o postoupení pohledávek, seznam postoupených pohledávek, potvrzení o zaplacení úplaty). Žalovaný byl vyzván k zaplacení do 10 dnů od doručení v oznámení o postoupení pohledávky, doporučeně odeslaném dne 7. 1. 2020 (oznámení o postoupení pohledávky, podací arch). Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. Výše zmíněné důkazy soud vyhodnotil jako zákonné, pro výsledek řízení závažné a věrohodné. Důkazy byly ve vzájemném souladu. Z ostatních důkazů nevyplynulo nic podstatného pro výsledek řízení. Další důkazy soud neprovedl, protože nebyly navrženy ani nevyplynuly ze spisu a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu. 5. Soud tedy založil rozsudek především na následujícím skutkovém stavu. Dne 19. 2. 2015 na základě smlouvy [číslo] původní věřitelka žalovanému poskytla zápůjčku ve výši 20 000 Kč, které měl žalovaný vrátit v 58 týdenních splátkách. Při rozhodování o žádosti o půjčku původní věřitelka nijak neověřila, zda a jaké má žalovaný dluhy. Dále nezkoumala okolnost, zda s někým žalovaný sdílí společnou domácnost a jaké jsou sociální poměry tohoto člověka. Původní věřitelka se nezabývala ani otázkou, zda se žalovaný ve svém pracovním poměru nenachází ve zkušební či výpovědní době - přestože mu poté poskytla zápůjčky na 58 týdnů. Žalobkyně soudu nepředložila dokumenty, které měly podle údajů z Karty zákazníka sloužit k ověření pravdivosti jednotlivých tvrzení žalovaného. Žalovaný zaplatil původní věřitelce celkově 1 700 Kč. Žalovaná pohledávka byla postoupena žalobkyni, která za soubor postoupených pohledávek zaplatila sjednanou úplatu, což bylo podle postupní smlouvy předpokladem účinnosti postoupení. Žalovaný byl vyzván k zaplacení do 10 dnů od doručení v oznámení o postoupení pohledávky, doporučeně odeslaném dne 7. 1. 2020. Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. 6. Soud právně kvalifikoval vztah mezi účastníky jako závazek z bezdůvodného obohacení (§ 2991n zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v prvním účinném znění, dále„ o. z.“). Úmyslem stran bylo poskytnout spotřebitelský úvěr v právní formě zápůjčky (§ 1 druhá věta zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění zákona [číslo] Sb., dále„ z. s. ú.“ § 2390n o. z.). Původní věřitelka totiž při uzavření smlouvy zjevně vystupovala jako podnikatelka (§ 3 písm. b) z. s. ú.), což naopak neplatilo o žalovaném (§ 3 písm. a) z. s. ú.). Přenechala žalovanému k dočasnému užívání určitou částku, kterou jí žalovaný měl postupně vracet s příslušnými úroky a poplatky. Podle názoru soudu však původní věřitelka nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 9 odst. 1 první věty z. s. ú. Jisté posouzení sice provedla, ne však dostatečné, a to z důvodů popsaných v předchozích dvou odstavcích. V takové situaci nemohla získat reálný přehled o aktuálních sociálních poměrech žalovaného tak, aby bylo její rozhodnutí zápůjčku poskytnout informované v zákonem předvídané míře. Soud tudíž rozhodl na základě zjištěného skutkového stavu, že původní věřitelka úvěruschopnost žalovaného posoudila pouze způsobem popsaným v předchozích dvou odstavcích. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018,„ bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet.“ To znamená, že zápůjčka neměla být poskytnuta, pročež je smlouva neplatná (§ 9 odst. 1 druhá věta z. s. ú.). Podle názoru soudu zde smysl a účel porušeného pravidla vyžaduje, aby byla neplatná absolutně, tedy aby soud k neplatnosti přihlédl z úřední povinnosti (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 588 první větou o. z. a čl. 8 odst. 1 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008 [číslo] ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady [číslo] ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014 [číslo] ze dne 4. února 2014). Soud zde vyložil o. z. v intencích unijní směrnice, tedy vyšel z jejího nepřímého účinku a použil eurokonformní výklad, protože jde o závazek dvou soukromých osob, v němž směrnice nemá přímý účinek. Pravidlo o posouzení úvěruschopnosti chrání dlužníka – spotřebitele i společnost jako celek před negativními sociálními důsledky zadlužení, ale i věřitelův majetek před rizikovým úvěrováním. Stejně na věc pohlížel Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v usnesení ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, a v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018. A také Soudní dvůr Evropské unie v bodu 46 rozsudku ze dne 20. 3. 2020, OPR- [právnická osoba], C [číslo], v němž v reakci na ustanovení českého zákona o spotřebitelském úvěru zakotvující povinnost analýzy úvěruschopnosti a neplatnost smlouvy jako následek jejího porušení dospěl k závěru, že unijní právo vyžaduje, aby soud z úřední povinnosti zkoumal, zda úvěrující podnikatel předem posoudil úvěruschopnost úvěrovaného spotřebitele a naopak brání tomu, aby v případě nesplnění dané povinnosti uplatnění sankce v podobě neplatnosti smlouvy záviselo na námitce spotřebitele. Smlouva tak byla absolutně neplatná, což znamená, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení žádných částek s výjimkou jistiny a úroku z prodlení. V okamžiku vyplacení částky 20 000 Kč tudíž žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení přijetím plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 1 a 2 o. z.). Žalovaný byl vyzván k zaplacení již v oznámení o postoupení pohledávky, doporučeně odeslaném dne 7. 1. 2020, přičemž třetí pracovní den nastal 10. 1. 2020 a lhůta dalších 10 dnů, tedy do 20. 1. 2020, odpovídá zákonem předvídané lhůtě„ bez zbytečného odkladu“ (§ 1958 odst. 2 o. z.). To znamená, že se pohledávka stala splatnou dne 20. 1. 2020 a že od 21. 1. 2020 byl žalovaný v prodlení. Žalobkyně žalovanému poskytla 20 000 Kč, žalovaný vrátil 1 700 Kč, takže rozdíl ve výši 18 300 Kč představuje jeho bezdůvodné obohacení. Žalovaný se tedy dnem následujícím den splatnosti ocitl v prodlení, čímž mu vznikla povinnost zaplatit úrok z prodlení ve výši odpovídající ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, zde tedy ve výši 10 % ročně (§ 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Žalobkyně však požadovala úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně a soud byl jejím návrhem vázán (§ 153 odst. 2 o. s. ř.). Žalobkyně tedy prokázala vznik a splatnost žalované pohledávky. Vzhledem k pasivitě žalovaného proto soud