16 C 229/2021-24 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částek specifikovaných výroky I. a II. jakožto nevrácené půjčky, poplatků a příslušenství, které žalovanému poskytla společnost [právnická osoba] (dále„ původní věřitelka“), dne 11. 11. 2016 na základě smlouvy [číslo] ve výši 12 000 Kč. Původní věřitelka měla před poskytnutím půjček posoudit úvěruschopnost žalovaného způsobem, zachyceným v [anonymizováno] zákazníka. 2. Žalovaný se k věci nevyjádřil, ač jej k tomu soud vyzval a poskytl mu k vyjádření lhůtu 14 dnů. Nepopřel tedy skutková tvrzení žalobkyně a neučinil je spornými (§ 6 první věta zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění zákonů č. 588/2020 Sb., 38/2021 Sb. a [číslo] Sb., dále„ o. s. ř.“). To sice neznamená, že by byla nesporná, přesto soud k pasivitě žalovaného podpůrně přihlédl. 3. Soud rozhodl bez ústního jednání na základě § 115a o. s. ř. Skutkový stav byl totiž objasněn důkazy předloženými žalobkyní, která rozhodnutí bez nařízení jednání navrhla v žalobě. Soud vyzval žalovaného, aby se k této možnosti do 14 dnů od doručení výzvy také vyjádřil s upozorněním, že pokud se nevyjádří, bude soud předpokládat jeho souhlas (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaný nereagoval, přestože mu výzva byla účinně doručena. 4. Soud dospěl k těmto skutkovým zjištěním. Dne 11. 11. 2016 na základě smlouvy [číslo] původní věřitelka žalovanému poskytla zápůjčku ve výši 12 000 Kč, které měl žalovaný vrátit v 58 týdenních splátkách (smlouva o půjčce). Při rozhodování o žádosti o zápůjčku původní věřitelka nijak neověřila, zda a jaké má žalovaný dluhy. Dále nezkoumala okolnost, zda s někým žalovaný sdílí společnou domácnost a jaké jsou sociální poměry tohoto člověka. V tomto kontextu je v kartě zákazníka pouze zatrženo políčko„ společná domácnost – ostatní,“ aniž by bylo vysvětleno, co je tím myšleno. Původní věřitelka se nezabývala ani otázkou, zda se žalovaný ve svém pracovním poměru nenachází ve zkušební či výpovědní době ani kdy končí doba určitá, na niž byl pracovní poměr sjednán - přestože mu poté poskytla zápůjčky na 58 týdnů (karta zákazníka). Žalobkyně soudu nepředložila dokumenty, které měly podle údajů z [anonymizováno] zákazníka sloužit k ověření pravdivosti jednotlivých tvrzení žalovaného. Žalovaný zaplatil původní věřitelce celkově 2 560 Kč (tvrzení žalobkyně). Žalovaná pohledávka byla postoupena žalobkyni, která za soubor postoupených pohledávek zaplatila sjednanou úplatu, což bylo podle postupní smlouvy předpokladem účinnosti postoupení (smlouva o postoupení pohledávek, seznam postoupených pohledávek, potvrzení o zaplacení úplaty). Žalovaný byl vyzván k zaplacení do 10 dnů od doručení v oznámení o postoupení pohledávky, doporučeně odeslaném dne 13. 12. 2019 (oznámení o postoupení pohledávky, podací arch). Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. Výše zmíněné důkazy soud vyhodnotil jako zákonné, pro výsledek řízení závažné a věrohodné. Důkazy byly ve vzájemném souladu. Z ostatních důkazů nevyplynulo nic podstatného pro výsledek řízení. Další důkazy soud neprovedl, protože nebyly navrženy ani nevyplynuly ze spisu a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu. 5. Soud tedy založil rozsudek především na následujícím skutkovém stavu. Dne 11. 11. 2016 na základě smlouvy [číslo] původní věřitelka žalovanému poskytla zápůjčku ve výši 12 000 Kč, které měl žalovaný vrátit v 58 týdenních splátkách. Při rozhodování o žádosti o zápůjčku původní věřitelka nijak neověřila, zda a jaké má žalovaný dluhy. Dále nezkoumala okolnost, zda s někým žalovaný sdílí společnou domácnost a jaké jsou sociální poměry tohoto člověka. V tomto kontextu je v kartě zákazníka pouze zatrženo políčko„ společná domácnost – ostatní,“ aniž by bylo vysvětleno, co je tím myšleno. Původní věřitelka se nezabývala ani otázkou, zda se žalovaný ve svém pracovním poměru nenachází ve zkušební či výpovědní době ani kdy končí doba určitá, na niž byl pracovní poměr sjednán - přestože mu poté poskytla zápůjčky na 58 týdnů. Žalobkyně soudu nepředložila dokumenty, které měly podle údajů z [anonymizováno] zákazníka sloužit k ověření pravdivosti jednotlivých tvrzení žalovaného. Žalovaný zaplatil původní věřitelce celkově 2 560 Kč. Žalovaná pohledávka byla postoupena žalobkyni, která za soubor postoupených pohledávek zaplatila sjednanou úplatu, což bylo podle postupní smlouvy předpokladem účinnosti postoupení. Žalovaný byl vyzván k zaplacení do 10 dnů od doručení v oznámení o postoupení pohledávky, doporučeně odeslaném dne 13. 12. 2019. Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. 6. Soud právně kvalifikoval vztah mezi účastníky jako závazek z bezdůvodného obohacení (§ 2991n zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v prvním účinném znění, dále„ o. z.“). Úmyslem stran bylo poskytnout spotřebitelský úvěr v právní formě zápůjčky (§ 1 druhá věta zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění zákona [číslo] Sb., dále„ z. s. ú.“ § 2390n o. z.). Původní věřitelka totiž při uzavření smlouvy zjevně vystupovala jako podnikatelka (§ 3 písm. b) z. s. ú.), což naopak neplatilo o žalovaném (§ 3 písm. a) z. s. ú.). Přenechala žalovanému k dočasnému užívání určitou částku, kterou jí žalovaný měl postupně vracet s příslušnými úroky a poplatky. Podle názoru soudu však původní věřitelka nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 9 odst. 1 první věty z. s. ú. Jisté posouzení sice provedla, ne však dostatečné, a to z důvodů popsaných v předchozích dvou odstavcích. V takové situaci nemohla získat reálný přehled o aktuálních sociálních poměrech žalovaného tak, aby bylo její rozhodnutí zápůjčku poskytnout informované v zákonem předvídané míře. Soud tudíž rozhodl na základě zjištěného skutkového stavu, že původní věřitelka úvěruschopnost žalovaného posoudila pouze způsobem popsaným v předchozích dvou odstavcích. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018,„ bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet.“ To znamená, že zápůjčka neměla být poskytnuta, pročež je smlouva neplatná (§ 9 odst. 1 druhá věta z. s. ú.). Podle názoru soudu zde smysl a účel porušeného pravidla vyžaduje, aby byla neplatná absolutně, tedy aby soud k neplatnosti přihlédl z úřední povinnosti (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 588 první větou o. z. a čl. 8 odst. 1 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/17 ze dne 4. února 2014). Soud zde vyložil o. z. v intencích unijní směrnice, tedy vyšel z jejího nepřímého účinku a použil eurokonformní výklad, protože jde o závazek dvou soukromých osob, v němž směrnice nemá přímý účinek. Pravidlo o posouzení úvěruschopnosti chrání dlužníka – spotřebitele i společnost jako celek před negativními sociálními důsledky zadlužení, ale i věřitelův majetek před rizikovým úvěrováním. Stejně na věc pohlížel Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v usnesení ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, a v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018. A také Soudní dvůr Evropské unie v bodu 46 rozsudku ze dne 20. 3. 2020, OPR- [právnická osoba], C [číslo], v němž v reakci na ustanovení českého zákona o spotřebitelském úvěru zakotvující povinnost analýzy úvěruschopnosti a neplatnost smlouvy jako následek jejího porušení dospěl k závěru, že unijní právo vyžaduje, aby soud z úřední povinnosti zkoumal, zda úvěrující podnikatel předem posoudil úvěruschopnost úvěrovaného spotřebitele a naopak brání tomu, aby v případě nesplnění dané povinnosti uplatnění sankce v podobě neplatnosti smlouvy záviselo na námitce spotřebitele. Smlouva tak byla absolutně neplatná, což znamená, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení žádných částek s výjimkou jistiny a úroku z prodlení. V okamžiku vyplacení částky 12 000 Kč tudíž žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení přijetím plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 1 a 2 o. z.). Žalovaný byl vyzván k zaplacení již v oznámení o postoupení pohledávky, doporučeně odeslaném dne 13. 12. 2019, přičemž třetí pracovní den nastal 18. 12. 2019 a lhůta dalších 10 dnů, tedy do 30. 12. 2019 (neboť 28. 12. 2019 byla sobota, § 607 o. z.) odpovídá zákonem předvídané lhůtě„ bez zbytečného odkladu“ (§ 1958 odst. 2 o. z.). To znamená, že se pohledávka stala splatnou dne 30. 12. 2019 a že od 31. 12. 2019 byl žalovaný v prodlení. Žalobkyně žalovanému poskytla 12 000 Kč, žalovaný vrátil 2 560 Kč, takže rozdíl ve výši 9 440 Kč představuje jeho bezdůvodné obohacení. Žalovaný se tedy dnem následujícím den splatnosti ocitl v prodlení, čímž mu vznikla povinnost zaplatit úrok z prodlení ve výši odpovídající ročně výš