16 C 5/2020-27 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně po žalované požadovala částku 17 437 Kč jako nezaplacenou odměnu z dohody o provedení práce. Žalobu zdůvodnila tím, že pro žalovanou pracovala jako prodavačka drogerie a second-handu, přičemž žalovaná jí za dobu od 1. 11. 2018 do 8. 3. 2019 ani jednou nezaplatila odměnu, která za 232,5 hodin, odpracovaných v tomto období, činila 17 437 Kč při hodinové odměně 75 Kč. Žalovaná žalobkyni dala výpověď ze dne 8. 3. 2019, která jí byla doručena dne 12. 3. 2019, přičemž žalobkyně fakticky pracovala pouze ve výše zmíněném období. 2. Žalovaná se k žalobě ani přes výzvu soudu nevyjádřila. Nepopřela tedy skutková tvrzení žalobkyně a neučinila je spornými (§ 6 první věta zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění zákona [číslo] Sb., dále„ o. s. ř.). To sice neznamená, že by byla nesporná, přesto soud k pasivitě žalované podpůrně přihlédl. 3. Soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Žalovaná jako podnikatelka - fyzická osoba - a zaměstnavatelka uzavřela s žalobkyní jako zaměstnankyní dne 1. 11. 2018 dohodu o provedení práce se dnem nástupu do práce 1. 11. 2018 na dobu od 1. 11. 2018 do 31. 10. 2019 a s odměnou 75 Kč za každou odpracovanou hodinu, splatnou následující měsíc po odvedení práce vždy k 20. dni v měsíci s tím, že žalobkyně měla pracovat jako prodavačka v [obec] (dohoda o provedení práce ze dne 1. 11. 2018). Dne 12. 3. 2019 žalovaná sepsala dokument nazvaný výpověď dohody o provedení práce (výpověď dohody ze dne 12. 3. 2019). Žalobkyně u žalované za dobu od listopadu 2018 do března 2019 odpracovala 232,5 hodin (evidence docházky žalobkyně). Žalovaná se před zahájením tohoto řízení ocitla v úpadku, který insolvenční soud nařídil řešit konkursem. Ten byl během řízení pravomocně zrušen, poněvadž majetek žalované, nacházející se v majetkové podstatě, byl zcela nepostačující. Insolvenční soud též pravomocně schválil konečnou zprávu insolvenčního správce (výpis z insolvenčního rejstříku -„ ISIR“ - ze dne 19. 10. 2020, usnesení krajského soudu ze dne 31. 8. 2020, usnesení krajského soudu ze dne 9. 10. 2020, výpis z ISIR ze dne 19. 1. 2021). Výše jmenované důkazy soud vyhodnotil jako zákonné, pro meritum případu závažné a věrohodné. Důkazy byly ve vzájemném souladu. Z ostatních důkazů v podobě výplatnic za dobu od listopadu 2018 do března 2019 nevyplynulo nic podstatného pro meritum věci. Soud provedl důkazy o průběhu insolvenčního řízení z úřední povinnosti, neboť mu bylo z úřední činnosti známo, že se žalovaná nachází v úpadku a protože to bylo nutné pro správný procesní postup (§ 120 odst. 2 první věta o. s. ř.). Další důkazy soud neprovedl, protože nebyly navrženy ani nevyplynuly ze spisu a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu. 4. Soud tedy založil rozsudek především na následujícím skutkovém stavu. Žalovaná jako podnikatelka - fyzická osoba - a zaměstnavatelka, uzavřela s žalobkyní jako zaměstnankyní dne 1. 11. 2018 dohodu o provedení práce se dnem nástupu do práce 1. 11. 2018, na dobu od 1. 11. 2018 do 31. 10. 2019 a s odměnou 75 Kč za každou odpracovanou hodinu, splatnou následující měsíc po odvedení práce vždy k 20. dni v měsíci s tím, že žalobkyně měla pracovat jako prodavačka v [obec]. Žalobkyně u žalované za dobu od listopadu 2018 do března 2019 odpracovala 232,5 hodin, za něž nedostala zaplaceno. 5. Soud právně kvalifikoval vztah mezi účastníky jako pracovně právní vztah z dohody o provedení práce (§ § 75 a 77 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákona [číslo] 2018 Sb., dále„ z. p.“). Na jejím základě měla žalobkyně vůči žalované nárok na odměnu, který nebyl uspokojen (§ 77 odst. 2 písm. h) ve spojení s § § 109 odst. 1, odst. 5, 138 z. p.). Žalobkyně sice v původní verzi žaloby uvedla částku 17 440 Kč, kterou ve vyjádření ze dne 5. 5. 2020 upřesnila na 17 437 Kč. Soud tuto změnu neposoudil jako částečné zpětvzetí, nýbrž jako pouhé zpřesnění žaloby, o němž není nutno rozhodovat (§ 41 odst. 2 o. s. ř.). Správným součinem odpracovaných hodin a hodinové odměny sice byla částka 14 743,50 Kč, soud však byl vázán žalobou a nemohl žalobkyni přiznat více (§ 153 odst. 2 o. s. ř.). Proto soud žalobě v plné šíři vyhověl. Lhůtu k plnění určil na 3 dny podle zákona, poněvadž neshledal důvod k jiné lhůtě (§ 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.). 6. Žalobkyně žalobou uplatnila pohledávku na roveň postavenou pohledávkám za majetkovou podstatou (§ 169 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení ve znění zákona č. 460/2020 Sb., dále„ i. z.“), kterou není třeba uplatnit přihláškou do insolvenčního řízení, nýbrž právě samostatnou žalobou (§ 169 odst. 2, § 203 odst. 1 i. z.). Pohledávky neuspokojené v konkursu nezanikají (§ 244 ve spojení s § 311 i. z. per eliminationem). V době vyhlášení rozsudku proto žalovaná pohledávka stále existovala a byla uplatnitelná žalobou přímo proti žalované. 7. Žalobkyně byla ve sporu plně úspěšná, pročež by vůči žalované měla právo na náhradu nákladů řízení (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Protože však sama připustila, že žalované nezaslala předžalobní výzvu, nemohl jí soud náhradu procesních výloh přisoudit (§ 142a odst. 1 o. s. ř.). Soud neshledal žádný důvod hodný zvláštního zřetele, který by přiznání náhrady i přesto ospravedlnil (§ 142a odst. 2 o. s. ř. a contrario).