42 C 193/2021-44 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Předmětem žaloby bylo zaplacení částky 1 000 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku tohoto rozsudku, když danou částku měl žalovaný dlužit žalobkyni na základě Smlouvy o Bezúročné rezervě uzavřené dne 1. 6. 2016 mezi ním a společností [právnická osoba] (dále jen bankou. Součástí dané smlouvy byly obchodní podmínky banky. Podle této smlouvy se banka zavázala poskytnout žalovanému možnost přečerpání kladného zůstatku běžného účtu až o 1 000 Kč, platební transakce se banka zavázala provést i za situace, kdy k jejich realizaci nepostačoval kladný zůstatek peněžních prostředků na běžném účtu, ale zároveň za podmínky, že provedením platebních transakcí nedojde k přečerpání kladného zůstatku ve větší míře, než je smluvená výše 1 000 Kč. Z peněžních prostředků poskytnutých v rámci bezúročné rezervy žalovaný nebyl povinen platit úrok po dobu, kdy mu byly poskytovány bankovní služby v rámci tarifu. Žalovaný byl oprávněn bezúročnou rezervu průběžně čerpat s tím, že nesmí přečerpat povolený úvěrový rámec nad sjednanou částku. Současně se zavázal vrátit poskytnuté peněžní prostředky vždy nejdéle do jednoho roku od čerpání úvěru. Banka svou povinnost z úvěrové smlouvy splnila a žalovanému předmětný úvěr poskytla, žalovaný však své povinnosti vyplývající ze smlouvy nedodržel, neboť se dostal do nepovoleného záporného zůstatku. V takovém případě byla banka oprávněna zcela ukončit oprávnění žalovaného čerpat peněžní prostředky dle smlouvy o službě bezúročná rezerva, pročež banka vyzvala žalovaného dopisem ze dne 15. 5. 2019 k okamžitému zaplacení dlužné částky, na který však žalovaný nereagoval a dluh neuhradil. Protože už žalovanému nebyly poskytovány bankovní služby dle tarifu, poskytnutý úvěr 1 000 Kč se v souladu s čl. II. smlouvy nadále úročil úrokovou sazbou pro službu povolený debet ve výši 21,90 % p.a. dle úrokového lístku. Aktivní legitimace žalobkyně je pak dána na základě smlouvy o postoupení pohledávek, uzavřené dne 2. 7. 2019 mezi žalobkyní a [právnická osoba] [anonymizováno], která byla věřitelem žalovaného na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1. 7. 2019, uzavřené mezi [právnická osoba] [anonymizováno] a bankou. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. 3. Soud ve věci usnesením ze dne 2. 6. 2021 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále i jen o.s.ř.), souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 5-ti dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému řádně doručeno dne 21. 6. 2021 náhradním způsobem – formou uložením u pošty, přičemž však se žalovaný k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, stejně jako samotná žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas již v samotné žalobě. 4. Na základě provedeného řízení a dokazování učinil soud skutkový závěr, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla dne 1. 6. 2016 uzavřena písemná smlouva o Bezúročné rezervě, podle které se banka zavázala poskytnout žalovanému možnost přečerpání kladného zůstatku běžného účtu až o 1 000 Kč, žalovaný byl oprávněn bezúročnou rezervu průběžně čerpat s tím, že nesměl přečerpat povolený úvěrový rámec nad sjednanou částku. Současně se zavázal vrátit poskytnuté peněžní prostředky vždy nejdéle do jednoho roku od čerpání úvěru. Banka svou povinnost z úvěrové smlouvy splnila a žalovanému předmětný úvěr poskytla, žalovaný však své povinnosti vyplývající ze smlouvy nedodržel, neboť se dostal do nepovoleného záporného zůstatku, pročež banka v souladu se smlouvou vyzvala žalovaného k okamžitému zaplacení dlužné částky a dále úročila částku 1 000 Kč úrokovou sazbou pro službu povolený debet ve výši 21,90 % p.a. dle úrokového lístku. Právní předchůdkyně žalobkyně následně převedla svoji pohledávku za žalovaným nejprve na [právnická osoba] [anonymizováno], a tato společnost pak na žalobkyni, vždy za sjednanou úplatu, přitom toto postoupení bylo v obou případech žalovanému oznámeno. 5. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Po právní stránce soud posoudil nárok žalobkyně ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je v celém rozsahu důvodná a lze ji proto v celém rozsahu vyhovět. Soud má v prvé řadě za to, že mezi bankou jako právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla dne 1. 6. 2016 uzavřena smlouva o úvěru, na podkladě které banka poskytla žalovanému možnost čerpání úvěru až do výše úvěrového limitu zápůjčku ve výši 1 000 Kč, nedílnou součástí smlouvy se přitom v souladu s dohodou stran byly i ujednání o smluvních úrocích. Tato smlouva tak měla všechny podstatné náležitosti daného smluvního typu ve smyslu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Vzhledem ke skutečnosti, že právní předchůdkyně žalobkyně při poskytnutí těchto finančních služeb vystupovala v rámci své podnikatelské činnosti, zatímco žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, která nejednala v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání, je nutno na předmětnou smlouvu pohlížet i jako na smlouvu spotřebitelskou ve smyslu ust. § 1810 až 1867 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a v tomto směru aplikovat i tato ustanovení občanského zákoníku směřující k ochraně spotřebitele. Ve smyslu § 1813 občanského zákoníku jsou zakázána taková ujednání smluv, která zakládají významnou nerovnováhu práv nebo povinností v neprospěch spotřebitele. Podle věty druhé tohoto ustanovení však jsou předmětem přezkumu smluvní ujednání vymezující předmět plnění či jeho cenu pouze za předpokladu, že nejsou poskytnuta jasně a srozumitelně. V dané věci má soud za to, že ujednání o ceně úvěru bylo žalovanému poskytnuto jasně a srozumitelně, když žalovaný již v době podání žádosti o poskytnutí úvěru věděl, jaká je cena za poskytnutí tohoto úvěru. V projednávané věci navíc soud považuje tuto cenu za uzavření smlouvy za přiměřenou, okolnostem daného případu. Vzhledem k výši poskytnuté částky pak danou smlouvu nebylo nutné přezkoumat ve smyslu zák. č. 145/2010 Sb., který stanovil některé podmínky pro smlouvy, jimiž se sjednával spotřebitelský úvěr. Banka přitom svůj závazek ze smlouvy splnila a dohodnuté finanční prostředky žalovanému skutečně poskytla, avšak žalovaný naopak svůj závazek ze smlouvy poskytnuté finanční prostředky ve stanovené době splatnosti vrátit nesplnil a porušil, a to ani přes výzvy ze strany právní předchůdkyně žalobkyně, resp. žalobkyně, na kterou byla pohledávka předchůdkyně žalobkyně postupně převedena ve smyslu ust. § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. 7. Vzhledem k výše uvedenému proto soud podané žalobě v celém rozsahu vyhověl a žalovaného zavázal, aby žalobkyni uhradil částku 1 000 Kč spolu s úroky ze smlouvy ve výši 21,9 % ročně z této částky od 16. 5. 2019, tj. ode dne následujícího po zesplatnění, a zákonnými úroky z prodlení ve výši 9,75 % ročně ze stejné částky do zaplacení, neboť žalovaný svůj dluh nesplnil řádně a včas a dostal se tak s úhradou popsaného dluhu ve smyslu ust. § 1968 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, do prodlení. Žalobkyni tak proto vznikl vůči žalovanému též nárok na úhradu úroků z prodlení v zákonné výši 9,75 % ročně, která ve smyslu ust. nař. vl. č. 351/2013 Sb., odpovídala, resp. odpovídá, výši repo sazby stanovené ČNB pro poslední den kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o osm procentních bodů. 8. Soudem stanovená lhůta k plnění vychází z ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř. a činí tři dny od právní moci rozsudku, když v daném případě žádné důvody pro poskytnutí lhůty delší, případně pro povolení splátek, soud neshledal, resp. nebyly v řízení ani tvrzeny, tím méně prokázány. 9. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V daném řízení měla žalobkyně se svou žalobou plný úspěch, a proto jí dle citovaného ustanovení vzniklo právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů celého řízení. V projednávané věci však soud v souladu s vyhl. č. 120/2014 Sb. ve znění účinném od 1. 7. 2014, když žaloba byla ke zdejšímu soudu podána dne 9. 10. 2019, hodnotil při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení specifika tohoto řízení, neboť žalobkyně je právnickou osobou, jejímž předmětem podnikání obchodování s pohledávkami, přičemž z úřední činnosti soudu je známo, že žalobkyně s ohledem na předmět svého podnikání podává stovky žalob ve skutkově a právně obd