42 C 295/2021-12 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Předmětem řízení bylo zaplacení částky 6 552 Kč se shora specifikovaným příslušenstvím, když žalovanou částku měl žalovaný dlužit na základě Smlouvy o půjčce [číslo] uzavřené dne 22. 4. 2006 mezi ním a právní předchůdkyní žalobkyně – společností [právnická osoba] (dále i jen banka), na podkladě níž poskytla banka žalovanému peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit bance celkem částku 9 984 Kč, z toho 6 000 Kč jako samotnou půjčku a částku 3 984 Kč jako souhrnný poplatek, a to formou 52 týdenních splátek po 192 Kč při splatnosti poslední splátky 21. 4. 2007. Žalovaný však své smluvní závazky neplnil řádně a včas, když poslední splátku uhradil dne 27. 6. 2006, pročež tak právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo v souladu se smlouvou po marném uplynutí sedmidenní lhůty po úhradě poslední splátky právo na úhradu celého dluhu ve výši 6 552 Kč, sestávajícího z jistiny ve výši 3 937,50 Kč a souhrnného poplatku ve výši 2 614,50 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020, uzavřené mezi bankou a žalobkyní došlo s účinností ke dni 5. 1. 2021 k převedení pohledávky na žalobkyni, což bylo žalovanému písemně oznámeno. Žalovaný však až dosud neuhradil žalobkyni právě částku 6 552 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Soud ve věci usnesením ze dne 3. 9. 2021 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle § 115a občanského soudního řádu (dále i jen o.s.ř.) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 5 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému řádně doručeno dnem 17. 9. 2021 náhradním způsobem – dodáním do jeho datové schránky, přičemž však se žalovaný k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, stejně jako samotná žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas již v samotné žalobě. 4. Na základě takto provedeného dokazování pak soud učinil závěr o skutkovém stavu spočívající v tom, že písemnou dohodou označenou jako Smlouva o půjčce [číslo] se společnost [právnická osoba] jako předchůdkyně žalobkyně, zavázala poskytnout, a také dne 22. 4. 2006 skutečně poskytla žalovanému peněžní prostředky - půjčku ve výši 6 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit bance celkem částku 9 984 Kč, z toho 6 000 Kč jako samotnou půjčku a částku 3 984 Kč jako souhrnný poplatek, a to formou 52 týdenních splátek po 192 Kč při splatnosti poslední splátky 21. 4. 2007; v rámci samotné smlouvy o půjčce si pak obě strany sjednaly použití zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku; žalovaný však své povinnosti vyplývající ze smlouvy neplnil řádně, když poslední splátku uhradil dne 27. 6. 2006 a dluží tak žalobkyni celkem částku 6 552 Kč, sestávajícího z jistiny ve výši 3 937,50 Kč a souhrnného poplatku ve výši 2 614,50 Kč, následně došlo k postoupení pohledávky na žalobkyni. 5. Podle § 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. 6. Podle § 563 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. 7. Podle ust. § 517 odst. 1 věta prvá, odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Podle odst. 2 tohoto zákonného ustanovení jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis. 8. Po právní stránce soud posoudil nárok žalobkyně ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je zčásti důvodná a lze jí proto částečně vyhovět. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně – společností [právnická osoba] a žalovaným byla dne 22. 4. 2006 podepsána písemná smlouva o půjčce dle ustanovení § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, na základě které vznikla uvedené právní předchůdkyni žalobkyně povinnost poskytnout - půjčit žalovanému peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se naopak měl zavázat vrátit bance celkem částku 9 984 Kč, z toho 6 000 Kč jako samotnou půjčku a částku 3 984 Kč jako souhrnný poplatek, a to formou 52 týdenních splátek po 192 Kč při splatnosti poslední splátky 21. 4. 2007. Tato smlouva by tak měla všechny podstatné náležitosti daného smluvního typu ve smyslu ustanovení § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Soud se však zabýval i otázkou platnosti ujednání o poplatcích sjednaných ve smlouvě a dospěl k závěru, že poplatky neměly jinou funkci, než funkci sjednané odměny za poskytnutí peněžních prostředků, tedy plnily funkci úroků z půjčky, a proto je nutno po právní stránce posoudit je jako sjednaný úrok za poskytnutí půjčky. Právní předchůdce žalobkyně smlouvu o půjčce uzavírala jako podnikatel, předmětem jejího podnikání v době uzavření smlouvy bylo mimo jiné poskytování úvěrů a půjček z vlastních zdrojů a je zřejmé, že byla založena za účelem zisku, a pokud by nebyl ujednán úrok (či jiná odměna) za přenechání půjčených peněžních prostředků, tak zisk z předmětných případů by generován nebyl. Úrok ve výši 3 984 Kč jako odměna za poskytnutí půjčky ve výši 6 000 Kč na dobu 52 týdnů představuje v daném případě 66,4 % celé jistiny půjčky a je možno učinit závěr, že se jedná o úrok (odměnu) nepřiměřeně vysoký, přesahující více než 4x průměrnou odměnu bank za jimi poskytované úvěry a půjčky spotřebitelům. Za této situace je nutno posoudit takto sjednaný úrok pro jeho nepřiměřenou výši jako úrok sjednaný v rozporu s dobrými mravy, a proto je toto ujednání podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, absolutně neplatné a žalobkyni právo na úhradu poplatků nevzniklo. Přitom podle § 41 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu nebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu. Smlouva o půjčce je neplatná v ujednání o výši úroku jen tehdy, jestliže oddělení této části od ostatního obsahu nebrání okolnosti, za nichž ke smlouvě došlo. Jak bylo výše uvedeno, právní předchůdce žalobkyně jako podnikatelka byla založena za účelem dosahování zisku a předmětem jejího podnikání v době uzavření smlouvy o půjčce bylo mimo jiné poskytování úvěrů a půjček z vlastních zdrojů a je tudíž zcela zřejmé, že smluvní strany by bez ujednání o úroku (odměny za poskytnutí peněz) smlouvu o půjčce neuzavřely. Na základě toho lze učinit závěr, že částečná neplatnost ujednání o úrocích (poplatcích), která je jinak obecně oddělitelná od zbytku smlouvy, způsobuje v tomto konkrétním případě absolutní neplatnost celé smlouvy o půjčce, neboť oddělení této části od celé smlouvy brání okolnosti, za nichž k uzavření smlouvy došlo. 9. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o půjčce v daném případě vznikla oběma smluvním stranám povinnost vrátit druhému vše, co podle těchto neplatné smlouvy dostal. Žalovaný podle smlouvy o půjčce obdržel peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč a žalobkyni (její právní předchůdkyni) zaplatil částku 3 432 Kč (6 000 Kč + 3 984 Kč – 3 937,50 Kč – 2 614,50 Kč), z čehož je zřejmé, že na straně žalovaného je obohacení ve výši 2 568 Kč. Vzhledem k uvedenému soud proto žalobě v části týkající se zaplacení částky 2 568 Kč vyhověl a zavázal žalovaného zaplatit v souladu s uzavřenou smlouvou žalobkyni právě tuto částku. Žalobkyně přitom prokazatelně vyzvala žalovaného k vrácení poskytnuté částky dopisem ze dne 29. 7. 2021, Tato výzva byla žalovanému odeslána dne 30. 7. 2021, přitom, jak již vyslovil např. Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí ze dne 15. 7. 2019, č.j. 15 Co 128/2019 -109, je nutno považovat za notorietu, že zásilky podané na poště jsou doručeny adresátovi nejpozději třetí pracovní den po jejich odeslání, tedy v tomto konkrétním případě dne 4. 8. 2021. Od této chvíle běžela ve smyslu § 1958 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, žalovanému lhůta„ bez zbytečného odkladu“ k splnění svého dluhu. Jde o lhůtu v obecné rovině nutně neurčitou, která v každém konkrétním případě může nabývat jiného rozměru. Rozhodující jsou okolnosti daného případu a povaha konkrétního plnění. Poměrně výstižně se k povaze lhůty vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp.zn. 32 Cdo 2484/2012, kdy je třeba z časového určení„ bez zbytečného odkladu“ dovodit, že jde o„ velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke