15 C 281/2021-47 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalovaném zaplacení částky 11 000,72 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že mezi žalobcem, jako věřitelem, a žalovaným, jako klientem, byla uzavřena smlouva o úvěru [číslo] (dále též jen„ smlouva“). Žalovaný tuto smlouvu podepsal dne 6.1.2017. Na základě smlouvy byl žalovanému poskytnut na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši 33 000 Kč. S ohledem na skutečnost, že žalovaný řádně neplnil závazky vyplývající ze Smlouvy, především závazek řádně splácet poskytnutý úvěr, došlo k zesplatnění celého úvěru, a to v souladu s bodem 6.3. smlouvy, podle kterého platí, že pokud se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky či její části o délce 65 dnů, dochází tímto dnem k zesplatnění celého úvěru, čímž vzniká také Nová jistina úvěru sestávající se z nesplacené jistiny úvěru a veškerých dosud nezaplacených úroků za poskytnutí úvěru přirostlých ke dni zesplatnění úvěru, tedy částka ve výši 40 192 Kč. Žalobce oznámil zesplatnění úvěru žalovanému oznámením ze dne 25.4.2017. Žalovaný se mimo jiné v souladu s čl. 6 Smlouvy zavázal pro případ prodlení s nezaplacením Nové jistiny úvěru uhradit žalobci smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné Nové jistiny úvěru až do jejího zaplacení, přičemž žalobce s žalovaným se v čl. 6 Smlouvy dohodli, že souhrn výše všech ze strany žalobce uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše poskytnuté finanční částky, nejvýše však 200 000 Kč. S ohledem na skutečnost, že žalovaný své závazky i přes výzvy žalobce jakkoliv neplnil, bylo ze strany žalobce zahájeno soudní řízení, jehož výsledkem byl platební rozkaz Okresního soudu ve Frýdku-Místku č.j. 119 C 28/2017-25, ze dne 31.8.2017. Shora uvedený soud mimo jiné rozhodl, že žalovaný je povinen uhradit žalobci částky představující smluvní pokuty dle čl. 6 6.5. Smlouvy, tedy částky ve výši 498 Kč a 4 501,28 Kč. Částka ve výši 4 501,28 Kč představovala smluvní pokutu dle bodu 6.5. Smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné Nové jistiny úvěru ve výši 40 192,00 Kč, a to za období prodlení žalovaného s úhradou této Nové jistiny úvěru do 16.8.2017. Předmětným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku bylo žalobě žalobce, co do smluvní pokuty, v plném rozsahu vyhověno. S ohledem na skutečnost, že žalovaný ničeho na svůj dluh z titulu této smluvní pokuty neplnil, zaslal žalobce žalovanému předžalobní výzvu ze dne 31.5.2021, ve které vyzval žalovaného k úhradě smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 40 192,00 Kč od 17.8.2017 do 31.5.2021. V souladu s limity dle čl. 6 Smlouvy, respektive s ustanovením § 122 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, na částku ve výši 11 000,72 Kč. Žalovaný však ani přes shora učiněnou předžalobní výzvu ničeho neuhradil a tak žalobci nezbylo nic jiného než podat tento návrh na vydání platebního rozkazu, ve které se domáhá uhrazení shora uvedené částky 11 000,72 Kč s příslušenstvím. 2. Žalovaný se k jednání, které bylo nařízeno na den 11.1.2022 nedostavil, soud jednal v souladu s ust. § 101 odst. 3 v jeho nepřítomnosti. 3. Soud provedl dokazování spisem sp. zn. 119 C 28/2017, zejména žalobou, platebním rozkaz z čl. 25, který v dané věci nabyl právní moci dne 22.12.2017, z nichž zjistil, že předmětem nároku žalobce v této věci byl požadavek na zaplacení částky 41 090 Kč z titulu uzavřené smlouvy o úvěru ze dne 6.1.2017, č. smlouvy [číslo], dle které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 33 000 Kč se sjednaným úrokem 132,51 % p.a., splatný v 48 měsíčních splátkách dle splátkového kalendáře. Součástí žaloby byl nárok na zaplacení smluvní pokuty dle bodu 6.1. Smlouvy 498 Kč a dle bodu 6.5. ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru ve výši 40 192 za každý den prodlení k datu vyhotovení žaloby, tj. v částce 4 501,28 Kč. Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru ze dne 6.1.2017 vyplynulo, že žalovaný požádal o úvěr ve výši 33 000 Kč s tím, že celkem uhradí 119 472 Kč. Z předsmluvního formuláře z 6.1.2017 vyplynuly shodné údaje. Oznámením o schválení úvěru z 10.1.2017 sdělil žalobce žalovanému, že požadovaný úvěr byl schválen. Přílohu smlouvy tvoří splátkový kalendář. Výzvou k zaplacení a upozornění na možnost zesplatnění celého úvěru z 19.4.2017, oznámením o zesplatnění úvěru z 25.4.2017 bylo doloženo, že úvěr byl zesplatněn. Z karty klienta byl zjištěn zaměstnavatel žalovaného. Listiny k prověřování úvěruschopnosti v tomto řízení doloženy nebyly. 4. Z výpisu z účtu žalovaného u Equa bank za listopad 2016 byl zjištěn počáteční zůstatek na účtu 16 441,12 Kč, konečný zůstatek 53,34 Kč, došlá mzda žalovaného 9.11.2016 14 612 Kč a prosinec 2016, byl zjištěn počáteční zůstatek účtu 53,34 Kč, konečný 53,88 Kč, došlá mzda žalovaného 9.12.2016 činila 19 792 Kč. Dále byly doloženy výplatní lístky za říjen 2016 15 263 Kč, listopad 2016 20 607 Kč. Z dodatku k pracovní smlouvě z 23.11.2015 a 9.12.2016 bylo zjištěno, že pracovní poměr žalovaného se z doby určité do 31.12.2016 změnil na dobu neurčitou. 5. Z rozsudku zdejšího soudu č.j. 15 C 121/2020-18 z 30.6.2020 bylo zjištěno, že žalovaný byl žalován z titulu uzavřené smlouvy o úvěru ze dne 26.1.2017, který mu byl poskytnut ve výši 4 500 Kč. 6. Při posuzování úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru žalobce tvrdil, že poskytl předsmluvní informace žalovanému v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru, a to konkrétně dne 6.1.2017 před samotným uzavřením návrhu smlouvy o úvěru. Zprostředkovatel úvěru uvedený ve smlouvě o úvěru [číslo] (již přiložena k žalobě) poskytl žalovanému veškeré náležité informace, které byly k uzavření smlouvy o úvěru potřeba. Žalovaný podepsal předsmluvní informace, ze kterých se dozvěděl základní informace o úvěru, tak jak je požaduje zákon o spotřebitelském úvěru. Žalovaný se mohl zprostředkovatele úvěru na cokoliv dotázat, pokud by mu bylo něco nejasné. Z dokladů o příjmech plynulo, že: 1) celkový čistý měsíční příjem žalovaného činí 17.935 Kč 2) celkové měsíční náklady žalovaného činí 11.210 Kč 3) volné zdroje ke splácení (po odečtení tisícikorunové rezervy) činí 6.725 Kč Dále byla ověřena úvěrová historie žadatele v následujících databázích: SOLUS, NRKI. Na základě výše uvedených údajů, včetně informací z dotazovaných registrů, byl proveden tzv. scoring klienta (interní matematický model založený na bodovém hodnocení dlužníka), jenž byl podkladem pro rozhodnutí o možnosti poskytnutí požadovaného úvěru. Z důvodu vyloučení možných komplikací znemožňující řádné čerpání a následné splácení úvěru, bylo dále prověřeno, že: a) žadatel nebyl v době žádosti evidován v insolvenčním rejstříku, b) žadatel neměl u poskytovatele předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, c) doklad totožnosti žadatele nebyl evidován jako neplatný, d) zaměstnavatel žadatele nebyl evidován v insolvenčním rejstříku, obchodník, jednající s žadatelem, doporučil úvěr ke schválení. K výdajové stránce, respektive k jejímu paušálnímu určení, by měly zcela postačovat údaje, které poskytuje zákon č. 110/2006 Sb. o životním a existenčním minimu, kdy § 1 tohoto zákona definuje životní minimum, jako částku k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb, která je v § 2 stanovena na částku 3.410 Kč. Pokud tedy žadatel o úvěr neuvede vyšší částku na výdajové stránce (vyjma splátek úvěrů či nákladů na bydlení, které se do částky životního minima nezapočítávají), je postupováno v souladu se zákonem, je-li stanovena výše výdajů paušální částkou 3.410 Kč. Tato paušální částka je přímo stanovena zákonem a poskytovatel úvěru se tedy nemůže dopustit pochybení, pokud bude vycházet z takto stanovené částky, jako paušální výdajové stránky žadatele. Pokud by žadatel o úvěr uvedl částku nižší, než 3.410 Kč a poskytovatel úvěru by pro posouzení úvěruschopnosti vycházel z takto uvedené nižší částky, v tu chvíli je třeba žadatelem důvěryhodně vysvětlit, na základě čeho došel k uvedené nižší částce. Jen pro pořádek, je třeba uvést, že životní minimum není minimální částkou stanovenou„ k přežití“ (kterou je existenční minimum), ale částkou, která postačuje k obživě. 7. Nebyl ověřen údaj o nákladech na bydlení předložením SIPO, popřípadě smlouvou o nájmu, podnájmu apod. Z těchto důvodů soud dospěl k závěru, že žalobce nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 odst. 1 první věty z.s.ú. Posouzení, které žalobce provedl, je nedostatečné a nezískal tak reálný přehled o aktuálních sociálních poměrech žalovaného. Za těchto okolností úvěr neměl být žalovanému poskytnut a smlouva ze dne 6.1.2017 je podle § 86 odst. 1 druhá věta, § 87 odst. 1 první věta z.s.ú., neplatná. Soud k neplatnosti smlouvy přihlédl z úřední povinnosti (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 588 první větou o.z. a čl. 8 odst. 1 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/17 ze dne 4. února 2014). Pravidlo o posouzení úvěruschopnosti chrání dlužníka – spotřebitele