16 C 212/2022-31 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se proti žalované domáhala zaplacení částek specifikovaných výroky I. a II. jakožto nevrácených zápůjček včetně poplatků a příslušenství, které žalované poskytla společnost [právnická osoba] (dále„ původní věřitelka“), dne [datum] na základě smlouvy [číslo] ve výši 13 000 Kč, dne [datum] na základě smlouvy [číslo] ve výši 10 000 Kč. Původní věřitelka měla před poskytnutím zápůjček posoudit úvěruschopnost žalované způsobem, zachyceným v Kartě zákazníka. 2. Žalovaná k věci uvedla, že si je svých dluhů vědoma, že nicméně ponechá konečné rozhodnutí na soudu a žádá o splátkový kalendář, což zdůvodnila tím, že nemá žádný příjem a malou dceru, která ještě nenastoupila do školky. Své sociální poměry, rozhodné pro případné rozložení do splátek, nedoložila. 3. Soud dospěl k těmto skutkovým zjištěním. Dne [datum] na základě smlouvy o úvěru [číslo] původní věřitelka žalované poskytla částku 13 000 Kč, kterou se jí žalovaná zavázala splatit v 60 týdenních splátkách spolu s poplatkem a úrokem, dne [datum] pak na základě smlouvy o úvěru [číslo] částku 10 000 Kč, kterou se jí žalovaná zavázala splatit také ve splátkách spolu s poplatkem a úrokem (jednotlivé smlouvy o úvěru). Při rozhodování o žádostech o úvěr původní věřitelka nijak neověřila, zda a jaké má žalovaná dluhy. Dále nezkoumala okolnost, jaké jsou sociální poměry partnera, s nímž měla žalovaná bydlet a zda s ním žalovaná sdílí společnou domácnost. Žalovaná navíc uvedla, že pobírá dávky v celkové výši 8 400 Kč měsíčně a její měsíční výdaje činí 5 000 Kč, přičemž pečuje o 2 nezaopatřené osoby (karta zákazníka). Žalobkyně soudu nepředložila dokumenty, které měly podle údajů z Karty zákazníka sloužit k ověření pravdivosti jednotlivých tvrzení žalované. Žalovaná zaplatila na první zmíněný úvěr 2 750 Kč před postoupením pohledávek, na druhý 5 450 Kč před postoupením pohledávek (tvrzení žalobkyně). Žalované pohledávky byly postoupeny žalobkyni, což bylo žalované oznámeno původní věřitelkou vystaveným dopisem, doporučeně odeslaným dne [datum], v němž byla žalovaná zároveň vyzvána k vyrovnání celkového dluhu do 10 dnů od jeho doručení (smlouva o postoupení pohledávek, seznam postoupených pohledávek, oznámení o postoupení pohledávek, podací lístek). Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi uvnitř ČR doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. Výše zmíněné důkazy soud vyhodnotil jako zákonné, pro výsledek řízení závažné a věrohodné. Důkazy byly ve vzájemném souladu. Z ostatních důkazů nevyplynulo nic podstatného pro výsledek řízení ani meritum sporu. Další důkazy soud neprovedl, protože nebyly navrženy ani nevyplynuly ze spisu a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu. 4. Soud tedy založil rozsudek především na následujícím skutkovém stavu. Dne [datum] na základě smlouvy o úvěru [číslo] původní věřitelka žalované poskytla částku 13 000 Kč, kterou se jí žalovaná zavázala splatit v 60 týdenních splátkách spolu s poplatkem a úrokem, dne [datum] pak na základě smlouvy o úvěru [číslo] částku 10 000 Kč, kterou se jí žalovaná zavázala splatit také ve splátkách spolu s poplatkem a úrokem. Při rozhodování o žádostech o úvěr původní věřitelka nijak neověřila, zda a jaké má žalovaná dluhy. Dále nezkoumala okolnost, jaké jsou sociální poměry partnera, s nímž měla žalovaná bydlet a zda s ním žalovaná sdílí společnou domácnost. Žalovaná navíc uvedla, že pobírá dávky v celkové výši 8 400 Kč měsíčně a její měsíční výdaje činí 5 000 Kč, přičemž pečuje o 2 nezaopatřené osoby. Žalobkyně soudu nepředložila dokumenty, které měly podle údajů z Karty zákazníka sloužit k ověření pravdivosti jednotlivých tvrzení žalované. Žalovaná zaplatila na první zmíněný úvěr 2 750 Kč před postoupením pohledávek, na druhý 5 450 Kč před postoupením pohledávek. Žalované pohledávky byly postoupeny žalobkyni, což bylo žalované oznámeno původní věřitelkou vystaveným dopisem, doporučeně odeslaným dne [datum], v němž byla žalovaná zároveň vyzvána k vyrovnání celkového dluhu do 10 dnů od jeho doručení. Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi uvnitř ČR doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. 5. Soud právně kvalifikoval vztah mezi účastníky jako závazek z postoupené pohledávky na bezdůvodném obohacení (§ 1879 ve spojení s § § 1880 odst. 1, 1887, 2991n zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. z.“).). Úmyslem stran bylo poskytnout spotřebitelské úvěry v právní formě zápůjček (§ 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, dále„ z. s. ú.“ § 2390n o. z.). Původní věřitelka totiž při uzavření smluv zjevně vystupovala jako podnikatelka (§ 3 odst. 1 písm. d) z. s. ú. ve spojení s § 421 odst. 1 o. z.), což naopak neplatilo o žalované (§ 3 písm. a) z. s. ú.). Přenechala jí přímo tou kterou smlouvou k dočasnému užívání určité částky, které jí žalovaná měla postupně vracet s příslušnými úroky a poplatky. Původní věřitelka však ani v jednom z obou případů nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalované ve smyslu § 86 odst. 1 první věty z. s. ú. Jisté posouzení sice provedla, ne však dostatečné, a to z důvodů popsaných v předchozích dvou odstavcích. V takové situaci nemohla získat reálný přehled o aktuálních sociálních poměrech žalované tak, aby byla její rozhodnutí zápůjčky poskytnout informovaná v zákonem předvídané míře. Soud tudíž rozhodl na základě zjištěného skutkového stavu, že původní věřitelka úvěruschopnost žalované posoudila pouze způsobem popsaným v předchozích dvou odstavcích. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018,„ bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet.“ To znamená, že zápůjčky neměly být poskytnuty, pročež jsou obě smlouvy neplatné (§ 86 odst. 1 druhá věta, § 87 odst. 1 první a druhá věta z. s. ú.). Podle názoru soudu zde smysl a účel porušeného pravidla vyžaduje, aby byly smlouvy neplatné absolutně, tedy aby soud k neplatnosti přihlédl z úřední povinnosti (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 588 první větou o. z. a čl. 8 odst. 1 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/17 ze dne 4. února 2014). Soud zde vyložil o. z. v intencích unijní směrnice, tedy vyšel z jejího nepřímého účinku a použil eurokonformní výklad, protože jde o závazek dvou soukromých osob, v němž směrnice nemá přímý účinek. Pravidlo o posouzení úvěruschopnosti chrání dlužníka – spotřebitele i společnost jako celek před negativními sociálními důsledky zadlužení, ale i věřitelův majetek před rizikovým úvěrováním. Stejně na věc pohlížel Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v usnesení ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, a v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018. A také Soudní dvůr Evropské unie v bodu 46 rozsudku ze dne 20. 3. 2020, OPR- Finance s.r.o., C -679/18, v němž v reakci na ustanovení českého zákona o spotřebitelském úvěru zakotvující povinnost analýzy úvěruschopnosti a neplatnost smlouvy jako následek jejího porušení dospěl k závěru, že unijní právo vyžaduje, aby soud z úřední povinnosti zkoumal, zda úvěrující podnikatel předem posoudil úvěruschopnost úvěrovaného spotřebitele a naopak brání tomu, aby v případě nesplnění dané povinnosti uplatnění sankce v podobě neplatnosti smlouvy záviselo na námitce spotřebitele. Smlouvy tak byly absolutně neplatné, což znamená, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení žádných částek s výjimkou zůstatků jistin a úroků z prodlení. V okamžiku vyplacení jednotlivých částek zápůjček tudíž žalované vzniklo bezdůvodné obohacení přijetím plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 1 a 2 o. z.). Původní věřitelka soubor pohledávek včetně té žalované postoupila žalobkyni, čímž se žalobkyně stala její věřitelkou (§ 1879 ve spojení s § § 1880 odst. 1, 1887 o. z.). Žalovaná byla vyzvána k zaplacení obou pohledávek již v oznámení o postoupení pohledávky, doporučeně odeslaném dne [datum], přičemž třetí pracovní den nastal [datum] a lhůta dalších 10 dnů, tedy do [datum] (neboť [datum] byla sobota – viz § 607 o. z.), odpovídá zákonem předvídané lhůtě„ bez zbytečného odkladu“ (§ 1958 odst. 2 o. z.). To znamená, že se pohledávky staly splatnými [datum] a že od [datum] byla žalovaná v prodlení. V prvním případě žalobkyně žalované poskytla 13 000 Kč, žalovaná vrátila 2 750 Kč, pročež jí vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši 10 250 Kč, ve druhém případě žalovaná obdržela 10 000 Kč a vrátila 5 450 Kč, takže rozdíl ve výši 4 550 Kč představuje její bezdůvodné obohacení. Žalovaná se tedy dnem následujícím den splatnosti ocitla v prodlení, čímž jí vznikla povinnost zaplatit úrok z prodlení ve výši odpovídající ročně výši repo sazby stanovené Českou národ