16 C 22/2022-14 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Předmětem řízení byl požadavek na zaplacení částky specifikované výrokem I. coby součtu žalovaným nezaplacených televizních poplatků za červenec 2020 a říjen 2020 – prosinec 2020 včetně a úroku z prodlení z jednotlivých dlužných částek do 27. 10. 2021. 2. Soud rozhodl bez ústního jednání na základě § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále„ o. s. ř.“). Skutkový stav byl totiž objasněn důkazy předloženými žalobkyní, která rozhodnutí bez nařízení jednání navrhla v žalobě. Soud vyzval žalovaného, aby se k této možnosti do 8 dnů od doručení výzvy také vyjádřil s upozorněním, že pokud se nevyjádří, bude soud předpokládat jeho souhlas (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaný nereagoval, přestože mu výzva byla účinně doručena. 3. Soud založil rozsudek především na tomto skutkovém stavu. Žalovaný se jako vlastník televizního přijímače přihlásil do evidence poplatníků televizního poplatku u České pošty v prosinci 2019 a ke dni 16. 9. 2021 se neodhlásil. Česká pošta žalovanému v březnu 2021 a květnu 2021 doporučeně odeslala předžalobní výzvy na adresu, kterou žalovaný uvedl v přihlášce do evidence, přičemž obě výzvy si osobně převzal. 4. Soud případ právně kvalifikoval jako právní povinnost žalovaného uhradit žalobkyni televizní poplatek (§ 2 odst. 2, § 3 odst. 2 zákona č. 348/2005 Sb. o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů ve znění pozdějších předpisů, dále„ r. t. p.“). A to ve výši 135 Kč měsíčně (§ 6 r. t. p.), splatných vždy do 15. dne daného měsíce (§ 7 odst. 2 první věta r. t. p.), přičemž žalovaný byl povinen poplatek platit [obec] poště jako zákonem pověřené osobě (§ § 7 odst. 1, 12 odst. 3 r. t. p.). Žalobkyně tedy prokázala vznik a splatnost převážné části žalovaných pohledávek. Vzhledem k pasivitě žalovaného proto soud vyšel z právní domněnky jejich trvání ke dni vyhlášení rozsudku (§ 154 odst. 1 o. s. ř.) Dnem následujícím po dni splatnosti každého jednoho poplatku, tedy vždy od šestnáctého dne měsíce se tak žalovaný ocital v prodlení s jednotlivými částkami 135 Kč a vznikala mu povinnost zaplatit i úrok z prodlení (§ 1970 první věta zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. z.“). Výši úroku však žalobkyně nevyčíslila v souladu se zákonem (§ 1970 druhá věta o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. v prvním účinném znění, resp. ve znění pozdějších předpisů). Z těchto důvodů jí soud výrokem I. přisoudil převážnou část žalované částky a výrokem II. žalobu ve zbytku zamítl. 5. Výrok III. odpovídá ustanovením § § 137 odst. 1, 142a odst. 1 a 142 odst. 3 o. s. ř., protože pověřená osoba v časovém limitu předvídaném zákonem žalovanému odeslala předžalobní upomínku a protože žalobkyně byla ve sporu částečně úspěšná pouze v poměrně nepatrné části. Proto má vůči žalovanému právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Fakt, že předžalobní upomínku neodeslala žalobkyně, nemá na samotné právo na náhradu procesních výloh vliv, protože je zaprvé Česká pošta jako držitelka poštovní licence samotným zákonem pověřena ke správě televizních poplatků, zadruhé byl účel ustanovení § 142a odst. 1 o. s. ř. - tedy poskytnutí prostoru k dobrovolnému splnění dluhu před podáním soudní žaloby - naplněn stejně, jako kdyby výzvu zaslala žalobkyně samotná. Náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku 400 Kč podle Položky 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích ve znění pozdějších předpisů. Pokud jde o náklady jednotlivých úkonů, nepřiznal soud žalobkyni právo na náhradu nákladů zastoupení advokátem (§ 137 odst. 1, odst. 2 o. s. ř.), protože je nepovažoval za účelné (§ 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario). Ústavní soud ČR totiž rozvinul ustálenou judikaturu, v níž dospěl k závěru, že provoz České televize je financován i z prostředků, které televize nezískává vlastní aktivitou, nýbrž jde o majetkový transfer plynoucí od poplatníků. Žalobkyně je tak v převážné míře financována z televizních poplatků. Poplatníkem televizního poplatku je přitom vlastník, držitel nebo uživatel takového zařízení a poplatek hradí České televizi jako provozovateli televizního vysílání. Činnost žalobkyně jistě není výkonem veřejné moci, nicméně na poli svého působení se těší výsadnímu postavení a lze tak na ni v určitých ohledech klást srovnatelné nároky jako na orgány státní moci. Soud navíc přihlédl k tomu, že poplatková agenda je jednoduchá, neboť celý obsah jednoduchého platebního vztahu mezi žalobkyní a poplatníkem je přehledně upraven zákonem a navíc pro žalobkyni poplatky do značné míry spravuje Česká pošta. Zmocnění advokáta je sice právem žalobkyně, avšak náklady jeho práce musí nést sama, protože vzhledem k výše zmíněným specifikům této agendy nejsou účelné. Kromě soudního poplatku proto soud žalobkyni přiznal pouze paušální náhradu hotových výdajů za žalobu a za předžalobní upomínku na základě analogické aplikace příslušné vyhlášky, jako kdyby žalobkyně nebyla zastoupena. A to ve snížené sazbě, poněvadž je soudu z úřední činnosti známo, že žalobkyně v těchto skutkově i právně jednoduchých případech opakovaně podává stejně formulované žaloby, lišící se prakticky jen jménem dlužníka, výší pohledávky a její splatností (§ 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § § 1 odst. 3 písm. a), 2 odst. 1 vyhlášky MSp č. 254/2015 Sb. v prvním účinném znění). Žalovaný má povinnost nahradit náklady řízení sice vůči žalobkyni, ale danou částku musí zaplatit advokátovi jako jejímu zástupci (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) Lhůty k zaplacení soud ve výrocích I. a II. stanovil podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., poněvadž neshledal důvod k jiným lhůtám vzhledem k délce času, který měla žalovaná strana na splnění svého dluhu před zahájením řízení i během něj a k jejímu pasivnímu postoji k věci.