16 C 308/2021-36 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částky 71 235,20 Kč s příslušenstvím jakožto nevrácených zápůjček s poplatky a s příslušenstvím, poskytnutých ve výši 36 000 Kč na základě smlouvy [číslo] ze dne 1. 12. 2018, ve výši 11 000 Kč na základě smlouvy [číslo] ze dne 27. 8. 2018 a ve výši 27 000 Kč na základě smlouvy [číslo] ze dne 27. 3. 2018, které žalovanému poskytla společnost [právnická osoba] (dále„ původní věřitelka“). Původní věřitelka měla před poskytnutím jednotlivých zápůjček posoudit úvěruschopnost žalovaného způsobem, zachyceným v Kartách zákazníka. 2. Žalovaný k věci uvedl, že nemá na zaplacení žalované částky vcelku, poněvadž nemá práci, není veden na úřadu práce, trpí astmatem a žije s rodiči. 3. Soud dospěl k těmto skutkovým zjištěním. Dne 1. 12. 2018 na základě smlouvy [číslo] původní věřitelka žalovanému poskytla zápůjčku ve výši 36 000 Kč, dne 27. 8. 2018 na základě smlouvy [číslo] pak zápůjčku ve výši 11 000 Kč a konečně dne 27. 3. 2018 na základě smlouvy [číslo] pak zápůjčku ve výši 27 000 Kč (smlouvy o zápůjčce). Při rozhodování o žádostech o zápůjčky původní věřitelka nijak neověřila, zda a jaké konkrétní má žalovaný dluhy. Dále ani obecně nezkoumala sociální poměry rodičů, s nimiž měl žalovaný sdílet společnou domácnost. Navíc se nezabývala okolností, odkdy žalovaný působí ve stávajícím zaměstnání a zda se nenachází ve zkušební či výpovědní době (karty zákazníka). Žalobkyně soudu nepředložila dokumenty, které měly podle údajů z Karet zákazníka sloužit k ověření pravdivosti jednotlivých tvrzení žalovaného. Žalovaný zaplatil na první z výše uvedených zápůjček částku 15 000 Kč ke dni 20. 9. 2019, na druhou 11 500 Kč ke dni 20. 9. 2019 a na poslední částku 42 000 Kč ke dni 20. 9. 2019 (přehledy plateb). Později měly být žalované pohledávky postoupeny žalobkyni, která za ně zaplatila smluvenou úplatu, což bylo předpokladem účinnosti postupní smlouvy (smlouva o postoupení pohledávek, seznam postoupených pohledávek, potvrzení o zaplacení úplaty). Žalovaný byl vyzván k zaplacení do 10 dnů od doručení oznámení o postoupení pohledávky, doporučeně odeslaného dne 25. 1. 2021 (oznámení o postoupení pohledávky, podací arch). Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. Výše zmíněné důkazy soud vyhodnotil jako zákonné, pro výsledek řízení závažné a věrohodné. Důkazy byly ve vzájemném souladu. Z ostatních důkazů nevyplynulo nic podstatného pro výsledek řízení. Další důkazy soud neprovedl, protože nebyly navrženy ani nevyplynuly ze spisu a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu. 4. Soud tedy založil rozsudek především na následujícím skutkovém závěru. Dne 1. 12. 2018 na základě smlouvy [číslo] původní věřitelka žalovanému poskytla zápůjčku ve výši 36 000 Kč, dne 27. 8. 2018 na základě smlouvy [číslo] pak zápůjčku ve výši 11 000 Kč a konečně dne 27. 3. 2018 na základě smlouvy [číslo] pak zápůjčku ve výši 27 000 Kč. Při rozhodování o žádostech o zápůjčky původní věřitelka nijak neověřila, zda a jaké konkrétní má žalovaný dluhy. Dále ani obecně nezkoumala sociální poměry rodičů, s nimiž měl žalovaný sdílet společnou domácnost. Navíc se nezabývala okolností, odkdy žalovaný působí ve stávajícím zaměstnání a zda se nenachází ve zkušební či výpovědní době. Žalobkyně soudu nepředložila dokumenty, které měly podle údajů z Karet zákazníka sloužit k ověření pravdivosti jednotlivých tvrzení žalovaného. Žalovaný zaplatil na první z výše uvedených zápůjček částku 15 000 Kč ke dni 20. 9. 2019, na druhou 11 500 Kč ke dni 20. 9. 2019 a na poslední částku 42 000 Kč ke dni 20. 9. 2019. Žalované pohledávky měly být postoupeny žalobkyni, která za ně zaplatila smluvenou úplatu, což bylo předpokladem účinnosti postupní smlouvy. Žalovaný byl vyzván k zaplacení do 10 dnů od doručení oznámení o postoupení pohledávky, doporučeně odeslaného dne 25. 1. 2021. Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. 5. Soud právně kvalifikoval vztah mezi účastníky jako závazek z postoupené pohledávky na bezdůvodném obohacení ve vztahu ke smlouvě [číslo] (§ [číslo] ve spojení s § § 1880 odst. 1, 1887, 2991n zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. z.“) a co do dvou zbylých smluv jako již zaniklý závazek z bezdůvodného obohacení (§ 1908 odst. 1 ve spojení s § 2991n o. z.). Úmyslem stran bylo poskytnout spotřebitelské úvěry v právní formě zápůjček (§ 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, dále„ z. s. ú.“ § 2390n o. z.). Původní věřitelka totiž při uzavření smlouvy zjevně vystupovala jako podnikatelka (§ 3 odst. 1 písm. d) z. s. ú. ve spojení s § 421 odst. 1 o. z.), což naopak neplatilo o žalovaném (§ 3 písm. a) z. s. ú.). Přenechala mu k dočasnému užívání určité částky, které jí žalovaný měl postupně vracet s příslušnými úroky a poplatky. Původní věřitelka však nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 odst. 1 první věty z. s. ú. Jisté posouzení sice provedla, ne však dostatečné, a to z důvodů popsaných v předchozích dvou odstavcích. V takové situaci nemohla získat reálný přehled o aktuálních sociálních poměrech žalovaného tak, aby byla její rozhodnutí zápůjčky poskytnout informovaná v zákonem předvídané míře. Soud tudíž rozhodl na základě zjištěného skutkového stavu, že původní věřitelka úvěruschopnost žalovaného posoudila pouze způsobem popsaným v předchozích dvou odstavcích. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018,„ bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet.“ To znamená, že zápůjčky neměly být poskytnuty, pročež jsou všechny tři smlouvy neplatné (§ 86 odst. 1 druhá věta, § 87 odst. 1 první a druhá věta z. s. ú.). Podle názoru soudu zde smysl a účel porušeného pravidla vyžaduje, aby byly smlouvy neplatné absolutně, tedy aby soud k neplatnosti přihlédl z úřední povinnosti (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 588 první větou o. z. a čl. 8 odst. 1 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/17 ze dne 4. února 2014). Soud zde vyložil o. z. v intencích unijní směrnice, tedy vyšel z jejího nepřímého účinku a použil eurokonformní výklad, protože jde o závazek dvou soukromých osob, v němž směrnice nemá přímý účinek. Pravidlo o posouzení úvěruschopnosti chrání dlužníka – spotřebitele i společnost jako celek před negativními sociálními důsledky zadlužení, ale i věřitelův majetek před rizikovým úvěrováním. Stejně na věc pohlížel Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v usnesení ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, a v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018. A také Soudní dvůr Evropské unie v bodu 46 rozsudku ze dne 20. 3. 2020, OPR- [právnická osoba], C [číslo], v němž v reakci na ustanovení českého zákona o spotřebitelském úvěru zakotvující povinnost analýzy úvěruschopnosti a neplatnost smlouvy jako následek jejího porušení dospěl k závěru, že unijní právo vyžaduje, aby soud z úřední povinnosti zkoumal, zda úvěrující podnikatel předem posoudil úvěruschopnost úvěrovaného spotřebitele a naopak brání tomu, aby v případě nesplnění dané povinnosti uplatnění sankce v podobě neplatnosti smlouvy záviselo na námitce spotřebitele. Smlouvy tak byly absolutně neplatné, což znamená, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení žádných částek s výjimkou zůstatků jistin a úroků z prodlení. V okamžiku vyplacení jednotlivých částek zápůjček tudíž žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení přijetím plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 1 a 2 o. z.). Na zápůjčky, poskytnuté na podkladě smluv [číslo] žalovaný ještě před postoupením pohledávek zaplatil více, než činila jistina, čímž jeho dluhy a tedy i oba závazky z bezdůvodného obohacení zanikl splněním (§ 1908 odst. 1 o. z.), pročež nemohla být odpovídající pohledávka postoupena žalobkyni. Na zápůjčku ve výši 36 000 Kč ze smlouvy [číslo] však žalovaný před postoupením pohledávek zaplatil pouze 15 000 Kč, což znamená, že mu vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši 21 000 Kč a že tento jeho dluh zanikl splněním pouze částečně. Původní věřitelka pak soubor pohledávek včetně této žalované postoupila žalobkyni a zaplatila zaň sjednanou úplatu, čímž se žalobkyně stala věřitelkou žalovaného (§ [číslo] ve spojení s § § 1880 odst. 1, 1887 o. z.). Žalovaný byl vyzván k zaplacení pohledávky již v oznámení o postoupení pohledávky, doporučeně odeslaném dne 25. 1. 2021, přičemž třetí pracovní den nastal 28. 1. 2021 a lhůta dalších 10 dnů, tedy do 8. 2. 2021 (neboť 7. 2. 2021 byla neděle – viz § 607 o. z.), odpovídá zákonem předvídané lhůtě„ bez zbytečného odkladu“ (§