16 C 422/2021-28 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Předmětem řízení byl požadavek na zaplacení částek specifikovaných výroky I. a II. jako dluhů žalované za dobu prosinec 2020 včetně, jež vznikly na základě smlouvy účastnic ke službě [anonymizováno] účet ze dne 9. 12. 2020. 2. Soud založil rozsudek na tomto skutkovém závěru. Podle tvrzení žalobkyně měla tato s žalovanou uzavřít smlouvu, na jejímž základě jí prostřednictvím [anonymizována dvě slova] měla poskytnout možnost platit za zboží a služby různých obchodníků za pomoci této karty, přičemž zaplacené částky se měla žalovaná následně zavázat splatit žalobkyni na základě periodického vyúčtování, stejně jako případný poplatek za odložení jeho splatnosti, který žalobkyně požadovala ve výši 1 150 Kč. Z předložených důkazů ovšem nevyplynulo uzavření smlouvy. Přestože měla žalovaná podle skutkových tvrzení žalobkyně smlouvu podepsat SMS kódem, smlouva jej neobsahuje, stejně jako elektronický podpis ve smyslu zákona o elektronickém podpisu, o němž žalobkyně hovořila. Důkaz o procesu kontraktace, založený na l. [číslo] spisu, nelze objektivně spojit se smlouvou a osobní údaje zde uvedené neidentifikují žalovanou jednoznačným způsobem. Žalobkyně rovněž nepředložila důkaz o vyžádání výpisu z insolvenčního rejstříku, Centrální evidence exekucí a registru [příjmení] během analýzy úvěruschopnosti žalované před uzavřením úvěrové smlouvy, natož o výsledku lustrace, jakož ani důkaz o použití a struktuře scoringového modelu, jež by umožnil posoudit otázku, zda je provedená analýza v souladu s metodikou žalobkyně a zda tato metodika odpovídá požadavkům zákona. Žalobkyně rovněž nezkoumala okolnost, zda s někým žalovaná sdílí společnou domácnost a jaké jsou sociální poměry tohoto člověka. Bylo nicméně prokázáno, že žalovaná v prosinci 2020 použila [anonymizována dvě slova] k zaplacení zboží a služeb ve výši 4 995,73 Kč, kterou jí žalobkyně posléze vyúčtovala. Žalobkyně žalovanou ke splnění dluhu poprvé vyzvala v předžalobní výzvě, doporučeně odeslané dne 26. 7. 2021, v níž jí k zaplacení poskytla lhůtu 7 dnů od sepsání výzvy. Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi uvnitř ČR doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. 3. Soud právně kvalifikoval vztah mezi účastníky jako závazek z bezdůvodného obohacení (2991n zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. z.“). Úmyslem stran bylo poskytnout spotřebitelský úvěr v právní formě zápůjčky (§ 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, dále„ z. s. ú.“ ve spojení s § 2390n o. z.). Žalobkyně totiž při uzavření smlouvy zjevně vystupovala jako podnikatelka (§ 3 odst. 1 písm. d) z. s. ú.), což naopak neplatilo o žalované (§ 419 o. z.). Splnila svou povinnost přenechat žalované k dočasnému užívání určitou částku v případě využití [anonymizována dvě slova] jako platebního prostředku, kterou jí žalovaná měla postupně splácet na základě vyúčtování. Nebylo však prokázáno uzavření smlouvy kvůli absenci podpisu (§ 561 odst. 1 o. z.). Žalobkyně rovněž nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalované ve smyslu § 86 odst. 1 první věty z. s. ú. Jisté posouzení sice provedla, ne však dostatečné, a to z důvodů popsaných v předcházejícím odstavci. V tom případě nemohlas získat reálný přehled o sociálních poměrech žalované tak, aby bylo její rozhodnutí poskytnout jí úvěr skutečně informované v zákonem předepsané míře. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018,„ bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet.“ To znamená, že úvěr neměl být poskytnut, pročež by smlouva, i kdyby vznikla, byla neplatná (§ 87 odst. 1 první věta z. s. ú.). Podle názoru soudu zde smysl a účel porušeného pravidla vyžaduje, aby byla smlouva neplatná absolutně, tedy aby soud k neplatnosti přihlédl z úřední povinnosti (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 588 první větou o. z. a čl. 8 odst. 1 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/17 ze dne 4. února 2014). Soud zde vyložil o. z. v intencích unijní směrnice, tedy vyšel z jejího nepřímého účinku a použil eurokonformní výklad, protože jde o závazek dvou soukromých osob, v němž směrnice nemá přímý účinek. Pravidlo o posouzení úvěruschopnosti chrání dlužníka – spotřebitele i společnost jako celek před negativními sociálními důsledky zadlužení, ale i věřitelův majetek před rizikovým úvěrováním. Stejně na věc pohlížel Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v usnesení ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, a v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018. A také Soudní dvůr Evropské unie v bodu 46 rozsudku ze dne 20. 3. 2020, OPR- [právnická osoba], C [číslo], v němž v reakci na ustanovení českého zákona o spotřebitelském úvěru zakotvující povinnost analýzy úvěruschopnosti a neplatnost smlouvy jako následek jejího porušení dospěl k závěru, že unijní právo vyžaduje, aby soud z úřední povinnosti zkoumal, zda úvěrující podnikatel předem posoudil úvěruschopnost úvěrovaného spotřebitele a naopak brání tomu, aby v případě nesplnění dané povinnosti uplatnění sankce v podobě neplatnosti smlouvy záviselo na námitce spotřebitele. Smlouva tak byla absolutně neplatná, což znamená, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení žádné částky s výjimkou jistiny a úroků z prodlení. V okamžiku vyplacení jednotlivých částek, jejichž součet specifikuje výrok I., tudíž žalované postupně vznikalo bezdůvodné obohacení (§ 2991 odst. 1 a 2 o. z.). Žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení teprve v předžalobní výzvě odeslané dne 26. 7. 2021, přičemž třetí pracovní den zde nastal 29. 7. 2021 a lhůta 7 dnů os vystavení upomínky, jejíž poslední den byl 2. srpen 2021 odpovídá zákonem předvídané lhůtě„ bez zbytečného odkladu“ (§ 1958 odst. 2 o. z.). To znamená, že se pohledávka stala splatnou 3. 8. 2021 a že od 4. 8. 2021 byla žalovaná v prodlení. Žalobkyně žalované takto poskytla 4 995,73 Kč, žalovaná nesplatila nic. Žalovaná se tedy dnem následujícím den splatnosti ocitla v prodlení, čímž jí vznikla povinnost zaplatit úrok z prodlení ve výši odpovídající ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, zde tedy ve výši 8,50 % ročně (§ 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Žalobkyně ovšem požadovala 8,25 % ročně a soud byl jejím návrhem vázán (§ 153 odst. 2 o. s. ř.). Žalobkyně tedy prokázala vznik, a splatnost příslušné části žalované pohledávky. Vzhledem k pasivitě žalované proto soud vyšel z právní domněnky jejího trvání ke dni vyhlášení rozsudku (§ 154 odst. 1 o. s. ř.) Proto soud výrokem I. přiznal žalobkyni jistinu a úrok z prodlení v zákonné výši. 4. Výrokem II. soud žalobu částečně zamítl co do poplatku za odložení splatnosti, protože k jeho zaplacení měla být žalovaná povinna na základě platné smlouvy, která nevznikla, a co do části úroku z prodlení za dobu, kdy se ještě žalovaná nenacházela v prodlení. 5. Výrok III. odpovídá ustanovením § 137 odst. 1, odst. 2, odst. 3, § 142 odst. 2, § 142a odst. 1 o. s. ř., protože žalobkyně byla v řízení částečně úspěšná a protože v časovém limitu předvídaném zákonem odeslala žalované předžalobní výzvu. Ke dni vyhlášení rozsudku a se zohledněním úroku z prodlení soud žalobkyni přiznal 81 % žalované částky. To znamená, že její čistý procesní úspěch činí 62 % Náklady sestávají ze soudního poplatku 400 Kč podle Položky 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích ve znění pozdějších předpisů a z nákladů vyčíslených v následující tabulce podle vyhlášky MSp č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif, dále„ a. t.“). Sazbu mimosmluvní odměny za 1 úkon právní služby až do žaloby včetně soud stanovil podle § 8 odst. 1 ve spojení s § 14b odst. 1 písm. a) – c), bodu 1., paušální náhradu hotových výdajů podle § 14b odst. 1 písm. a) – c) ve spojení s § 14b odst. 5 písm. a) a. t. Soud tedy aplikoval snížené sazby, protože je mu z úřední činnosti známo, že v těchto právně i skutkově jednoduchých věcech žalobkyně opakovaně podává žaloby lišící se jen minimálně. Jednotlivé úkony tudíž měly spíše charakter administrativní, než individualizované právní služby. Soud nepřiznal náhradu za doplnění žaloby, protože v něm obsažená skutková tvrzení a důkazní návrhy měla správně obsahovat již žaloba (§ 79 odst. 1 druhá věta, odst. 2 o. s. ř.), pročež bylo doplnění žaloby v tomto ohledu nadbytečné a jeho náklady tudíž neúčelné (§ 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario). Za účast na jednání soud přiznal mimosmluvní odměnu ve výši 1 500 Kč (§ 14b odst. 3 ve sp