42 C 33/2022-32 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Předmětem řízení bylo původně zaplacení částky 5 257 Kč (jako součtu částek 4 999 Kč a 258 Kč) s příslušenstvím v podobě úroku ve výši 13,58 % ročně z částky 4 999 Kč od 30. 9. 2014 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4 999 Kč od 30. 9. 2014 do zaplacení s odůvodněním, že mezi žalobkyní, jako věřitelem, a žalovaným, jako klientem, byla dne 8. 9. 2014 uzavřena smlouva o úvěru [číslo] (dále též jen„ smlouva“). Na základě smlouvy byl žalovanému poskytnut na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši 4 999 Kč. K vyplacení úvěru žalovanému došlo dne 30. 9. 2014, přičemž žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě splácet ve 12 měsíčních splátkách ve výši 892 Kč počínaje měsícem listopadem 2014, to vše dle splátkového kalendáře, který tvořil přílohu oznámení žalobkyně (věřitele) o schválení úvěru. Žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Do data zesplatnění celého úvěru žalobkyni nebylo ze strany žalovaného uhrazeno ničeho. Před níže popsaným zesplatněním celého úvěru v důsledku tohoto prodlení žalovaného vzniklo žalobkyni právo na zaplacení smluvní pokuty dle čl. 10 odst. 10.1 bod a) a b) smluvních ujednání, podle něhož při prodlení splátky o více než 15 dní je smluvní pokuta 8 % z výše splátky (tj. 892x0,08=71,36) a při prodlení splátky o více než 30 dní je smluvní pokuta 13 % z výše splátky (tj. 892x0,13=115,96). Za prodlení s úhradou splátky č. 1 byla uplatněna jak smluvní pokuta ve výši 71,36 Kč, tak i smluvní pokuta ve výši 115,96 Kč, za prodlení s úhradou splátky č. 2 byla uplatněna smluvní pokuta ve výši 71,36 Kč Celkem tak smluvní pokuty činí částku ve výši 258,68 Kč. V důsledku prodlení žalovaného následně došlo k zesplatnění celého úvěru ke dni 18. 1. 2015, a to v souladu s bodem 10.3 smlouvy. Žalobkyně přitom své nároky vyplývající ze smlouvy o úvěru přehodnotila a přepočítala uvedený úvěr, jako by byl úročen sazbou 13,58 % ročně, což je sazba dle časových řad ARAD vedených Českou národní bankou jako průměrná bankovní sazba v době vyplacení peněžních prostředků na účet žalovaného, když vycházela z ustanovení § 1802 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.). 2. U jednání dne 14. 3. 2022 pak žalobkyně doplnila, že původně byl ve věci vydán rozhodčí nález, na základě kterého byla vedena na majetek žalovaného exekuce, nicméně toto exekuční řízení bylo zastaveno, když byla shledána neplatnost rozhodčí doložky. Žalobkyně proto podala v zákonné lhůtě 30 dnů předmětnou žalobu. Pokud jde o požadovaný úrok, tak je pravdou, že ve smlouvě byl sjednán pevný úrok, nicméně tento byl nepřiměřeně vysoký a v souladu s dostupnou judikaturou se proto žalobkyně rozhodla uplatnit úrokovou sazbu stanovenou podle ARAD. Uplatněný nárok na zaplacení smluvní pokuty byl skutečně sjednán jen ve smluvních podmínkách. 3. V podání ze dne 17. 3. 2022 pak žalobkyně omezila svůj žalobní nárok ve vztahu k příslušenství v podobě úroku tak, že se nadále domáhala zaplacení úroku ve výši 13,58 % ročně z částky 4 999 Kč od 30. 9. 2014 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 30. 9. 2014 dosáhne částky 5 701 Kč, tuto změnu odůvodnila tím, že ve smlouvě o úvěru bylo sjednáno, že ze strany žalobkyně byla žalovanému poskytnuta částka 4 999 Kč, kterou se žalovaný zavázal uhradit žalobkyni spolu s pevně sjednaným úrokem ve výši 5 701 Kč. Žalobkyně má za to, že úrok byl sjednán v zákonných limitech (a to i úrok sjednaný v úvěrové smlouvě). Z důvodu rozdílné judikatury se však žalobkyně rozhodla požadovat v rámci tohoto řízení úrok v nižší výši, tedy požadovat úrok, který je ku prospěchu žalovaného a který odpovídá úrokové sazbě dle časových řad ARAD stanovených ČNB. Nárok žalobkyně tak v žádném případě není nepřiměřený. Dále poukázal i na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 8 Co 36/2018, v němž odvolací soud poukázal na to, že„ Podle § 588 věty prvé o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Nově je podmínkou neplatnosti právního jednání zjevný rozpor s dobrými mravy, tedy nikoliv jakýkoliv, ale jen určitým způsobem kvalifikovaný rozpor s dobrými mravy, který vyvolá následek v podobě uvedené soukromoprávní sankce. Zjevný rozpor s dobrými mravy má za následek absolutní neplatnost právního jednání. Současně vedle neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy nově zavedl občanský zákoník pro účely posuzování platnosti právního jednání v závislosti na hodnotě vzájemných plnění smluvních stran neplatnost smlouvy z důvodu lichvy dle § 1796 o.z. Dle tohoto platí, že neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo někomu jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru. Druhým institutem je neúměrné zkrácení dle § 1793 o.z. S lichvou spojuje občanský zákoník sankci relativní neplatnosti, a aby byla smlouva o úvěru zneplatněna jako lichevní, musely by být současně splněny dvě podmínky, tedy jedna ze smluvních stran musí zneužít tísně, nezkušenosti druhé smluvní strany a současně si zneužívající smluvní strana musí nechat přislíbit nebo přijmout plnění, které je v hrubém nepoměru jejímu protiplnění. Z pouhé výše úroků nelze dovozovat neplatnost. Pokud se týká posouzení sjednané výše úroku 109,46 % ročně, bylo na místě, jak to učinil okresní soud, posuzovat obvyklý úrok, tj. obvyklou úrokovou sazbu úvěrů, které poskytovaly banky domácnostem v ČR v době uzavření smlouvy o úvěru. V tomto směru okresní soud zcela správně vyšel ze zjištění, že maximální výše úroků z úvěru mohla dosahovat 30 % a při zohlednění trojnásobku maximálních bankovních sazeb okolo 90 %. K tomu, jak určit, že míra, o kterou odměna věřitele přesáhla nejvyšší obvyklou odměnu za úvěry poskytované bankami, je v rozporu s dobrými mravy, se vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, ze kterého vyplývá, že pokud„ dohodnutá výše úroků podstatně téměř čtyřnásobně přesahovala horní hranici obvyklé úrokové míry v době uzavření smlouvy, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ust. § 39 o.z. neplatné. Sjednaný úrok ve výši 109,46 % nedosahuje čtyřnásobku obvyklé úrokové míry, tedy 30 %. Z toho důvodu má odvolací soud za to, že požadavek žalobkyně na zaplacení částky 5 536 Kč jako úroku z úvěru do jeho zesplatnění je možné žalobkyni s ohledem na shora uvedené přiznat a takovéto ujednání není neplatným pro rozpor s dobrými mravy. Pokud by se týkalo neplatnosti z důvodu lichvy, takovéto neplatnosti by se musel žalovaný dovolat, což neučinil. Smluvní úrok z částky 30 000 Kč za dobu od 8. 2. 2017 do 28. 5. 2017 ve výši 109,46 % činí 9 806,42 Kč, jak je zřejmé z žaloby žalobkyně, požaduje částku nižší ve výši 5 536 Kč, za dobu od 2. 2. 2017 ode dne uzavření smlouvy to činí částku 10 346,22 Kč a žalovaná částka tedy dosahuje 50 % úroku. Z toho důvodu má odvolací soud za to, že bylo na místě tuto částku žalobkyni přiznat.“ Dále žalobkyně poukázala na to, že daná smlouva není ani v rozporu s ust. § 1813 o.z., neboť ujednání o konkrétní výši úroku není a nemůže být nepřiměřeným ujednáním, když žalovaný byl se sazbou seznámen jednak v předsmluvním formuláři, dále ve smlouvě samotné a rovněž v oznámení o schválení úvěru; výše úrokové sazby mu tak byla zcela jasná, přesto smlouvu uzavřel, když informace o úrokové sazbě mu byly jasným a srozumitelným způsobem poskytnuty. To v daném případě byly jak v předsmluvním formuláři, tak ve smlouvě samotné, tak v oznámení o schválení úvěru. V tomto směru dále žalobkyně poukázala na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 46 Icm 2408/2017, 16 VSOL 656/2018 (KSOS 37 INS 27476/2016) ze dne 4. 10. 2018, podle něhož„ konečně k namítané nepřiměřenosti výše úroků, jež dle smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené mezi dlužníkem a žalovaným činila 137,51%, odvolací soud přisvědčuje závěrům soudu prvního stupně. V daném případě byla smlouva o revolvingovém úvěru mezi účastníky uzavřena 29. 5. 2015, tedy za účinnosti nového o.z. Je tak třeba aplikovat ust. § 1813 o.z. Uvedené ustanovení je řazeno v části 4. díl 4 jako ustanovení o závazcích ze smluv uzavíraných se spotřebiteli ve znění„ má se za to, že zakázána jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.“ Z citovaného ustanovení je zřejmé, že za předpokladu, kdy je spotřebiteli obsah dohody o předmětu a ceně plnění zřejmý, je takováto dohoda z úpravy zneužívajících klauzulí ve spotřebitelských smlouvách vyloučena. Tímto zákonným ustanov