116 C 26/2022-31 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částek specifikovaných výroky I. a II. jakožto nesplaceného úvěru, smluvní pokuty a příslušenství na základě smlouvy účastníků [číslo] ze dne [datum], na jejímž základě žalovanému poskytla úvěr ve výši 55 000 Kč. Žalobkyně měla před poskytnutím úvěru posoudit úvěruschopnost žalovaného na základě dokladů o příjmech, výpisů z databází NRKI a SOLUS, hodnocení klienta a prohlášení dlužníka. Z dokladů o příjmech plynulo, že celkový čistý měsíční příjem žalovaného činí 23 328 Kč, celkové měsíční náklady 6 463 Kč, volné zdroje ke splácení (po odečtení tisícikorunové rezervy) činí 15 865 Kč. Dále byla ověřena úvěrová historie žadatele v následujících databázích: NRKI, SOLUS. Na základě výše uvedených údajů, včetně informací z dotazovaných registrů, byl proveden tzv. scoring klienta (interní matematický model založený na bodovém hodnocení dlužníka), jenž byl podkladem pro rozhodnutí o možnosti poskytnutí požadovaného úvěru. Z důvodu vyloučení možných komplikací znemožňující řádné čerpání a následné splácení úvěru, bylo dále prověřeno, že žadatel nebyl v době žádosti evidován v insolvenčním rejstříku, žadatel neměl u poskytovatele předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, doklad totožnosti žadatele nebyl evidován jako neplatný, zaměstnavatel žadatele nebyl evidován v insolvenčním rejstříku, obchodník, jednající s žadatelem, doporučil úvěr ke schválení. K výdajové stránce by měly zcela postačovat údaje, které poskytuje zákon o životním a existenčním minimu, kdy § 1 tohoto zákona definuje životní minimum, jako částku k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb, která byla v § 2 stanovena na částku 3 860 Kč. Pokud tedy žadatel o úvěr neuvede vyšší částku na výdajové stránce (vyjma splátek úvěrů či nákladů na bydlení, které se do částky životního minima nezapočítávají), je postupováno v souladu se zákonem, je-li stanovena výše výdajů paušální částkou 3 860 Kč. Tato paušální částka byla přímo stanovena zákonem a poskytovatel úvěru se tedy nemůže dopustit pochybení, pokud bude vycházet z takto stanovené částky, jako paušální výdajové stránky žadatele. Žalovaný uvedl, že jeho náklady na bydlení činí 2 603 Kč (nájemné + inkaso). Žalobce stále vychází z premisy, že každý v právním styku jedná poctivě, a že z případného nepoctivého jednání nemůže nikdo těžit, a to v souladu s § 6 obč. zákoníku. Pokud žalovaný uvedl, že jeho měsíčními náklady na bydlení činí částku 2.603 Kč, je třeba z takové částky vycházet. Žalobce nemá k dispozici doklad o výši nájemného anebo jiné potvrzení o nákladech žalovaného souvisejících s bydlením. Žalovaný zaplatil celkem částku 10 822 Kč, z ní dne [datum] 2 222 Kč, [datum] částku 3 000 Kč, dne [datum] částku 2 000 Kč a dne [datum] částku 3 600 Kč. 2. Žalovaný se k věci nevyjádřil, ač jej k tomu soud vyzval. Nepopřel tedy skutková tvrzení žalobkyně a neučinil je spornými (§ 6 první věta o. s. ř.). To sice neznamená, že by byla nesporná, přesto soud k pasivitě žalovaného podpůrně přihlédl. 3. Soud dospěl k těmto skutkovým zjištěním. Dne [datum] účastníci uzavřeli smlouvu [číslo] na základě které žalobkyně žalovanému zavázala poskytnout a také poskytla úvěr ve výši 55 000 Kč (smlouva o úvěru, oznámení o schválení úvěru, technický popis uzavření smlouvy a jejího podpisu, dodatek [číslo] ze dne [datum], doklad o vyplacení). Ten se žalovaný zavázal splácet spolu s úrokem ve výši 64,60 % ročně ve 48 měsíčních splátkách ve výši 3 221 Kč (smlouva o úvěru). Při posuzování úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru žalobkyně nezkoumala okolnost, zda s někým žalovaný sdílí společnou domácnost a jaké jsou sociální poměry tohoto člověka, zda žalovaný působí v pracovněprávním vztahu na dobu určitou nebo neurčitou ani zda se nenachází ve zkušební či výpovědní době. Žalovaný jí předložil filtrovaný, selektivní výpis ze svého účtu, zachycující pouze jeho mzdu. V tom případě je zřejmé, že mohl žalobkyni předložit i komplexní výpis, což se nestalo. Z výpisů je nicméně patrno, že účet vždy po připsání mzdy vykazoval kladný zůstatek ve výši zhruba odpovídající mzdě žalovaného (v průměrné výši 23 273 Kč měsíčně). Z toho logicky plyne, že měsíční výdaje žalovaného (resp. ty z nich, jež uhrazoval z daného účtu) byly zhruba třikrát vyšší, než žalobkyní použitý součet životního minima (3 860 Kč) a žalovaným tvrzených nákladů bydlení (2 603 Kč; viz výpisy z účtu žalovaného, karta klienta, výpis záznamů z registru SOLUS, výpis z NRKI, prohlášení klienta ze dne [datum], kopie OP žalovaného, hodnocení klienta ze dne [datum], předsmluvní formulář ze dne [datum]). Žalovaný před podáním žaloby zaplatil celkem 10 822 Kč, z toho dne [datum] 2 222 Kč, dne [datum] částku 3 000 Kč, dne [datum] částku 2 000 Kč a dne [datum] částku 3 600 Kč (klientská karta). První platební výzvou, kterou žalobkyně doprovodila i důkazem o odeslání, byla předžalobní upomínka, doporučeně odeslaná žalovanému dne [datum], v níž žalobkyně žalovanému poskytla lhůtu k plnění 15 dnů od vystavení upomínky (předžalobní upomínka, podací arch). Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi uvnitř ČR doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. Výše zmíněné důkazy soud vyhodnotil jako zákonné, pro výsledek řízení závažné a věrohodné. Důkazy byly ve vzájemném souladu. Z ostatních důkazů nevyplynulo vzhledem k níže podané právní kvalifikaci nic podstatného pro meritum sporu ani pro výsledek řízení. Další důkazy soud neprovedl, protože nebyly navrženy ani nevyplynuly ze spisu a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu. 4. Soud tedy založil rozsudek především na tomto skutkovém závěru. Dne [datum] účastníci uzavřeli smlouvu [číslo] na základě které žalobkyně žalovanému zavázala poskytnout a také poskytla úvěr ve výši 55 000 Kč. Ten se žalovaný zavázal splácet spolu s úrokem ve výši 64,60 % ročně ve 48 měsíčních splátkách ve výši 3 221 Kč. Při posuzování úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru žalobkyně nezkoumala okolnost, zda s někým žalovaný sdílí společnou domácnost a jaké jsou sociální poměry tohoto člověka, zda žalovaný působí v pracovněprávním vztahu na dobu určitou nebo neurčitou ani zda se nenachází ve zkušební či výpovědní době. Žalovaný jí předložil filtrovaný, selektivní výpis ze svého účtu, zachycující pouze jeho mzdu. V tom případě je zřejmé, že mohl žalobkyni předložit i komplexní výpis, což se nestalo. Z výpisů je nicméně patrno, že účet vždy po připsání mzdy vykazoval kladný zůstatek ve výši zhruba odpovídající mzdě žalovaného (v průměrné výši 23 273 Kč měsíčně). Z toho logicky plyne, že měsíční výdaje žalovaného (resp. ty z nich, jež uhrazoval z daného účtu) byly zhruba třikrát vyšší, než žalobkyní použitý součet životního minima (3 860 Kč) a žalovaným tvrzených nákladů bydlení (2 603 Kč). Žalovaný před podáním žaloby zaplatil celkem 10 822 Kč, z toho dne [datum] 2 222 Kč, dne [datum] částku 3 000 Kč, dne [datum] částku 2 000 Kč a dne [datum] částku 3 600 Kč. První platební výzvou, kterou žalobkyně doprovodila i důkazem o odeslání, byla předžalobní upomínka, doporučeně odeslaná žalovanému dne [datum], v níž žalobkyně žalovanému poskytla lhůtu k plnění 15 dnů od vystavení upomínky. Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi uvnitř ČR doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. 5. Soud případ právně kvalifikoval jako pohledávku vzešlou ze závazku z bezdůvodného obohacení (§ 2991n zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. z.,“ ve spojení s § 87 odst. 1 třetí větou zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, dále„ z. s. ú.“). Úmyslem žalobkyně a žalovaného bylo sjednat spotřebitelský úvěr v právní formě úvěru (§ 2 odst. 1 druhá věta z. s. ú. ve spojení s § 2395n o. z.). Žalobkyně totiž při uzavření smlouvy zjevně vystupovala jako podnikatelka (§ 3 odst. 1 písm. d) z. s. ú. ve spojení s § 421 odst. 1 o. z.), což naopak neplatilo o žalovaném (§ 419 o. z.). Zavázala se přenechat žalovanému a také mu skutečně přenechala k dočasnému užívání určitou částku, kterou jí žalovaný měl postupně vracet s příslušnými úroky. Žalobkyně ovšem nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 odst. 1 první věty z. s. ú. Jisté posouzení sice provedla, ne však dostatečné, a to z důvodů popsaných v předchozích dvou odstavcích. V takové situaci nemohla získat reálný přehled o aktuálních sociálních poměrech žalovaného tak, aby bylo její rozhodnutí úvěr poskytnout informované v zákonem předvídané míře. Soud tudíž rozhodl na základě zjištěného skutkového stavu, že žalobkyně úvěruschopnost žalovaného posoudila pouze způsobem popsaným v předchozích dvou odstavcích. Kromě výše řečeného je třeba si uvědomit, že vycházet z měsíčních životních nákladů ve výši součtu životního minima a již na první pohled nezvykle nízkých nákladů bydlení je v inflační ekonomice problematické samo o sobě. Obzvlášť pak v situaci, kdy z analýzy úvěruschopnosti vyplynulo, ž