16 C 108/2023-19 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částek specifikovaných výroky I. a II. se zdůvodněním, že s ním dne [datum] uzavřela Smlouvu o spotřebitelském úvěru Pronto půjčka [číslo] na jejímž základě mu poskytla úvěr ve výši 35 000 Kč, který se jí žalovaný zavázal splatit spolu s úrokem ve výši 111,33 % p. a. ve 30 anuitních měsíčních splátkách ve výši 3 491 Kč. Žalovaný nesplatil nic. Žalobkyně posoudila jeho úvěruschopnost tak, že jej s příznivým výsledkem lustrovala v Centrální evidenci exekucí, NRKI, BRKI, nechala si předložit jeho výplatní pásky a jinak se spolehla na pravdivost jím sdělených informací. 2. Žalovaný se k věci nevyjádřil, ač jej k tomu soud vyzval. Nepopřel tedy skutková tvrzení žalobkyně a neučinil je spornými (§ 6 první věta zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. s. ř.). To sice neznamená, že by byla nesporná, přesto soud k pasivitě žalovaného podpůrně přihlédl. 3. Soud na základě níže jmenovaných důkazů dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Dne [datum] žalobkyně s žalovaným uzavřela Smlouvu o spotřebitelském úvěru Pronto půjčka [číslo] v níž se mu zavázala poskytnout úvěr ve výši 35 000 Kč, který se jí žalovaný zavázal splatit spolu s úrokem ve výši 111,33 % p. a. ve 30 anuitních měsíčních splátkách ve výši 3 491 Kč (smlouva o úvěru). Žalobkyně pak úvěr skutečně poskytla (potvrzení o provedení tuzemské odchozí úhrady). Žalovaný nesplatil nic. V rámci analýzy úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy žalobkyně dostatečně prověřila jeho dluhy (lustrace v Centrální evidencí exekucí, úvěrová zpráva NRKI-BRKI). Příjmovou stránku však nikoli. Nechala si předložit výplatnici za pouhý 1 měsíc a nezkoumala okolnost, zda jde o pracovněprávní vztah na určito či neurčito, zda se žalovaný nenachází ve zkušební či výpovědní době. Nezabývala se tím, jaké má žalovaný kromě dluhů jiné životní náklady, zda s někým sdílí společnou domácnost a jaké jsou sociální poměry tohoto člověka (lustrace v Centrální evidencí exekucí, úvěrová zpráva NRKI-BRKI, výplatní páska žalovaného). První platební upomínkou, k níž žalobkyně připojila důkaz o odeslání žalovanému, je předžalobní výzva doporučeně odeslaná dne [datum] (předžalobní výzva ze dne [datum], poštovní podací arch ze dne [datum], upomínka č. II ze dne [datum], upomínka č. III ze dne [datum], výzva ze dne [datum], upomínka č. I ze dne [datum]). Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi uvnitř ČR doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. Výše zmíněné důkazy soud vyhodnotil jako zákonné, pro výsledek řízení závažné a věrohodné. Důkazy byly ve vzájemném souladu. Z ostatních důkazů nevyplynulo vzhledem k níže podané právní kvalifikaci nic podstatného pro meritum sporu ani pro výsledek řízení. Další důkazy soud neprovedl, protože nebyly navrženy ani nevyplynuly ze spisu a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu. 4. Soud tedy založil rozsudek především na následujícím skutkovém závěru. Dne [datum] žalobkyně s žalovaným uzavřela Smlouvu o spotřebitelském úvěru Pronto půjčka [číslo] v níž se mu zavázala poskytnout úvěr ve výši 35 000 Kč, který se jí žalovaný zavázal splatit spolu s úrokem ve výši 111,33 % p. a. ve 30 anuitních měsíčních splátkách ve výši 3 491 Kč. Žalovaný nesplatil nic. V rámci analýzy úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy žalobkyně dostatečně prověřila jeho dluhy. Příjmovou stránku však nikoli. Nechala si předložit výplatnici za pouhý 1 měsíc a nezkoumala okolnost, zda jde o pracovněprávní vztah na určito či neurčito, zda se žalovaný nenachází ve zkušební či výpovědní době. Nezabývala se tím, jaké má žalovaný kromě dluhů jiné životní náklady, zda s někým sdílí společnou domácnost a jaké jsou sociální poměry tohoto člověka. První platební upomínkou, k níž žalobkyně připojila důkaz o odeslání žalovanému, je předžalobní výzva doporučeně odeslaná dne [datum]. Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi uvnitř ČR doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. 5. Soud případ právně kvalifikoval jako pohledávku vzešlou ze závazku z bezdůvodného obohacení (§ 2991n zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. z.,“ ve spojení s § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, dále„ z. s. ú.“). Úmyslem původní věřitelky a žalovaného bylo sjednat spotřebitelský úvěr v právní formě úvěru (§ 2 odst. 1 z. s. ú. ve spojení s § 2395n o. z.). Původní věřitelka totiž při uzavření smlouvy zjevně vystupovala jako podnikatelka (§ 3 odst. 1 písm. d) z. s. ú.), což naopak neplatilo o žalovaném (§ 419 o. z.). Splnila svou povinnost přenechat žalovanému k dočasnému užívání určitou částku, kterou jí žalovaný měl postupně vracet s příslušnými úroky. Původní věřitelka však nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 odst. 1 první věty z. s. ú. Jisté posouzení sice provedla, ne však dostatečné, a to z důvodů popsaných ve dvou předchozích odstavcích. V tom případě ovšem nemohla získat reálnou představu o aktuálních sociálních poměrech žalovaného tak, aby bylo její rozhodnutí úvěr poskytnout skutečně informované v zákonem předvídané míře. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018,„ bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet.“ To znamená, že úvěr neměl být poskytnut, pročež je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 první věta z. s. ú.). Smysl a účel porušeného pravidla zde vyžaduje, aby byla smlouva neplatná absolutně, tedy aby soud k neplatnosti přihlédl z úřední povinnosti (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 588 první větou o. z. a čl. 8 odst. 1 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/17 ze dne 4. února 2014). Soud zde vyložil o. z. v intencích unijní směrnice, tedy vyšel z jejího nepřímého účinku a použil eurokonformní výklad, protože jde o závazek dvou soukromých osob, v němž směrnice nemá přímý účinek. Pravidlo o posouzení úvěruschopnosti chrání dlužníka – spotřebitele i společnost jako celek před negativními sociálními důsledky zadlužení, ale i věřitelův majetek před rizikovým úvěrováním. Stejně na věc pohlížel Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v usnesení ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, a v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018. A také Soudní dvůr Evropské unie v bodu 46 rozsudku ze dne 20. 3. 2020, OPR- Finance s.r.o., C -679/18, v němž v reakci na ustanovení českého zákona o spotřebitelském úvěru zakotvující povinnost analýzy úvěruschopnosti a neplatnost smlouvy jako následek jejího porušení dospěl k závěru, že unijní právo vyžaduje, aby soud z úřední povinnosti zkoumal, zda úvěrující podnikatel předem posoudil úvěruschopnost úvěrovaného spotřebitele a naopak brání tomu, aby v případě nesplnění dané povinnosti uplatnění sankce v podobě neplatnosti smlouvy záviselo na námitce spotřebitele. Smlouva tak byla absolutně neplatná, což znamená, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení žádné částky s výjimkou zůstatku jistiny a úroku z prodlení. V okamžiku vyplacení částky 35 000 Kč tudíž žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení přijetím plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 1 a 2 o. z. ve spojení s § 87 odst. 1 třetí větou z. s. ú.). Žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení teprve v předžalobní výzvě odeslané dne [datum], přičemž třetí pracovní den po svém odeslání zde nastal [datum], přičemž zákonem předvídané lhůtě„ bez zbytečného odkladu“ (§ 1958 odst. 2 o. z.) a„ přiměřené možnostem spotřebitele“ odpovídá lhůta 1 týdne. To znamená, že se pohledávka stala splatnou [datum] a že od [datum] byl žalovaný v prodlení. Původní věřitelka žalovanému poskytla 35 000 Kč, žalovaný nesplatil nic, takže částka 35 000 Kč představuje jeho bezdůvodné obohacení. Žalovaný se tedy dnem následujícím den splatnosti ocitl v prodlení (§ 1968 o. z.), čímž mu vznikla povinnost zaplatit úrok z prodlení ve výši odpovídající ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, zde tedy ve výši 8,50 % ročně (§ 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Žalobkyně tedy prokázala vznik a splatnost příslušné části žalované pohledávky. Proto jí soud výrokem I. přiznal zůstatek jistiny a úrok z prodlení v zákonné výši. 6. Výrokem II. soud žalobu ve zbytku zamítl, protože ostatní platby plynuly ze smlouvy, která však byla absolutně neplatná. 7. Výrok III. odpovídá Položce 2 odst. 2 přílohy zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích ve znění pozdějších předpisů (dále„ z. s. p.“). Žalobkyně totiž navrhla vydání elektr