16 C 112/2023-19 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se proti žalované domáhala zaplacení částek specifikovaných výroky I. a II. se zdůvodněním, že s žalovanou dne [datum] [právnická osoba] [jméno právnické osoby] [anonymizována dvě slova] (dále„ původní věřitelka“) uzavřela Smlouvu o klasickém úvěru [číslo] v níž se původní věřitelka zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 10 490 Kč a žalovaná se zavázala tento úvěr splatit v pravidelných 24 měsíčních splátkách ve výši 605 Kč zahrnujících i úrok ve výši 25,22 % p. a. Původní věřitelka úvěr poskytla dne [datum], avšak žalovaní jej řádně nesplácela, pročež původní věřitelka přistoupila k jeho zesplatnění ke dni [datum]. Žalovaná nesplatila nic. Při analýze úvěruschopnosti žalované původní věřitelka postupovala zcela v souladu se zákonnými podmínkami, kdy vycházela z informací poskytnutých samotnou žalovanou. Mezi tyto informace patří výše měsíčního příjmu žalované, informace o jejím celkovém osobním stavu. V úvěrové smlouvě, strana [číslo] smlouvy, žalovaná uvedla, že je svobodná. Jako svůj čistý měsíční příjem uvedla částku 16.300,00 Kč, celkové náklady domácnosti uvedla částkou 3.000,00 Kč, ostatní finanční závazky (splátky hypoték, úvěrů, úvěrových karet apod.) uvedla částkou 6.000,00 Kč. Žalovaná do smlouvy uvedla, že žije u rodičů. Původní věřitelka dále lustrovala žalovanou v databázi BRKI, NRKI, SOLUS, ISIR a v databázi neplatných dokladů MVČR. Při analýze výdajů žalované původní věřitelka vycházela z obecných statistických modelů. Žalovanou pohledávku postoupila žalobkyni. 2. Žalovaná se k věci nevyjádřila. Nepopřela tedy skutková tvrzení žalobkyně a neučinila je spornými (§ 6 první věta zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. s. ř.). To sice neznamená, že by byla nesporná, přesto soud k pasivitě žalované podpůrně přihlédl. 3. Soud na základě níže jmenovaných důkazů dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Dne [datum] původní věřitelka uzavřela s žalovanou Smlouvu o klasickém úvěru [číslo] v níž se jí zavázala poskytnout úvěr ve výši 10 490 Kč a žalovaná se zavázala tento úvěr splatit v pravidelných 24 měsíčních splátkách ve výši 605 Kč zahrnujících i úrok ve výši 25,22 % p. a. Elektronický podpis žalované postrádá jakýkoli verifikační prvek a žalobkyně soudu nepředložila žádný důkaz o procesu kontraktace. Soud ovšem považuje uzavření smlouvy za prokázané na základě následného poskytnutí úvěru (smlouva o klasickém úvěru, dopis ze dne [datum], výpis, Sazebník, Všeobecné obchodní podmínky, Produktové podmínky pro klasické úvěry). Původní věřitelka skutečně částku 10 490 Kč převedla na účet žalované (výpis). V rámci procesu analýzy úvěruschopnosti žalované původní věřitelka nahlédla do dlužnické databáze SOLUS, v níž neobjevila žádný záznam (bonita klienta – předdotaz). Jinak ovšem žalobkyně soudu nepředložila žádný důkaz o posouzení úvěruschopnosti. Pohledávka byla jako část souboru pohledávek postoupena žalobkyni, která za soubor zaplatila smluvenou úplatu, zatímco původní věřitelka postoupení oznámila žalované doporučeným dopisem (smlouva o postoupení pohledávek ze dne [datum] včetně seznamu postupovaných pohledávek, příloh [číslo] etického kodexu skupiny [jméno právnické osoby] [anonymizováno], potvrzení o připsání úplaty a účinnosti postoupení, oznámení o postoupení pohledávky, poštovní podací arch ze dne [datum]). Žalovaná byla vyzvána k zaplacení již v odstoupení od smlouvy doporučeně odeslaném dne [datum], v němž jí původní věřitelka určila lhůtu k plnění do [datum] (odstoupení). Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi uvnitř ČR doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. Výše zmíněné důkazy soud vyhodnotil jako zákonné, pro výsledek řízení závažné a věrohodné. Důkazy byly ve vzájemném souladu. Z ostatních provedených důkazů nevyplynulo vzhledem k níže podané právní kvalifikaci nic podstatného pro meritum sporu ani pro výsledek řízení. Další důkazy soud neprovedl, protože nebyly navrženy ani nevyplynuly ze spisu a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu. 4. Soud tedy založil rozsudek na následujícím závěru o skutkovém závěru. Dne [datum] původní věřitelka uzavřela s žalovanou Smlouvu o klasickém úvěru [číslo] v níž se jí zavázala poskytnout úvěr ve výši 10 490 Kč a žalovaná se zavázala tento úvěr splatit v pravidelných 24 měsíčních splátkách ve výši 605 Kč zahrnujících i úrok ve výši 25,22 % p. a. Elektronický podpis žalované postrádá jakýkoli verifikační prvek a žalobkyně soudu nepředložila žádný důkaz o procesu kontraktace. Soud ovšem považuje uzavření smlouvy za prokázané na základě následného poskytnutí úvěru. Původní věřitelka skutečně částku 10 490 Kč převedla na účet žalované. V rámci procesu analýzy úvěruschopnosti žalované původní věřitelka nahlédla do dlužnické databáze SOLUS, v níž neobjevila žádný záznam. Jinak ovšem žalobkyně soudu nepředložila žádný důkaz o posouzení úvěruschopnosti. Pohledávka byla jako část souboru pohledávek postoupena žalobkyni, která za soubor zaplatila smluvenou úplatu, zatímco původní věřitelka postoupení oznámila žalované doporučeným dopisem. Žalovaná byla vyzvána k zaplacení již v odstoupení od smlouvy doporučeně odeslaném dne [datum], v němž jí původní věřitelka určila lhůtu k plnění do [datum]. Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi uvnitř ČR doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. 5. Soud případ právně kvalifikoval jako postoupenou pohledávku vzešlou ze závazku z bezdůvodného obohacení (§ 1879 ve spojení s § § 1880 odst. 1, 1887, 2991n zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. z.,“ a s § 87 odst. 1 třetí větou zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, dále„ z. s. ú.“). Úmyslem původní věřitelky a žalované bylo sjednat spotřebitelský úvěr v právní formě úvěru (§ 2 odst. 1 z. s. ú. ve spojení s § 2395n o. z.). Původní věřitelka totiž při uzavření smlouvy zjevně vystupovala jako podnikatelka (§ 3 odst. 1 písm. d) z. s. ú.), což naopak neplatilo o žalované (§ 419 o. z.). Původní věřitelka splnila svou povinnost přenechat žalované k dočasnému užívání určitou částku, kterou jí žalovaná měla postupně splácet s příslušnými dalšími platbami. Původní věřitelka ovšem nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalované ve smyslu § 86 odst. 1 první věty z. s. ú. Jisté posouzení sice provedla, ne však dostatečné. Nepředložila soudu výpisy z dlužnických databází, o nichž hovořila, a kromě výpisu z databáze SOLUS ani neoznačila jediný důkaz posouzení úvěruschopnosti. Soud proto nařídil jednání, k němuž se žalobkyně ani její zástupce nedostavili, čímž se připravili o možnost poučení ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř., k němuž byl soud připraven. Soud pak případ projednal v jejich nepřítomnosti (§ 101 odst. 2 a 3 o. s. ř.). Žalobkyně se spolu se svým zástupcem z jednání sice omluvili, avšak neuvedli žádný objektivní důvod kromě vlastního subjektivního rozhodnutí, který jim v účasti brání, a nepožádali o odročení jednání – naopak souhlasili s rozhodnutím ve své nepřítomnosti. Žalobkyně tudíž neunesla subjektivní důkazní břemeno ve vztahu ke skutečnosti, že původní věřitelka náležitě posoudila úvěruschopnost žalované (§ 101 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 120 odst. 1 první větou o. s. ř. ve spojení s § 86 odst. 1 z. s. ú.). To znamená, že úvěr neměl být poskytnut, pročež je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 první věta z. s. ú.). Smysl a účel porušeného pravidla zde vyžaduje, aby byla smlouva neplatná absolutně, tedy aby soud k neplatnosti přihlédl z úřední povinnosti (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 588 první větou o. z. a čl. 8 odst. 1 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/17 ze dne 4. února 2014). Soud zde vyložil o. z. v intencích unijní směrnice, tedy vyšel z jejího nepřímého účinku a použil eurokonformní výklad, protože jde o závazek dvou soukromých osob, v němž směrnice nemá přímý účinek. Pravidlo o posouzení úvěruschopnosti chrání dlužníka – spotřebitele i společnost jako celek před negativními sociálními důsledky zadlužení, ale i věřitelův majetek před rizikovým úvěrováním. Stejně na věc pohlížel Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v usnesení ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, a v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018. A také Soudní dvůr Evropské unie v bodu 46 rozsudku ze dne 20. 3. 2020, OPR- Finance s.r.o., C -679/18, v němž v reakci na ustanovení českého zákona o spotřebitelském úvěru zakotvující povinnost analýzy úvěruschopnosti a neplatnost smlouvy jako následek jejího porušení dospěl k závěru, že unijní právo vyžaduje, aby soud z úřední povinnosti zkoumal, zda úvěrující podnikatel předem posoudil úvěruschopnost úvěrovaného spotřebitele a naopak brání tomu, aby v případě nesplnění dané povinnosti uplatnění sankce v podobě neplatnosti s