16 C 272/2022-26 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částek specifikovaných výroky I. a II. jakožto nesplaceného kontokorentního úvěru včetně příslušenství, který žalovanému poskytla [právnická osoba] (dále„ původní věřitelka“) na základě smlouvy ze dne 17. 2. 2014. Původní věřitelka postoupila žalovanou pohledávku žalobkyni. 2. Soud rozhodl bez ústního jednání na základě § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. s. ř.“ Skutkový stav byl totiž objasněn důkazy předloženými žalobkyní, která rozhodnutí bez nařízení jednání navrhla v žalobě. Soud vyzval žalovaného, aby se k této možnosti do 15 dnů od doručení výzvy také vyjádřil s upozorněním, že pokud se nevyjádří, bude soud předpokládat jeho souhlas (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaný nereagoval, přestože mu výzva byla doručena. 3. Soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Dne 17. 2. 2014 původní věřitelka s žalovaným uzavřela smlouvu, v níž se mu zavázala poskytnout úvěr ve formě povoleného přečerpání zůstatku na jeho běžném účtu č. [bankovní účet] až do limitu ve výši 10 000 Kč, přičemž žalovaný mohl čerpat úvěr opakovaně, pokud by příslušnou částku splatil do 1 roku od prvního čerpání, a to s úrokem ve výši 18,90 % ročně. Úrok měla žalobkyně právo vždy posledního dne kalendářního měsíce odečíst z kladného zůstatku na běžném účtu, jinak jej přičíst k jistině úvěru, a to i v případě, že by žalovaný přečerpal i limit povoleného přečerpání. V případě prodlení měla původní věřitelka právo úvěr zesplatnit a žalovaný se zavázal zaplatit úrok z prodlení v zákonné výši a také smluvní pokutu za prodlení (smlouva o kontokorentním úvěru). Žalobkyně soudu nepředložila žádný důkaz o posouzení úvěruschopnosti žalovaného předcházejícím uzavření smlouvy ze dne 17. 2. 2014. Předložila pouze důkaz analýzy úvěruschopnosti v souvislosti s původní smlouvou o kontokorentním úvěru ze dne 13. 9. 2012, která však nebyla předmětem tohoto řízení. I kdyby byla pravda vše, co je uvedeno v dokumentu zachycujícím tento proces analýzy úvěruschopnosti a i kdyby bylo prokázáno, že původní věřitelka postupovala stejně u smlouvy ze dne 17. 2. 2014, znamenalo by to, že vůbec neověřovala skutečné příjmy a výdaje žalovaného, přestože mu vedla běžný účet, a nezkoumala otázku, zda s někým žalovaný sdílí společnou domácnost a jaké jsou sociální poměry tohoto člověka. Vzhledem k obsahu jednotlivých podání žalobkyně je evidentní, že žádný další důkaz o analýze úvěruschopnosti žalovaného nemá (smlouva ze dne 13. 9. 2012, vyhodnocení žádosti o úvěr, dokument Posouzení úvěruschopnosti, jednotlivá podání žalobkyně). Žalovaný celkově na jistině úvěru vyčerpal a zůstal dlužen částku 10 000 Kč (výpisy z běžného účtu, transakční historie). První dokument, v němž byl žalovaný vyzván ke splnění dluhu a který mu byl zároveň prokazatelně odeslán, je teprve předžalobní výzva, doporučeně odeslaná dne 18. 3. 2021. V ní žalobkyně žádá zaplacení do 10 dnů ode dne doručení dopisu (oznámení o zesplatnění). Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají adresátovi uvnitř ČR doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. Žalovaná pohledávka byla postoupena žalobkyni jako část souboru smlouvou ze dne 30. 11. 2020, přičemž postoupení bylo žalovanému oznámeno a žalobkyně původní věřitelce zaplatila smluvenou úplatu (smlouva o postoupení pohledávek, seznam postoupených pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky, poštovní podací arch, předávací protokol, potvrzení o zaplacení kupní ceny). Výše zmíněné důkazy soud vyhodnotil jako zákonné, pro výsledek řízení závažné a věrohodné. Důkazy byly ve vzájemném souladu. Z ostatních důkazů nevyplynulo vzhledem k níže podané právní kvalifikaci nic podstatného pro meritum sporu ani pro výsledek řízení. Další důkazy soud neprovedl, protože nebyly navrženy ani nevyplynuly ze spisu a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu. 4. Soud tedy založil rozsudek především na následujícím skutkovém závěru. Dne 17. 2. 2014 původní věřitelka s žalovaným uzavřela smlouvu, v níž se mu zavázala poskytnout úvěr ve formě povoleného přečerpání zůstatku na jeho běžném účtu č. [bankovní účet] až do limitu ve výši 10 000 Kč, přičemž žalovaný mohl čerpat úvěr opakovaně, pokud by příslušnou částku splatil do 1 roku od prvního čerpání, a to s úrokem ve výši 18,90 % ročně. Úrok měla žalobkyně právo vždy posledního dne kalendářního měsíce odečíst z kladného zůstatku na běžném účtu, jinak jej přičíst k jistině úvěru, a to i v případě, že by žalovaný přečerpal i limit povoleného přečerpání. V případě prodlení měla původní věřitelka právo úvěr zesplatnit a žalovaný se zavázal zaplatit úrok z prodlení v zákonné výši a také smluvní pokutu za prodlení. Žalobkyně soudu nepředložila žádný důkaz o posouzení úvěruschopnosti žalovaného předcházejícím uzavření smlouvy ze dne 17. 2. 2014. Předložila pouze důkaz analýzy úvěruschopnosti v souvislosti s původní smlouvou o kontokorentním úvěru ze dne 13. 9. 2012, která však nebyla předmětem tohoto řízení. I kdyby byla pravda vše, co je uvedeno v dokumentu zachycujícím tento proces analýzy úvěruschopnosti a i kdyby bylo prokázáno, že původní věřitelka postupovala stejně u smlouvy ze dne 17. 2. 2014, znamenalo by to, že vůbec neověřovala skutečné příjmy a výdaje žalovaného, přestože mu vedla běžný účet, a nezkoumala otázku, zda s někým žalovaný sdílí společnou domácnost a jaké jsou sociální poměry tohoto člověka. Vzhledem k obsahu jednotlivých podání žalobkyně je evidentní, že žádný další důkaz o analýze úvěruschopnosti žalovaného nemá. Žalovaný celkově na jistině úvěru vyčerpal a zůstal dlužen částku 10 000 Kč. První dokument, v němž byl žalovaný vyzván ke splnění dluhu a který mu byl zároveň prokazatelně odeslán, je teprve předžalobní výzva, doporučeně odeslaná dne 18. 3. 2021. V ní žalobkyně žádá zaplacení do 10 dnů ode dne doručení dopisu. Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají adresátovi uvnitř ČR doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. Žalovaná pohledávka byla postoupena žalobkyni jako část souboru smlouvou ze dne 30. 11. 2020, přičemž postoupení bylo žalovanému oznámeno a žalobkyně původní věřitelce zaplatila smluvenou úplatu. 5. Soud právně kvalifikoval vztah mezi účastníky jako postoupenou pohledávku ze závazku vzešlého z bezdůvodného obohacení (§ 1879 ve spojení s § § 1880 odst. 1, 1887, 2991n zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. z.“). Úmyslem stran bylo poskytnout spotřebitelský úvěr v právní formě úvěru (§ 1 druhá věta zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, dále„ z. s. ú.,“ § 2395n o. z.). Původní věřitelka totiž při uzavření smlouvy zjevně vystupovala jako podnikatelka (§ 3 písm. b) z. s. ú.), což naopak neplatilo o žalovaném (§ 3 písm. a) z. s. ú.). Splnila svou povinnost přenechat žalovanému k dočasnému užívání určitou částku, kterou jí žalovaný měl postupně vracet s příslušnými úroky. Původní věřitelka však nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 9 odst. 1 první věty z. s. ú., a to z důvodů popsaných v předchozích dvou odstavcích. V takové situaci nemohla získat reálný přehled o aktuálních sociálních poměrech žalovaného tak, aby bylo její rozhodnutí zápůjčku poskytnout informované v zákonem předvídané míře. Soud tudíž rozhodl na základě zjištěného skutkového stavu. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018,„ bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet.“ To znamená, že úvěr neměl být poskytnut, pročež je smlouva neplatná (§ 9 odst. 1 druhá věta z. s. ú.). Smysl a účel porušeného pravidla zde vyžaduje, aby byla smlouva neplatná absolutně, tedy aby soud k neplatnosti přihlédl z úřední povinnosti (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 588 první větou o. z. a čl. 8 odst. 1 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/17 ze dne 4. února 2014). Soud zde vyložil o. z. v intencích unijní směrnice, tedy vyšel z jejího nepřímého účinku a použil eurokonformní výklad, protože jde o závazek dvou soukromých osob, v němž směrnice nemá přímý účinek. Pravidlo o posouzení úvěruschopnosti chrání dlužníka – spotřebitele i společnost jako celek před negativními sociálními důsledky zadlužení, ale i věřitelův majetek před rizikovým úvěrováním. Stejně na věc pohlížel Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v usnesení ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, a v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018. A také Soudní dvůr Evropské unie v bodu 46 rozsudku ze dne 20. 3. 2020, OPR- Finance s.r.o., C -679/18, v němž v reakci na ustanovení českého zákona o spotřebitelském úvěru zakotvující povinnost analýzy úvěrus