16 C 310/2022-37 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Předmětem řízení byl požadavek na zaplacení částek specifikovaných výroky I. - III. jakožto nesplaceného úvěru, smluvní pokuty za prodlení, úroku a nákladů mimosoudního vymáhání, kdy úvěr žalovanému poskytla společnost [právnická osoba] (dále„ původní věřitelka“) na základě smlouvy [číslo] ze dne [datum], uzavřené na internetových stránkách původní věřitelky, a to ve výši 3 000 Kč, přičemž žalovaný neměl úvěr ani částečně splatit. 2. Žalovaný navrhl, aby soud zamítl žalobu nad rámec nezaplacené části poskytnutých úvěrových prostředků s poukazem na to, že žalobce nesplnil svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného, což znamená neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností věřitele vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem. Dále žalovaný namítl nepřiměřenou roční procentuální sazbu nákladů. Je běžným případem, že v platebních povinnostech zákazníků (klientů) poskytovatelů nebankovních úvěrů je skryta řada poplatků, jako například za administrativní činnost, poplatek za hotovostní inkaso, přičemž je zřejmé, že tyto subjekty započítávají prováděné platby mimo jistinu úvěrových prostředků. Nad to veškeré povinnosti dlužníka jsou napsány drobným malým písmem a pro běžného spotřebitele je to nepřehledné a nesrozumitelné. 3. Žalobkyně vzala svou žalobu před zahájením jednání částečně zpět co do kapitalizovaného úroku a smluvní pokuty, pročež soud výrokem I. řízení v odpovídající části zastavil (§ 96 odst. 1, odst. 2 první věta, odst. 3 první věta, odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. s. ř.“). 4. Soud rozhodl bez ústního jednání na základě § 115a o. s. ř., protože skutkový stav byl objasněn důkazy předloženými účastníky, přičemž žalobkyně rozhodnutí bez nařízení jednání navrhla v žalobě a žalovaný s ním souhlasil. 5. Soud na základě níže jmenovaných důkazů dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Dne [datum] původní věřitelka s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru [číslo] v níž se mu zavázala poskytnout úvěr ve výši 5 000 Kč do 16. 8. 2021 s úrokem ve výši 1 035 Kč. Tuto smlouvu poté změnili 16. 8. 2021 tak, že se původní věřitelka žalovanému zavázala poskytnout úvěr ve výši 25 000 Kč do 13. 9. 2021 s tím, že by měl žalovaný celkově zaplatit částku 29 474 Kč (smlouva o úvěru, změna smlouvy, potvrzení o verifikační platbě, obchodní podmínky). Původní věřitelka před poskytnutím úvěru vůbec reálně nezkoumala příjmy, běžné výdaje ani dluhy žalovaného (smlouva o úvěru, změna smlouvy, potvrzení o verifikační platbě, obchodní podmínky). Žalovaný na základě smlouvy postupně čerpal celkovou částku 25 000 Kč (výpisy z účtu). Splatil částku 6 500 Kč (výpisy z účtu žalovaného). Žalovaná pohledávka byla postoupena žalobkyni, což bylo oznámeno žalovanému (smlouva o postoupení pohledávek, prohlášení smluvních stran, seznam postoupených pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky, poštovní podací arch). Žalovaný byl vyzván k zaplacení teprve v předžalobní výzvě doporučeně mu odeslané dne 29. 7. 2022, a to se lhůtou do 18. 8. 2022 (předžalobní výzva, poštovní podací arch). Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají adresátovi uvnitř ČR doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. Výše zmíněné důkazy soud vyhodnotil jako zákonné, pro výsledek řízení závažné a věrohodné. Důkazy byly ve vzájemném souladu. Z ostatních důkazů nevyplynulo vzhledem k níže podané právní kvalifikaci nic podstatného pro meritum sporu ani pro výsledek řízení. Další důkazy nebyly navrženy ani nevyplynuly ze spisu a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu. 6. Soud založil rozsudek především na následujícím skutkovém závěru. Dne [datum] původní věřitelka s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru [číslo] v níž se mu zavázala poskytnout úvěr ve výši 5 000 Kč do 16. 8. 2021 s úrokem ve výši 1 035 Kč. Tuto smlouvu poté změnili 16. 8. 2021 tak, že se původní věřitelka žalovanému zavázala poskytnout úvěr ve výši 25 000 Kč do 13. 9. 2021 s tím, že by měl žalovaný celkově zaplatit částku 29 474 Kč. Původní věřitelka před poskytnutím úvěru vůbec reálně nezkoumala příjmy, běžné výdaje ani dluhy žalovaného. Žalovaný na základě smlouvy postupně čerpal celkovou částku 25 000 Kč. Splatil částku 6 500 Kč. Žalovaná pohledávka byla postoupena žalobkyni, což bylo oznámeno žalovanému. Žalovaný byl vyzván k zaplacení teprve v předžalobní výzvě doporučeně mu odeslané dne 29. 7. 2022, a to se lhůtou do 18. 8. 2022. Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají adresátovi uvnitř ČR doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. 7. Soud případ právně kvalifikoval jako postoupenou pohledávku vzešlou ze závazku z bezdůvodného obohacení (§ 1879 ve spojení s § § 1880 odst. 1, 1887 a s § 2991n zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. z.,“ a s § 87 odst. 1 třetí větou zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, dále„ z. s. ú.“). Úmyslem původní věřitelky a žalovaného bylo sjednat spotřebitelský úvěr v právní formě úvěru (§ 2 odst. 1 z. s. ú., § 2395n o. z.). Původní věřitelka totiž při uzavření smlouvy zjevně vystupovala jako podnikatelka (§ 3 odst. 1 písm. d) z. s. ú.), což naopak neplatilo o žalovaném (§ 419 o. z.). Splnila svou povinnost přenechat žalovanému k dočasnému užívání určitou částku, kterou jí žalovaný měl vrátit s příslušným úrokem. Původní věřitelka však nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 odst. 1 z. s. ú. To znamená, že úvěr neměl být poskytnut, pročež je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 první věta z. s. ú.). Smysl a účel porušeného pravidla zde vyžaduje, aby byla smlouva neplatná absolutně, tedy aby soud k neplatnosti přihlédl z úřední povinnosti (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 588 první větou o. z. a čl. 8 odst. 1 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/17 ze dne 4. února 2014). Soud zde vyložil o. z. v intencích unijní směrnice, tedy vyšel z jejího nepřímého účinku a použil eurokonformní výklad, protože jde o závazek dvou soukromých osob, v němž směrnice nemá přímý účinek. Pravidlo o posouzení úvěruschopnosti chrání dlužníka – spotřebitele i společnost jako celek před negativními sociálními důsledky zadlužení, ale i věřitelův majetek před rizikovým úvěrováním. Stejně na věc pohlížel Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v usnesení ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, a v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018. A také Soudní dvůr Evropské unie v bodu 46 rozsudku ze dne 20. 3. 2020, OPR- Finance s.r.o., C -679/18, v němž v reakci na ustanovení českého zákona o spotřebitelském úvěru zakotvující povinnost analýzy úvěruschopnosti a neplatnost smlouvy jako následek jejího porušení dospěl k závěru, že unijní právo vyžaduje, aby soud z úřední povinnosti zkoumal, zda úvěrující podnikatel předem posoudil úvěruschopnost úvěrovaného spotřebitele a naopak brání tomu, aby v případě nesplnění dané povinnosti uplatnění sankce v podobě neplatnosti smlouvy záviselo na námitce spotřebitele. Smlouva tak byla absolutně neplatná, což znamená, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení žádné částky s výjimkou zůstatku jistiny a úroku z prodlení. V okamžiku vyplacení jednotlivých složek částky 25 000 Kč tudíž žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení přijetím plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 1 a 2 o. z. ve spojení s § 87 odst. 1 třetí větou z. s. ú.). Žalovaný obdržel 25 000 Kč, splatil 6 500 Kč, takže rozdíl ve výši 18 500 Kč představuje jeho bezdůvodné obohacení. Původní věřitelka soubor pohledávek včetně té žalované postoupila žalobkyni, čímž se žalobkyně stala její věřitelkou (§ 1879 ve spojení s § § 1880 odst. 1, 1887 o. z.). Žalovaný byl vyzván k zaplacení v předžalobní výzvě, doporučeně odeslané dne 29. 7. 2022, přičemž třetí pracovní den nastal během lhůty do 18. 8. 2022, která odpovídá zákonem předvídané lhůtě„ bez zbytečného odkladu“ (§ 1958 odst. 2 o. z.). To znamená, že se pohledávka stala splatnou 18. 8. 2022 a že od 19. 8. 2022 byl žalovaný v prodlení. Tím pádem mu vznikla povinnost zaplatit úrok z prodlení ve výši odpovídající ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, zde tedy ve výši 15 % ročně (§ 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Žalobkyně však požadovala úrok z prodlení ve výši 8,50 % ročně a soud byl jejím návrhem vázán (§ 153 odst. 2 o. s. ř.). Žalobkyně tedy prokázala vznik, splatnost a nabytí příslušné části žalované pohledávky. Proto jí soud výrokem II. přiznal jistinu a úrok z prodlení v zákonné výši. 8. Výrokem III. soud žalobu ve zbytku zamítl s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy a na okamžik počátku prodlení. 9. Výrok IV. odpovídá ustanovením § § 137 odst. 1, odst. 2,