16 C 36/2023-25 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se proti žalované domáhala zaplacení neuhrazené jistiny ve výši 6 977 Kč, poplatků za bezpečnou splátku ve výši 396 Kč, poplatků za SMS servis v celkové výši 196 Kč, poplatků za prodloužení splatnosti„ korunovým odkladem“ v celkové výši 1 584 Kč a úroků v celkové výši 1 568 Kč, účelně vynaložených nákladů v celkové výši 830 Kč a smluvních pokut v celkové výši 1 000 Kč. To vše na základě skutečnosti, že měly účastnice dne [datum] uzavřít smlouvu o úvěru, který žalobkyně žalované poskytla ve výši 8 000 Kč. Žalovaná celkem splatila částku 2 714 Kč. Žalobkyně před poskytnutím úvěru komplexně posoudila úvěruschopnost žalované. 2. Žalovaná se k věci nevyjádřila, ač ji k tomu soud vyzval a poskytl jí k vyjádření lhůtu 15 dnů. Nepopřela tedy skutková tvrzení žalobkyně a neučinila je spornými (§ 6 první věta zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. s. ř.). To sice neznamená, že by byla nesporná, přesto soud k pasivitě žalované podpůrně přihlédl. 3. Soud dospěl k těmto skutkovým zjištěním. Dne [datum] účastnice uzavřely smlouvu, v níž se žalobkyně žalované zavázala poskytnout úvěr ve výši 8 000 Kč, které měla žalovaná splácet s úroky ve 24 splátkách (smlouva, občanský průkaz). Téhož dne žalobkyně převedla na účet žalované částku 8 000 Kč (opis výpisu proplacení smlouvy). Do dne [datum] žalovaná splatila částku 2 714 Kč (výpis čerpání, splátek a úhrad). Při rozhodování o žádosti o úvěr se žalobkyně ani nepokusila jakkoli ověřit tvrzení žalované o jejích příjmech a výdajích (potvrzení o ověření bonity). Žalovaná byla k zaplacení poprvé prokazatelně vyzvána až v předžalobní výzvě ze dne [datum] doporučeně odeslané dne [datum], a to do 30 dnů od sepsání výzvy (předžalobní výzva, podací arch). Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi uvnitř ČR doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. Výše zmíněné důkazy soud vyhodnotil jako zákonné, pro výsledek řízení závažné a věrohodné. Důkazy byly ve vzájemném souladu. Z ostatních důkazů nevyplynulo nic podstatného pro meritum sporu ani pro výsledek řízení. Další důkazy soud neprovedl, protože nebyly navrženy ani nevyplynuly ze spisu a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu. 4. Soud tedy založil rozsudek především na následujícím skutkovém závěru. Dne [datum] účastnice uzavřely smlouvu, v níž se žalobkyně žalované zavázala poskytnout úvěr ve výši 8 000 Kč, které měla žalovaná splácet s úroky ve 24 splátkách. Téhož dne žalobkyně převedla na účet žalované částku 8 000 Kč. Do dne [datum] žalovaná splatila částku 2 714 Kč. Při rozhodování o žádosti o úvěr se žalobkyně ani nepokusila jakkoli ověřit tvrzení žalované o jejích příjmech a výdajích. Žalovaná byla k zaplacení poprvé prokazatelně vyzvána až v předžalobní výzvě ze dne [datum] doporučeně odeslané dne [datum], a to do 30 dnů od sepsání výzvy. Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi uvnitř ČR doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. 5. Soud právně kvalifikoval vztah mezi účastníky jako závazek z bezdůvodného obohacení (§ 2991n zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. z.“ ve spojení s § 87 odst. 1 třetí větou zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, dále„ z. s. ú.“). Úmyslem stran bylo sjednat spotřebitelský úvěr v právní formě úvěru (§ 2 odst. 1 z. s. ú. ve spojení s § 2395n o. z.). Žalobkyně totiž při uzavření smlouvy zjevně vystupovala jako podnikatelka (§ 3 odst. 1 písm. d) z. s. ú. ve spojení s § 421 odst. 1 o. z.), což naopak neplatilo o žalované (§ 3 písm. a) z. s. ú.). Splnila svou povinnost přenechat jí k dočasnému užívání určitou částku, kterou jí žalovaná měla postupně vracet s příslušnými úroky. Žalobkyně však nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalované ve smyslu § 86 odst. 1 první věty z. s. ú. Jisté posouzení sice provedla, leč nedostatečné, a to z důvodů popsaných v předchozích dvou odstavcích. Podle § 86 odst. 1 první věty z. s. ú.„ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Proto nemohla žalobkyně získat reálný přehled o skutečných aktuálních sociálních poměrech žalované tak, aby bylo její rozhodnutí úvěr poskytnout informované v zákonem předvídané míře. To znamená, že úvěr neměl být poskytnut, pročež je smlouva neplatná (§ 86 odst. 1 druhá věta, § 87 odst. 1 první a druhá věta z. s. ú.). Smysl a účel porušeného pravidla zde přitom vyžaduje, aby byla smlouva neplatná absolutně, tedy aby soud k neplatnosti přihlédl z úřední povinnosti (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 588 první větou o. z. a čl. 8 odst. 1 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/17 ze dne [datum]). Soud zde vyložil o. z. v intencích unijní směrnice, tedy vyšel z jejího nepřímého účinku a použil eurokonformní výklad, protože jde o závazek dvou soukromých osob, v němž směrnice nemá přímý účinek. Pravidlo o posouzení úvěruschopnosti chrání dlužníka – spotřebitele i společnost jako celek před negativními sociálními důsledky zadlužení, ale i věřitelův majetek před rizikovým úvěrováním. Stejně na věc pohlížel Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v usnesení ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, a v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018. A také Soudní dvůr Evropské unie v bodu 46 rozsudku ze dne 20. 3. 2020, OPR- Finance s.r.o., C -679/18, v němž v reakci na ustanovení českého zákona o spotřebitelském úvěru zakotvující povinnost analýzy úvěruschopnosti a neplatnost smlouvy jako následek jejího porušení dospěl k závěru, že unijní právo vyžaduje, aby soud z úřední povinnosti zkoumal, zda úvěrující podnikatel předem posoudil úvěruschopnost úvěrovaného spotřebitele a naopak brání tomu, aby v případě nesplnění dané povinnosti uplatnění sankce v podobě neplatnosti smlouvy záviselo na námitce spotřebitele. Smlouva tak byla absolutně neplatná, což znamená, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení žádných částek s výjimkou zůstatku jistiny a úroku z prodlení. V okamžiku čerpání úvěru tudíž žalované vzniklo bezdůvodné obohacení přijetím plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 1 a 2 o. z.). A to ve výši 5 286 Kč, odpovídající části jistiny tvořící rozdíl mezi částkou vyčerpanou (8 000 Kč) a již splacenou (2 714 Kč). Žalovaná byla vyzvána k uspokojení pohledávky v předžalobní výzvě, doporučeně odeslané dne [datum], přičemž třetí pracovní den nastal během lhůty 30 dnů od sepsání výzvy, kterou soud hodnotí jako lhůtu„ bez zbytečného odkladu“ (§ 1958 odst. 2 o. z.) a zároveň přiměřenou možnostem žalované (§ 87 odst. 1 třetí věta z. s. ú.). To znamená, že se pohledávka stala splatnou [datum] a že od [datum] byla žalovaná v prodlení (§ 1968 o. z.). Žalovaná se tedy dnem následujícím den splatnosti ocitla v prodlení, čímž jí vznikla povinnost zaplatit úrok z prodlení ve výši odpovídající ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, zde tedy ve výši 15 % ročně (§ 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Žalobkyně tedy prokázala vznik a splatnost příslušné části žalované pohledávky. Proto jí soud výrokem I. přiznal zůstatek jistiny a úrok z prodlení v zákonné výši. Lhůtu k zaplacení soud ve výroku I. určil podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. vzhledem k délce času, který měla žalovaná strana na splnění svého dluhu před zahájením řízení i během něj a k jejímu pasivnímu postoji k věci. 6. Výrokem II. soud žalobu ve zbytku zamítl s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy. 7. Výrok III. odpovídá ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., protože žalovaná byla v řízení částečně úspěšná, konkrétně na více než 50 %, pročež by měla proti žalobkyni právo na náhradu příslušné části nákladů řízení, které jí však podle obsahu spisu nevznikly. Proto soud rozhodl, že nemá žádná z účastnic na náhradu nákladů řízení právo.