16 C 63/2023-16 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částek specifikovaných výroky I. a II. jakožto nesplaceného úvěru včetně poplatků, nákladů vyhodnocení úvěru a příslušenství, kdy úvěr žalovanému poskytla společnost [právnická osoba] (dále„ původní věřitelka“) ve výši 12 000 Kč na základě smlouvy [číslo] ze dne [datum]. Původní věřitelka měla před poskytnutím úvěru posoudit úvěruschopnost žalovaného tak, že žalovaný sám do příslušné sekce registračního formuláře vložil údaje o svých sociálních poměrech, přičemž původní věřitelka ověřila jejich pravdivost na základě dokumentů předložených jí žalovaným. 2. Soud rozhodl bez ústního jednání na základě § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. s. ř.“ Skutkový stav byl totiž objasněn důkazy předloženými žalobkyní, která rozhodnutí bez nařízení jednání navrhla v žalobě. Soud vyzval žalovaného, aby se k této možnosti do 15 dnů od doručení výzvy také vyjádřil s upozorněním, že pokud se nevyjádří, bude soud předpokládat jeho souhlas (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaný nereagoval, přestože mu výzva byla doručena. 3. Soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Dne [datum] původní věřitelka s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru [číslo] v níž se mu zavázala poskytnout a téhož dne skutečně poskytla částku 12 000 Kč, kterou se jí žalovaný zavázal splatit ve 14 měsíčních splátkách po ve výši 1 593 Kč spolu s úrokem, inkasním poplatkem, úhradou za poskytnutí úvěru a náklady vyhodnocení úvěru (úvěrová smlouva). Žalovaný splatil pouze částku 2 600 Kč (tvrzení žalobkyně). Při posouzení úvěruschopnosti původní věřitelka neověřila, zda a jaké má žalovaný dluhy ani nezkoumala okolnost, zda s žalovaný s rodiči sdílí společnou domácnost a jaké jsou sociální poměry jeho rodičů. Dále nijak neověřila výdaje žalovaného a žalobkyně soudu nepředložila žádný z dokumentů, jež měly sloužit k ověření pravdivosti jednotlivých tvrzení žalovaného (žádost o úvěr). Žalovaná pohledávka byla jako část souboru pohledávek postoupena žalobkyni, která za soubor postoupených pohledávek zaplatila sjednanou úplatu (rámcová smlouva o postoupení pohledávek, dodatek k této smlouvě, smlouva o postoupení pohledávek, seznam postoupených pohledávek). Žalovaný byl vyzván k zaplacení do 10 dnů od doručení v oznámení o postoupení žalované pohledávky, doporučeně odeslaném dne [datum] (oznámení, poštovní podací arch). Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi uvnitř ČR doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. Výše zmíněné důkazy soud vyhodnotil jako zákonné, pro výsledek řízení závažné a věrohodné. Důkazy byly ve vzájemném souladu. Z ostatních důkazů nevyplynulo vzhledem k níže podané právní kvalifikaci nic podstatného pro meritum sporu ani pro výsledek řízení. Další důkazy soud neprovedl, protože nebyly navrženy ani nevyplynuly ze spisu a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu. 4. Soud tedy založil rozsudek především na následujícím skutkovém závěru. Dne [datum] původní věřitelka s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru [číslo] v níž se mu zavázala poskytnout a téhož dne skutečně poskytla částku 12 000 Kč, kterou se jí žalovaný zavázal splatit ve 14 měsíčních splátkách po ve výši 1 593 Kč spolu s úrokem, inkasním poplatkem, úhradou za poskytnutí úvěru a náklady vyhodnocení úvěru. Žalovaný splatil pouze částku 2 600 Kč. Při posouzení úvěruschopnosti původní věřitelka neověřila, zda a jaké má žalovaný dluhy ani nezkoumala okolnost, zda s žalovaný s rodiči sdílí společnou domácnost a jaké jsou sociální poměry jeho rodičů. Dále nijak neověřila výdaje žalovaného a žalobkyně soudu nepředložila žádný z dokumentů, jež měly sloužit k ověření pravdivosti jednotlivých tvrzení žalovaného. Žalovaná pohledávka byla jako část souboru pohledávek postoupena žalobkyni, která za soubor postoupených pohledávek zaplatila sjednanou úplatu. Žalovaný byl vyzván k zaplacení do 10 dnů od doručení v oznámení o postoupení žalované pohledávky, doporučeně odeslaném dne [datum]. Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi uvnitř ČR doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. 5. Soud případ právně kvalifikoval jako postoupenou pohledávku vzešlou ze závazku z bezdůvodného obohacení (§ 1879 ve spojení s § § 1880 odst. 1, 1887, 2991n zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. z.,“ a s § 87 odst. 1 třetí větou zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, dále„ z. s. ú.“). Úmyslem původní věřitelky a žalovaného bylo sjednat spotřebitelský úvěr v právní formě úvěru (§ 2 odst. 1 z. s. ú. § 2395n o. z.). Původní věřitelka totiž při uzavření smlouvy zjevně vystupovala jako podnikatelka (§ 3 odst. 1 písm. d) z. s. ú.), což naopak neplatilo o žalovaném (§ 419 o. z.). Splnila svou povinnost přenechat žalovanému k dočasnému užívání určitou částku, kterou jí žalovaný měl vrátit spolu s dalšími částkami včetně úroku. Původní věřitelka však nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 odst. 1 z. s. ú. protože i kdyby bylo pravdou vše, co v této souvislosti žalobkyně tvrdila, v takové situaci nemohla získat reálný přehled o aktuálních sociálních poměrech žalovaného tak, aby bylo její rozhodnutí úvěr poskytnout informované v zákonem předvídané míře. A to z důvodů, rozvedených v předchozích dvou odstavcích. To znamená, že úvěr neměl být poskytnut, pročež je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 první věta z. s. ú.). Smysl a účel porušeného pravidla zde vyžaduje, aby byla smlouva neplatná absolutně, tedy aby soud k neplatnosti přihlédl z úřední povinnosti (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 588 první větou o. z. a čl. 8 odst. 1 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/17 ze dne 4. února 2014). Soud zde vyložil o. z. v intencích unijní směrnice, tedy vyšel z jejího nepřímého účinku a použil eurokonformní výklad, protože jde o závazek dvou soukromých osob, v němž směrnice nemá přímý účinek. Pravidlo o posouzení úvěruschopnosti chrání dlužníka – spotřebitele i společnost jako celek před negativními sociálními důsledky zadlužení, ale i věřitelův majetek před rizikovým úvěrováním. Stejně na věc pohlížel Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v usnesení ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, a v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018. A také Soudní dvůr Evropské unie v bodu 46 rozsudku ze dne 20. 3. 2020, OPR- Finance s.r.o., C -679/18, v němž v reakci na ustanovení českého zákona o spotřebitelském úvěru zakotvující povinnost analýzy úvěruschopnosti a neplatnost smlouvy jako následek jejího porušení dospěl k závěru, že unijní právo vyžaduje, aby soud z úřední povinnosti zkoumal, zda úvěrující podnikatel předem posoudil úvěruschopnost úvěrovaného spotřebitele a naopak brání tomu, aby v případě nesplnění dané povinnosti uplatnění sankce v podobě neplatnosti smlouvy záviselo na námitce spotřebitele. Smlouva tak byla absolutně neplatná, což znamená, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení žádné částky s výjimkou zůstatku jistiny a úroku z prodlení. V okamžiku vyplacení částky 12 000 Kč tudíž žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení přijetím plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 1 a 2 o. z. ve spojení s § 87 odst. 1 třetí větou z. s. ú.). Původní věřitelka soubor pohledávek včetně té žalované postoupila žalobkyni, čímž se žalobkyně stala její věřitelkou (§ 1879 ve spojení s § § 1880 odst. 1, 1887 o. z.). Žalovaný byl vyzván k zaplacení již v oznámení o postoupení pohledávky, doporučeně odeslaném dne [datum], přičemž třetí pracovní den nastal [datum] a lhůta dalších 10 dnů, tedy do [datum] (neboť [datum] byla neděle – viz § 607 o. z.), odpovídá zákonem předvídané lhůtě„ bez zbytečného odkladu“ (§ 1958 odst. 2 o. z.) a také lhůtě přiměřené možnostem žalovaného (§ 87 odst. 1 třetí větou z. s. ú.). To znamená, že se pohledávka stala splatnou [datum] a že od [datum] byl žalovaný v prodlení (§ 1968 o. z.). Žalovaný se tedy dnem následujícím den splatnosti ocitl v prodlení, čímž mu vznikla povinnost zaplatit úrok z prodlení ve výši odpovídající ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, zde tedy ve výši 15 % ročně (§ 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Žalobkyně však požadovala úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně a soud byl jejím návrhem vázán (§ 153 odst. 2 o. s. ř.). Žalobkyně tedy prokázala vznik, splatnost a nabytí příslušné části žalované pohledávky. Proto jí soud výrokem I. přiznal jistinu a úrok z prodlení v zákonné výši. Lhůtu k zaplacení soud ve výroku I. určil podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. vzhledem k délce času, který měla žalovaná strana na splnění svého dluhu před zahájení