11 C 361/2023-19 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky v celkové výši 30 000 Kč spolu s příslušenstvím s odůvodněním, že uvedenou částku měla žalovaná dlužit žalobkyni na základě Smlouvy o úvěru č. , číslo, , uzavřené dne 4. 6. 2014 mezi ní a právní předchůdkyní žalobkyně – společností , právnická osoba, ., na podkladě níž poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč, které žalovaná převzala hotově oproti podpisu v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit původní věřitelce tuto částku včetně úroků a poplatků formou 17 měsíčních splátkách, přičemž poslední splátka byla stanovena ke dni 4. 11. 2015. Žalovaná však své smluvní závazky nehradila řádně a včas, když nezaplatila ničeho. Ke dni 11. 12. 2019 byla pohledávka za žalovanou postoupena z původní věřitelky na společnost na společnost , právnická osoba, a následně na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 9.6.2021, přičemž změna v osobě věřitele byla žalované oznámena. K posouzení úvěruschopnosti žalobkyně uvedla, že smlouva byla uzavřena na základě žalovanou vyplněné žádosti o úvěr, do které uvedla základní údaje o své osobě a dále pak okolnosti vypovídající o její finanční situaci, jakými jsou údaje o zaměstnání, ostatních finančních závazcích, výši měsíčních příjmů, výši měsíčních výdajů a požadovanou výši úvěru. Správnost poskytnutých a vyplněných údajů byla prověřována v interním systému původní věřitelky, v insolvenčním rejstříku, živnostenském rejstříku a v centrální evidenci exekucí.2. Podáním doručeným soudu dne 15. 1. 2024 vzala žalobkyně žalobu částečně zpět co do úroku ve výši 15 % ročně z částky 30 000 Kč od 4. 6. 2014 do zaplacení, tedy až po podání žaloby bez uvedení důvodu. S ohledem na toto částečné zpětvzetí žaloby proto soud výrokem I. rozsudku řízení v části týkající se zaplacení smluvního úroku zastavil v souladu s § 96 odst. 1, 3 o. s. ř., když souhlasu žalované s tímto částečným zpětvzetím nebylo zapotřebí, neboť k částečnému zpětvzetí došlo ještě dříve, než bylo zahájeno jednání ve věci.3. Podáním doručeným soudu dne 31. 1. 2024 žalobkyně upřesnila, že požaduje zákonný úrok z prodlení z částky 30 000 Kč od 15. 11. 2023 do zaplacení ve výši 15 % ročně.4. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.5. Soud ve věci usnesením ze dne 1. 2. 2024 vyzval žalovanou, aby se vyjádřila, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byla současně poučena, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. její souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalované doručeno dne 19. 2. 2024 náhradním způsobem – formou uložení u pošty a následným vyvěšením na úřední desce soudu, přičemž žalovaná se k této výzvě nijak nevyjádřila a soud proto vycházel z toho, že žalovaná s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně tento souhlas vyslovila již v samotné žalobě.6. Ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, a to smlouvy o úvěru ze dne 4. 6. 2014, smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11. 12. 2019 a ze dne 9. 6. 2021 včetně seznamu postoupených pohledávek a předžalobní upomínky ze dne 26. 2. 2020 spolu s podacím lístkem. Z těchto listin soud zjistil následující skutkový závěr. Žalovaná uzavřela se společností , právnická osoba, dne 4. 6. 2014 smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalovaná obdržela částku 30 000 Kč hotově v den uzavření smlouvy, přitom žalovaná se zavázala vrátit původní věřitelce celkem částku 61 149 Kč, z toho 30 000 Kč jako samotný úvěr a 31 149 Kč jako poplatky a úroky (náklady spotřebitelského úvěru), a to formou 17 měsíčních splátek po 3 597 Kč. Součástí úvěrové smlouvy byla i listina nazvaná Prohlášení o uznání dluhu ze dne 4. 6. 2014 co do částky 61 149 Kč z titulu úvěrové smlouvy. Smlouvou o postoupení pohledávky uzavřenou mezi společností , právnická osoba, . a společností , právnická osoba, dne 11. 12. 2019 a následně smlouvou o postoupení pohledávky uzavřenou mezi společností , právnická osoba, a žalobkyní dne 9. 6. 2021 včetně příloh obsahující seznam postupovaných pohledávek, je pak v řízení prokázáno, že předmětná pohledávka byla postoupena z původní věřitelky až na žalobkyni. Předžalobní upomínkou ze dne 26. 2. 2020 a kopií poštovního podacího archu ze dne 26. 2. 2020 bylo dále v řízení dále prokázáno, že žalobkyně vyzvala žalovanou k uhrazení částky ihned s tím, že jde o dluh z pohledávky vzniklé na základě úvěrové smlouvy, která se dále navyšuje o sjednané úroky a o úroky z prodlení v zákonné výši. Žalovaná byla zároveň upozorněna, že neuhradí-li svůj dluh ve stanovené lhůtě, bude se žalobkyně splnění tohoto nároku domáhat soudní cestou. Z předložených listin nevyplývá, že by žalovaná čehokoli uhradila na dlužnou částku a ani skutečnost, že by právní předchůdkyně žalobkyně jakýmkoli způsobem ověřovala úvěruschopnost žalované.7. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.8. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.9. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalované jako spotřebiteli byly právním předchůdcem žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 9 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 „povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L. a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. V konkrétním případě nestačí pouhý pasivní sběr informací, ale právní předchůdce žalobkyně si měl rozhodné i