17 C 18/2024-27 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala proti žalovanému zaplacení částky 96 000 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s žalobkyní dne , datum, smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 96 000 Kč, kdy se žalovaný zavázal tento úvěr vrátit nejpozději do , datum, v pravidelných měsíčních splátkách po 2 043 Kč. Před poskytnutím úvěru byla zkoumána schopnost žalovaného splácet, a to především z informací poskytnutých žalovaným, z bankovních a nebankovních registrů a historických dat ČSÚ. Žalovaný dosud uhradil žalobkyni toliko 19 985,05 Kč a dlužnou částku neuhradil ani přes upomínku učiněnou před podáním žaloby.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, a protože ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, postupoval soud dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o.s.ř.) a k projednání věci jednání nenařizoval.3. Soud na základě níže jmenovaných důkazů dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Žalobkyně analyzovala před uzavřením smlouvy schopnost žalovaného splácet, a to z informací poskytnutých ji žalovaným, nahlédnutím do veřejných registrů, výpočty dle historických dat ČSÚ. Žalovaný žalobkyni tvrdil, že má příjem ze závislé činnosti ve výši 40 000 Kč, z podnikatelské činnosti 16 666 Kč a z ostatních příjmů 42 200 Kč (35 000 Kč příjem rodinného příslušníka, 7 200 Kč ostatní příjem). Tyto příjmy má žalobkyně za doložené výpisy z účtu žalovaného, které dokládá od dubna , rok, do září , rok, . Tyto výpisy z účtu však nejsou úplné, neboť jdou vidět pouze příchozí úhrady, odchozí úhrady a výdaje žalovaného nejsou ničím podloženy. Co se týče výdajů žalovaného, ty má pouze doloženy formou již stávajících úvěrů žalovaného, a to tří úvěrů u žalobkyně se splátkou 5 620 Kč a tří úvěrů žalovaného u jiných společnosti se splátkou 3 796 Kč. Dne , datum, žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru (smlouva ze dne , datum, ), na jejímž základě mu poskytla úvěr ve výši 96 000 Kč (smlouva ze dne , datum, , historický výpis úvěru). Žalovaný se zavázal vrátit tuto částku do , datum, v pravidelných měsíčních splátkách po 2 043 Kč (smlouva ze dne , datum, ). Žalovaný svůj závazek nesplnil a zaplatil toliko částku 19 985,05 Kč (historický výpis úvěru). Předžalobní upomínka byla žalovanému zaslána dne , datum, (podací lístek, předžalobní výzva k okamžité úhradě dluhu). Výše zmíněné důkazy soud vyhodnotil jako zákonné, věrohodné a pro výsledek řízení závažné. Důkazy byly ve vzájemném souladu. Z ostatních důkazů nevyplynulo vzhledem k níže podané právní kvalifikaci nic podstatného pro meritum sporu ani výsledek řízení. Další důkazy nebyly navrženy ani nevyplynuly ze spisu a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu.4. Na základě shora uvedeného zjištění z listinných důkazů předložených žalobkyní, učinil soud skutkový závěr o tom, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne , datum, uzavřena smlouva, na základě které byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 96 000 Kč, které se žalovaný zavázal žalobkyni vrátit nejpozději do , datum, v pravidelných měsíčních splátkách po 2 043 Kč, a to včetně sjednaných smluvních úroků. Z této částky žalovaný dosud vrátil částku 19 985,05 Kč. Před uzavřením smlouvy žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného na základě informací, které ji sám žalovaný poskytl. Žalovaný neuhradil zbývající část dluhu ani přes výzvu učiněnou před podáním žaloby.5. Z výše uvedeného skutkového stavu je patrno, že žalovanému jako spotřebiteli ve smyslu § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.) byla právním předchůdcem žalobkyně jako poskytovatelem poskytnuta peněžní částka ve výši 96 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jedná o spotřebitelský úvěr podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ). Na předmětnou smlouvu o úvěru, kterou upravuje ustanovení § 2395 a násl. o.z., se uplatní i právní úprava zákona o spotřebitelském úvěru, a to i právní úprava zakotvená v § 86 a 87 tohoto zákona.6. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.7. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.8. Podle § 87 odst. 1 věta první, ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.9. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.10. Výše uvedená ustanovení § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je nutno vyložit tak, že poskytovatel úvěru je povinen zkoumat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, jejíž součástí je taková obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím, o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. Dle tvrzení žalobkyně, zkoumala před uzavřením smlouvy schopnost žalovaného úvěr splácet pouze lustrací z příslušných registrů a dále vycházel z informací poskytnutých žalovaným, přičemž neověřoval žádným způsobem výdaje žalovaného. Z toho je patrno, že právní předchůdce žalobkyně před uzavřením smlouvy nezkoumal úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, která řádné prověření schopnosti spotřebitele úvěr splácet a vyvození důsledků z něj vyžaduje jako jednu ze základních povinností poskytovatele úvěru. Protože žalobkyně neposuzovala řádně úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, porušila tím ustanovení § 86 odst. 1 ZoSÚ, a proto je podle § 87 odst. 1 věta první téhož zákona smlouva o úvěru uzavřená s žalovaným neplatná.11. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ.12. Žalovaný je tedy povinen vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu při zohlednění případného plnění žalovaného z neplatné smlouvy. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytl dle smlouvy žalovanému peněžní prostředky ve výši 96 000 Kč a žalovaný vrátil toliko 19 985,05 Kč. Proto je povinen žalobkyni zaplatit částku 76 014,95 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, kdy splatnost nesplacené jistiny určuje soud. Žalobou požadované příslušenstvím představované zákonným úrokem z prodlení tak nemohlo být žalobkyni přiznáno, neboť s odkazem na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č. j. 8 Co 5/2024-160 ve spojení s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 platí, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V tomto případě určuje splatnost nesplacené jistiny soud, poněvadž nedošlo k dohodě mezi účastníky a jelikož byla splatnost určena soudem do tří dnů od právní moci rozsudku, tedy až tímto rozhodnutím, žalovaný se nemohl dostat v době vydání tohoto rozsudku do prodlení s plněním dluhu.13. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 soud kapitalizoval veškeré příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení rozsudku a dospěl k závěru, že v projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem co do jistiny 76 014,95 Kč, tj. úspěch ve výši 60 %, zatímco částka, pro kterou byla žaloba zamítnuta činí po kapitalizaci částku 51 353,65 Kč (15 328,01 Kč + 11 190,33 Kč + 11 265,43 Kč + 12 386,38 Kč + 1 183,50 Kč), tj. neúspěch 40 %. Při uplatnění zásady, že od účastníka, který měl ve věci větší úspěch se odečte jeho neúspěch, měla žalobkyně v řízení celkově úspěch ve výši 20 %.14. Celkové náklady jsou tedy předsta