12 C 172/2025-22 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 10 249,19 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, . smlouvu o úvěru dne , datum, , na základě které poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované peněžní prostředky v celkové výši 18 370 Kč, přičemž žalovaná se zavázala poskytnuté finanční prostředky vrátit nejpozději do 27. 8. 2023, a to včetně sjednaného poplatku a úroku. Žalovaná poskytnutý úvěr ve sjednané splatnosti nevrátila. Pohledávka za žalovanou byla postoupena nejprve na společnost , právnická osoba, a následně na žalobkyni, a to smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 19. 12. 2023. Žalovaná dosud na svůj dluh uhradila toliko 8 120,81 Kč. Úvěruschopnost žalované byla zkoumána na základě údajů poskytnutých žalovanou a její lustrací ve veřejných registrech.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. Jelikož ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (resp. nereagovali na výzvu soudu, aby se vyjádřili k možnému rozhodnutí věci bez jednání), postupoval soud dle § 115a o.s.ř. a k projednání věci jednání nenařizoval.4. Soud vycházel z listinných důkazů předložených žalobkyní, a to ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , potvrzení o provedené platbě ze dne 2. 3. 2022, 27. 8. 2021, 23. 9. 2021,18. 10. 2021,15. 11. 2021, 20. 12. 2021, 17. 1. 2022 a 24. 3. 2022, oznámení o zesplatnění dluhu, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 11. 1. 2024 včetně předžalobní výzvy a podacího lístku z téhož dne, smlouvy o postoupení pohledávek včetně příloh,5. Na základě zjištěného skutkového stavu, který koresponduje s popisem, jak jej uvádí žalobkyně a soud na něj tedy pro stručnost odkazuje, soud učinil závěr, že žalovaná s právní předchůdkyní žalobkyně uzavřela smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Jelikož žalovaná smlouvu uzavírala v postavení spotřebitele, uplatní se na tuto smlouvu i právní úprava zakotvená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), a to včetně ustanovení § 86 a 87 tohoto zákona.6. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.7. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.8. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.9. Ustanovení § 86 a § 87 ZoSÚ je nutno vyložit tak, že poskytovatel úvěru je povinen zkoumat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, jejíž součástí je taková obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím, o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka prověřovat.10. Poté co soud takto aplikoval citovaná ustanovení na zjištěný skutkový stav, dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí a dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalované. Žalobkyně ani jen netvrdila, z jakých konkrétních příjmů a výdajů žalované bylo při posuzování její úvěruschopnosti vycházeno, natož jak byla úvěruschopnost žalované ověřována. Soudu proto nezbývá než konstatovat, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila povinnosti vyplývající jí z § 86 ZoSÚ, což má za následek neplatnost předmětné úvěrové smlouvy, k níž soud přihlíží i bez návrhu. Tohoto si byla i sama žalobkyně zřejmě vědoma, když již v žalobě alternativně navrhuje soudu vydání pouze bezdůvodného obohacení.11. V důsledku této neplatnosti je nutné vzájemný vztah účastníků vypořádat dle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru. V řízení bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalované částku 18 370 Kč. Žalobkyně dále uvedlo, že dosud ji bylo uhrazeno toliko 8 120,81 Kč, přičemž žalovaná toto tvrzení nerozporovala. Soud tedy vyhověl žalobě co do částky 10 249,19 Kč. Další plnění ze smlouvy, včetně smluvních úroků, poplatků, případně smluvních pokut, nelze žalobkyni přiznat, když pro neplatnost úvěrové smlouvy nebyla žalovaná závazky ze smlouvy vázána, kdy tato plnění žalobkyně ostatně ani nepožaduje.12. Současně platí, že v případě neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, má věřitel nárok na nesplacenou jistinu úvěru v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele) - srov. rozhodnutí NS ČR, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Vzhledem k tomu, že v nyní posuzované věci se účastníci na nové době splatnosti nedohodli, byla tato stanovena soudem, a to v délce tří dnů od právní moci rozsudku, tedy v délce obvyklé pariční lhůty. Soud přitom přihlížel k výši a povaze dluhu, době, která uplynula od poskytnutí úvěru, jakož i k dosavadnímu pasivnímu postoji žalované, která ohledně svých platebních možností ničeho neuvedla.13. Jelikož dlužná částka byla žalované uložena k úhradě v nově stanovené lhůtě splatnosti, žalovaná se s její úhradou dosud nedostala do prodlení, a proto žalobkyni nelze přiznat ani požadovaný zákonný úrok z prodlení (srov. rozhodnutí KS Ostrava, č. j. 8 Co 123/2024-66 nebo č. j. 8 Co 245/2024-44).14. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci se žalobkyně domáhala zaplacení částky 10 249,19 Kč s příslušenstvím, přičemž přiznána jí byla tato částka a žaloba byla zamítnuta pouze co do příslušenství.15. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal procesně úspěšné žalobkyni (žaloba byla zamítnuta pouze co do úroku z prodlení, jehož výše je v kontextu celé pohledávky nepatrná) náhradu nákladů řízení, a to dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a. t.“). Sazba odměny advokáta za jeden úkon právní služby činí dle § 14b odst. 1 a. t. částku 300 Kč za úkony do 31. 12. 2024 a 400 Kč za úkony od 1. 1. 2025. Za tři úkony (příprava a převzetí zastoupení, sepis kvalifikované výzvy k plnění a sepis žaloby) tak žalobkyni náleží náhrada ve výši 1 000 Kč. Dále jí byla přiznána náhrada hotových výdajů dle § 14b odst. 5 písm. b) resp. od 1. 1. 2025 odst. 6 a.t. (3 x 100 Kč) a 21 % DPH (počítáno ze základu 1 300 Kč) ve výši 273 Kč. Celkové náklady řízení před soudem prvého stupně, včetně zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč, tak činí 2 373 Kč. Soud v tomto případě aplikoval § 14b a. t., jelikož z úřední činnosti mu je známo, že žalobkyně ve skutkově a právně obdobných věcech podává větší množství návrhů na vydání elektronického platebního rozkazu (tj. podání na ustáleném vzoru), přičemž požadované plnění nepřevyšuje částku 50 000 Kč.