11 C 144/2025-17 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Předmětem řízení bylo zaplacení částky 49 853,92 Kč spolu s příslušenstvím specifikovaným ve výroku I. tohoto rozsudku s odůvodněním, že právní předchůdce žalobkyně, , právnická osoba, ., uzavřel se žalovaným dne 11. 5. 2006 smlouvu o úvěru, na základě které poskytl žalovanému bezhotovostně úvěr ve výši 50 000 Kč. Žalovaný tuto částku čerpal dne 11. 5. 2006 na úvěrový účet. Žalovaný se zavázal poskytnutou částku vrátit včetně úroků v pravidelných 71 měsíčních splátkách ve výši 1 064 Kč (celkem 75 544 Kč) se splatností každého 20. dni v měsíci. Úrok byl sjednán s úrokovou sazbou ve výši 14,90 % ročně. Žalovaný za celou dobu na předmětnou smlouvu uhradil 1 346,08 Kč. Dlužná jistina ke dni 29. 10. 2007 – vystavení historického výpisu – částku ve výši 48 653,92 Kč. Žalovanému byly také vyčísleny poplatky za upomínání ve výši 1 200 Kč (3 x 400 Kč). Konečná splatnost úvěru nastala v důsledku nesplnění povinností žalovaného ke dni 26. 4. 2007, a to na základě výzvy k okamžitému splacení celé úvěrového pohledávky ze dne 5. 4. 2007. Původní pohledávka byla uplatněna v rozhodčím řízení a následně i v exekučním řízení, v rámci něhož nebylo ničeho vymoženo a bylo tak se souhlasem žalobkyně zastaveno. Pohledávka za žalovaným byla Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2014 postoupena žalobkyni. Žalobkyně požaduje zaplatit jistinu úvěru, smluvní úrok a zákonný úrok z prodlení, a to od 30. 10. 2007 do zaplacení. Žalovaný byl o úhradu dluhu opakovaně upomínán, žalobkyni však přesto nezaplatil ničeho, a to ani po zaslání předžalobní výzvy.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Soud ve věci usnesením ze dne 3. 6. 2025 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému doručeno dne 19. 6. 2025 náhradním způsobem – vyvěšením na úřední desce soudu, přičemž žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně tento souhlas vyslovila již v samotné žalobě.4. Ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě žalobkyni předložených listinných důkazů. Z těchto listin soud zjistil následující skutkový závěr. Na základě takto provedeného dokazování soud dospěl k závěru o skutkovém stavu věci, který zcela odpovídá výše uvedenému žalobnímu tvrzení, na které soud pro stručnost odkazuje, když k těmto důkazům nikdo z účastníků nevznesl žádné námitky a současně v řízení nevyšla najevo ani potřeba provedení dalších důkazů. Navíc soud vycházel z toho, že všechna tvrzení žalobkyně obsažená v žalobě o skutkových okolnostech týkajících se tohoto sporu jsou mezi účastníky nesporná, když žalovaný v rámci výzvy k vyjádření toto potvrdil tím, že na výzvu k vyjádření nereagoval.5. Podle § 497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „ObchZ“), smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.6. Podle § 517 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013, jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.7. S ohledem na skutečnost, že o žalobou uplatněném nároku bylo již dříve rozhodnuto rozhodčím nálezem, který nebyl zrušen, zabýval se soud nejdříve otázkou, jestli projednání věci nebrání překážka věci rozhodnuté. S ohledem na závěry, vyslovené v rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 23 Cdo 4460/2014 a potvrzené i v aktuálním rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 1588/2023 ze dne 31. 7. 2024, soud dospěl k závěru, že rozhodčí nález v tomto případě překážku věci rozhodnuté nezakládá. Je tomu tak proto, že rozhodčí doložka obsažena v úvěrové smlouvě ze dne 11. 5. 2006 umožňovala určení rozhodce a vedení rozhodčího řízení podle pravidel vydaných osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona. Taková rozhodčí doložka je absolutně neplatná a nemůže založit pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu (viz rozhodnutí NS ČR, sp. zn. 31 Cdo 958/2012 ze dne 10. 7. 2013). Pokud přesto došlo k vydání rozhodčího nálezu, nejedná se o způsobilý exekuční titul, který by mohl založit překážku věci rozhodnuté.8. Po právní stránce soud posoudil nárok žalobkyně ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení (ke dni uzavření smlouvy o úvěru, tj. ke dni 11. 5. 2006) a dospěl k závěru, že žaloba je v celém rozsahu důvodná a lze jí proto vyhovět. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvou o úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut bezhotovostní úvěr ve výši 50 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit v sjednaných splátkách, a to spolu se smluvním úrokem ve výši 14,90 % ročně. Žalovaný sjednané splátky řádně nehradil a právní předchůdkyně žalobkyně proto dopisem ze dne 5. 4. 2007 úvěr zesplatnila a vyzvala žalovaného k jeho úhradě ve lhůtě do 26. 4. 2007. Jelikož žalovaný na jistinu úvěru zaplatil pouze 1 3460,08 Kč, přičemž nesplacená část jistiny činí 48 653,92 Kč, soud v tomto rozsahu žalobě vyhověl. Žaloba byla shledána důvodnou také ve vztahu k nároku na smluvní úrok ve výši 14,90 % ročně. Soud v této souvislosti hodnotil rovněž to, jestli sjednaný úrok není nepřiměřené vysoký ve srovnání s úrokovými sazbami uplatňovanými v rozhodném období na bankovním trhu, jak vyplývají ze statistických údajů ČNB, přičemž dospěl k závěru, že sjednaný úrok v tomto směru nebyl nepřiměřeně vysoký, když průměrná výše úrokových sazeb u spotřebitelských úvěrů poskytovaných bankami v době uzavření smlouvy (tj. v květnu 2006) činila 12,80 %. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2014 byla pohledávka postoupena z právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni, čímž došlo ke splnění aktivní věcné legitimace na straně žaloby. S ohledem na výše uvedené právní posouzení soud žalobě v plném rozsahu vyhověl a zavázal žalovanou k úhradě dlužné částky ve výši 49 853,92 Kč včetně požadovaného příslušenství ode dne následujícího po zesplatnění, tak jak je specifikováno ve výroku I. tohoto rozsudku.9. Soudem stanovená lhůta k plnění vychází z ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. a činí tři dny od právní moci rozsudku, když v daném případě zejména vzhledem k výši a povaze dluhu, délce prodlení, jakož i k dosavadnímu pasivnímu postoji žalovaného, soud žádné důvody pro poskytnutí lhůty delší, případně pro povolení splátek, neshledal.10. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal procesně zcela úspěšné žalobkyni náhradu nákladů řízení, a to dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. Sazba odměny advokáta za jeden úkon právní služby činí dle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. částku 700 Kč (za tři úkony právní služby učiněné právním zástupcem žalobkyně do podání žaloby – za přípravu a převzetí zastoupení, sepis kvalifikované výzvy k plnění a sepis žaloby). Za tyto tři úkony jí náleží odměna ve výši 2 100 Kč. Dále jí byla přiznána náhrada hotových výdajů dle § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (3 x 100 Kč) a 21% DPH (počítáno ze základu 2 400 Kč) ve výši 504 Kč. Celkové náklady řízení před soudem prvého stupně včetně soudního poplatku ve výši 1 995 Kč činí 4 899 Kč.