40 C 71/2025-28 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se po žalovanému domáhala zaplacení částky 28 656,66 Kč spolu s příslušenstvím specifikovaným ve výroku I., II. tohoto rozsudku, když tyto částky měl žalovaný dlužit na základě smlouvy nazvané smlouva o spotřebitelském úvěru č. , číslo, , uzavřené mezi žalovaným a žalobkyní dne 23. 9. 2024, dle které poskytla žalobkyně, po přezkoumání úvěruschopnosti žalovaného peněžní prostředky ve formě revolvingového úvěru ve výši 10 000 Kč, když mezi stranami byl dohodnut termín čerpání finančních prostředků na 23. 9. 2024. Výše úroku pak vyplývá z bodu 2.2.6. úvěrové smlouvy a tato činí 40 % p. m (měsíčně), RPSN pak činí dle bodu 2.2.9. smlouvy 5526,67 %. Žalovaný však své smluvní závazky nehradil řádně a včas, a na jistině dosud dluží 10 000 Kč. Žalobkyně tak vedle zaplacení jistiny požaduje po žalovaném zaplacení částky 16 266,66 Kč představující nezaplacený smluvní úrok včetně zákonného úroku z prodlení, dále účelně vynaložené náklady žalobkyně ve výši 1 088 Kč a smluvní pokutu ve výši 2 390 Kč.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Soud ve věci usnesením ze dne 22. 8. 2025 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle § 115a občanského soudního řádu (dále i jen o.s.ř.) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 7 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. jeho souhlas předpokládat. Žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí stejně jako samotná žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas již v samotné žalobě.4. Soud dospěl ke skutkovému závěru ohledně žalovaného nároku, že podle smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 23. 9. 2024, žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 10 000 Kč a žalovaný se zavázal v uvedené dohodnuté době poskytnuté finanční prostředky vrátit.5. Soud se v daném případě ohledně žalovaného nároku zabýval otázkou platnosti ujednání o úrocích sjednaných v této smlouvě a dospěl k závěru, že úroky ve výši 40 % měsíčně z poskytnuté jistiny úvěru jsou nepřiměřeně vysoké, přesahující několikanásobně průměrnou odměnu bank za jimi poskytované úvěry a zápůjčky spotřebitelům. Za této situace je nutno posoudit takto sjednané úroky ve smlouvě o úvěru pro jejich nepřiměřenou výši jako úroky sjednané v rozporu s dobrými mravy, a proto je toto ujednání podle § 547 ve spojení s § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník absolutně neplatné a žalobkyni právo na úhradu úroků nevzniklo. Přitom podle § 576 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního ujednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala by strana neplatnost včas. Smlouva o úvěru je neplatná v ujednání o výši úroku jen tehdy, jestliže oddělení této části od ostatního obsahu nebrání okolnosti, za nichž ke smlouvě došlo. Jak bylo výše uvedeno, žalobkyně jako podnikatel byla založena za účelem dosahování zisku a předmětem jeho podnikání v době uzavření smlouvy o úvěru bylo mimo jiné poskytování úvěrů a zápůjček z vlastních zdrojů a je tudíž zcela zřejmé, že smluvní strany by bez ujednání o úroku (odměny za poskytnutí peněz) smlouvy o půjčce neuzavřely. Na základě toho lze učinit závěr, že částečná neplatnost ujednání o úrocích), která je jinak obecně oddělitelná od zbytku smlouvy, způsobuje v tomto konkrétním případě absolutní neplatnost celé smlouvy o úvěru, neboť oddělení této části od smlouvy o úvěru brání okolnosti, za nichž k uzavření smluv došlo. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru v daném případě vznikla oběma smluvním stranám povinnost vrátit druhému vše, co podle této neplatné smlouvy dostaly.6. Podle § 2991 odst. 1,2 občanského zákoníku (zák. č. 89/2012 Sb.) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.7. Žalovaný podle smlouvy ze dne 23. 9. 2024 přitom obdržel peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč a žalobkyni dosud nezaplatil ničeho, že na straně žalovaného ve vztahu k částce 10 000 Kč, kterou žalovaný fakticky od žalobkyně obdržel, existuje dluh ve výši 10 000 Kč, dosud tedy dluží žalobkyni na její plnění bez právního důvodu (pro absolutní neplatnost smlouvy) částku 10 000 Kč. S ohledem na tuto skutečnost pak soud výrokem I. rozsudku zavázal žalovaného povinností žalobkyni částku 10 000 Kč zaplatit spolu s příslušenstvím majícím podobu úroku z prodlení ve výši 12 % p. a. z dlužné částky dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb. Žalobkyně v řízení prokázala, že žalovanému poskytla částku 10 000 Kč, na toto plnění žalovaný ničeho nezaplatil, dosud tedy dluží žalobkyni na její plnění bez právního důvodu (pro absolutní neplatnost smlouvy) částku 10 000 Kč, kdy tato částka představuje majetkový prospěch žalovaného na úkor žalobkyně, která mu bez právního titulu plnila. Pro výše uvedené tedy je žaloba žalobkyně v částce 10 000 Kč důvodná, a proto soud v této části žalobě vyhověl včetně zákonného úroku z prodlení, když při stanovení počátku prodlení soud vycházel z předžalobní výzvy, která byla žalobkyní odeslána dne 31. 3. 2025. V daném případě pak obecně platí fikce doručení zásilky 3 den od jejího odeslání s připočtením 7 dnů jako lhůty k plnění, která byla stanovena v předžalobní výzvě.8. Výrokem II. rozsudku pak ve zbytku žalobu žalobkyně zamítl s poukazem na odůvodnění shora, když soud nemůže přiznat žalobkyni další plnění ze smlouvy, když pro její neplatnost není žalovaný dalšími závazky ze smlouvy vázán.9. Lhůta k plnění pak vychází z ust. § 160 odst. 1 občanského soudního řádu, když soud důvod pro aplikaci lhůty delší, případně povolení splátek, neshledal.10. Výrok o nákladech řízení má oporu v ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. S ohledem na tu skutečnost, že z obsahu spisu nevyplývá, že by procesně úspěšnějšímu žalovanému nějaké náklady řízení vznikly, pak soud výrokem III. rozsudku rozhodl tak, že náklady řízení žalovanému nepřiznal.