17 C 298/2025-54 — Okresní soud v Hradci Králové

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 7. 7. 2025 domáhal po žalované zaplacení částky 58 205,07 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že uzavřel se žalovanou distančním způsobem dne 1. 7. 2024 smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, (dále také „smlouva“) a na jejím základě byl žalované poskytnut úvěr v celkové výši 27 700 Kč, a to ve třech platbách (dne 1. 7. 2024 ve výši 17 000 Kč, dne 14. 8. 2024 ve výši 700 Kč a dne 10. 8. 2024 ve výši 10 000 Kč), připsáním uvedených částek na její bankovní účet č. , č. účtu, . Žalovaná se zavázala úvěr splácet v dohodnutých splátkách, podmínky smlouvy však od počátku porušovala.2. Žalovaná žalobou uplatněný nárok neuznala a navrhla žalobu zamítnout s tím, že smlouva a vymáhání předmětné částky je v rozporu s dobrými mravy. Vedle toho je smlouva neplatná pro rozpor s ust. § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť věřitel před poskytnutí úvěru řádně nezkoumal úvěruschopnost žalované, nezkoumal její reálné výdaje a nesprávně posoudil schopnost žalované úvěr splácet. Po poskytnutí úvěru uhradila žalovaná 373,29 Kč a dále nebyla schopna již úvěr splácet. Ostatní nároky, vedle jistiny, kterých se žalobce žalobou domáhá, nebyly platně sjednány a např. požadovaný smluvní úrok ve výši 0,96 % denně nebo poplatek za vyplacení tranše, je nepřiměřený, zcela v rozporu s dobrými mravy, když se ani neblíží obvykle sjednaným úrokovým sazbám. Ze čtených listin vyplynulo, že věřitel při poskytování úvěru pracoval s různými částkami, když není zřejmé, zda měl nějaká potvrzení o výši příjmu žalované. Žalovaná se dostala do dluhové spirály a v současné době podala insolvenční návrh, o kterém zatím nebylo rozhodnuto. Žalovaná je poživatelkou invalidního důchodu. V současné době má toliko omezený příjem ve výši 13 263 Kč měsíčně a drobný přivýdělek ve výši 2 200 Kč měsíčně, který však žalovaná zamýšlí na povinnou splátku v rámci insolvenčního řízení. To je vedeno pod sp. zn. KSHK 45 INS 22447/2025. Pokud jde o insolvenční řízení, tak zatím nebylo o úpadku rozhodnuto, ale lze předpokládat, že bude rozhodnuto v nejbližších dnech.3. Ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, soud zjistil, že na jejím základě poskytl žalobce žalované bezúčelový úvěr původně s dohodnutým úvěrovým rámcem ve výši 25 600 Kč, když v bodě VI. smlouvy jsou popsány „vlastnosti úvěru“ tak, že např. RPSN dosáhne výše 1436,65 %, nebo že denní pevná úroková sazba činí 0,933 %. Dále jsou popsány další poplatky (např. poplatek za vyplacení tranše úvěru ve výši 1,99 % z čerpané částky), které jsou včetně sankcí rozvedeny ještě v čl. VII. a VIII.4. Z listiny nazvané „Výpis o posouzení úvěruschopnosti u společnosti , právnická osoba, .“ soud zjistil, že věřitel pracoval s částkou 12 900 Kč jako výší ověřeného čistého měsíčního příjmu žalované, přitom ale současně uváděl jako čistý měsíční příjem žadatele částku 45 500 Kč, když není zřejmé, z jakých částek vycházel a zda tyto nějak ověřoval. Zavádějící je pak i úspěšné vyhodnocení úvěru, kde vyšel disponibilní příjem ve výši 7 300 Kč. Z uvedeného je zřejmé, že věřitel pouze zcela formálně uvedl nějaké částky, aniž by se zabýval reálnou schopností žalované úvěr splácet.5. Z přehledu bankovních transakcí vyplynulo, že úvěr byla žalované poskytnut v celkové výši 27 700 Kč, a to ve třech platbách (dne 1. 7. 2024 ve výši 17 000 Kč, dne 14. 8. 2024 ve výši 700 Kč a dne 10. 8. 2024 ve výši 10 000 Kč), připsáním uvedených částek na její bankovní účet č. , č. účtu, , když tato skutečnost nebyla mezi stranami sporná.6. Žalovaná zaplatila na úvěr toliko částku 373,29 Kč, což koresponduje s výpočty žalobce, který jistinu vyčísluje v žalobě na 27 326,66 Kč (celkem poskytnuto 27 700 Kč minus 373,34 Kč) rozdíl je toliko v zaokrouhlení žalovanou zaplacené částky, kdy žalovaná uvádí, že zaplatila 373,29 Kč.7. Žaloba je částečně důvodná.8. Obecně podle ustálené judikatury soudů a Soudního dvora EU platí, že věřitel je povinen využívat i veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Vzhledem k tomu, že žalovaná při sjednání smlouvy o úvěru vystupovala v pozici spotřebitele, soud při právním posouzení věci vycházel z ustanovení ZoSÚ, ve spojení se zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem (dále jen „o. z.“).9. V této věci bylo zjištěno, že žalobce a žalovaná jednali o uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 o. z., kdy žalobce před poskytnutím peněžních prostředků ve smyslu § 84 až § 89 ZoSÚ s odbornou péčí neposuzoval reálnou schopnost žalované jako spotřebitele splácet poskytnutý úvěr. Nebylo prokázáno, že by žalobce ověřoval skutečné příjmy a výdaje žalované jinak než pouhým převzetím jejích tvrzení, rovněž nebylo doloženo, že by byly využity údaje z registrů klientských informací nebo jiné objektivní podklady, které by umožnily posoudit schopnost žalované splácet úvěr.10. Podle ustanovení § 84 až § 89 ZoSÚ je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Pro žalobce, tedy podnikatele, podle ustanovení § 433 o. z., platí, že nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle § 75 a § 76 ZoSÚ byl žalobce povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí a s žalovanou jako spotřebitelem jednat čestně, transparentně a zohledňovat práva a zájmy spotřebitele. Současně bylo povinností věřitele (§ 86, § 87 ZoSÚ) před uzavřením smlouvy řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr lze poskytnout jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení nevyplývají důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V případě porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je v takovém případě povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.11. Soud k dané věci konstatuje, že ZoSÚ, jímž se v této věci právní vztahy účastníků řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Žalovaná jako spotřebitel byla ve vztahu s žalobcem slabší stranou, a byla tak vůči němu při uzavírání smlouvy znevýhodněna. Žalovaná neměla před uzavřením smlouvy dostatek odborných znalostí v oblasti peněžnictví a neměla možnost ovlivnit obsah smluvních podmínek, které byly předem připraveny poskytovatelem úvěru.12. Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.13. Důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele je absolutní neplatnost smlouvy, a to i v poměrech ZoSÚ. K tomuto závěru vede rozsudek Soudního dvora Evropské unie (druhého senátu) ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, z něhož plyne, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeh