6 C 130/2021-49 — Okresní soud v Hodoníně

Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 13 704 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru č. [anonymizováno] [číslo], na základě které žalobkyně poskytla žalovanému účelově určený úvěr ve výši 39 719 Kč na nákup zboží. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách. Žalovaný však úvěr nesplácel. Žalobkyně proto úvěr zesplatnila. Podle ustanovení § 103 zákona č. 99/1963 Sb. (dále jen „o. s. ř.“) soud kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). Dle ustanovení § 104 odst. 1 věta první o.s.ř. pak platí, že jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Soud se tedy nejdříve zabýval otázkou, zda jsou splněny podmínky řízení, zejména pak, zda je dána jeho pravomoc ve věci jednat a rozhodnout. Žalobkyně podala žalobu vůči žalovanému, občanu Slovenské republiky, přitom uvedla místo bydliště žalovaného na území České republiky – [anonymizována dvě slova] [číslo], [obec]. Na této adrese si však žalovaný nepřebíral zásilky. Adresa trvalého pobytu je dle registru obyvatelov na adrese [adresa žalovaného], Slovenská republika. Soud proto zaslal žalovanému prostřednictvím dožádaného soudu žalobu a rovněž výzvu k vyjádření k žalobě spolu s poučením o možnosti vznést námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti. Zásilku si žalovaný převzal do vlastních rukou právě na uvedené adrese. Rovněž dle závěru šetření Policie ČR je žalovaný bytem na adrese [adresa žalovaného], Slovenská republika. Projednávaný spor je sporem s mezinárodním prvkem, kdy žalovaný je slovenské národnosti a má bydliště ve Slovenské republice, přičemž žalobkyně uplatnila svou žalobu u českého soudu. Vzhledem k tomu, že je splněna podmínka teritoriální působnosti (ČR i SR jsou členské státy EU), časové působnosti (spor zahájen později než k [datum], tedy poté, co uvedené nařízení vstoupilo v platnost) i věcné působnosti (spor z kupní smlouvy, tedy věc soukromoprávní), aplikoval soud pro posouzení své příslušnosti na věc nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, Brusel I bis (dále jen„ Nařízení“). Dle čl. 4 odst. 1 Nařízení platí, že nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. Dle čl. 5 nařízení osoby, které mají bydliště v některém členském státě, mohou být u soudů jiného členského státu žalovány pouze na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 této kapitoly. Dle čl. 17 odst. 1 písm. a) ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 6 a čl. 5 bod 7, jedná-li se o koupi movitých věcí na splátky. Dle článku 18 odst. 2 Nařízení Smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. S ohledem na shora uvedené soud uzavírá, že z citovaného článku 17 Nařízení plyne, že se jedná o nárok plynoucí ze smlouvy uzavřené se spotřebitelem, neboť nárok žalobkyně plyne ze smlouvy o koupi zboží na splátky. V souladu s čl. 18 je pak zřejmé, že žalobkyně může podat žalobu proti žalovanému pouze v místě bydliště žalovaného. Žalovaný by příslušnost zdejšího soudu mohl v souladu s čl. 26 odst. 1 Nařízení založit, pokud by se tohoto řízení před soudem zúčastnil. Žalovaný se však k doručené žalobě nijak nevyjádřil, neprojevil tedy vůli účastnit se řízení před českými soudy a pravomoc českých soudů k projednání této věci tudíž není dána, ani ve smyslu zmíněného čl. 26 odst. 1 Nařízení. V nastalé situaci je tedy nutné vyslovit, že zdejší soud není mezinárodně příslušný, tato okolnost zároveň představuje neodstranitelný nedostatek podmínek řízení ve smyslu § 103 o. s. ř. (tedy podmínek, za nichž může soud ve věci samé rozhodnout), a soud proto řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil. Právo na náhradu nákladů řízení by podle § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. měl žalovaný, neboť z procesního hlediska to byla žalobkyně, která podáním žaloby u mezinárodně nepříslušného soudu zavinila zastavení řízení. Žalovanému však dosud žádné náklady nevznikly, a soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu