4 C 92/2025-73 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 16 290,18 Kč s příslušenstvím z titulu Smlouvy o půjčce č. , hodnota, uzavřené dne 1. 9. 2014 mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, . Ta před sjednáním smlouvy s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě informací a dokladů od žalovaného. Jejich úplnost a pravdivost žalovaný potvrdil podpisem zákaznické karty. Právní předchůdkyně žalobkyně neměla důvod pochybovat o správnosti takto získaných údajů. Na základě uvedené smlouvy žalovaný obdržel peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, za což se zavázal kromě jistiny zaplatit úrok ve výši 2 800 Kč a ve výši 23,72 % ročně, odměnu za administrativní činnost ve výši 4 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 8 000 Kč, to vše nejpozději do 12. 10. 2015. Jelikož žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, když na svůj dluh uhradil toliko 16 316 Kč, žalobkyni, na kterou byla pohledávka postoupena, vzniklo právo na žalovanou částku s příslušenstvím.2. Žalovaný se k podané žalobě namítl promlčení a porušení povinnosti předchůdkyně žalobkyně zkoumat jeho úvěruschopnost, když údaje vyplněné předchůdkyní žalobkyně v zákaznické kartě neodpovídají, žalovaný neví, jak mohla předchůdkyně žalobkyně ověřit jeho příjem z živnostenského listu a jí uvedená výše příjmu nevyplývá ani z přiznání k dani z příjmu za rok 2013. Žalovaný popřel, že by předchůdkyně žalovaného po něm žádala doklady k ověření.3. Mezi stranami nebylo sporné tvrzení ohledně převzetí částky 20 000 Kč žalovaným od předchůdkyně žalobkyně a vrácení částky 16 316 Kč a o postoupení pohledávky na žalobkyni.4. Soud na základě předložených listinných důkazů zjistil, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, a žalovaným byla dne 1. 9. 2014 podepsána smlouva o půjčce č. , hodnota, , na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout částku ve výši 20 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit spolu s poplatkem ve výši 14 800 Kč (sestávajícím z pevného úroku ve výši 2 800 Kč, odměny za administrativní činnost ve výši 4 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 8 000 Kč), a to v pravidelných 58 týdenních splátkách ve výši 600 Kč. Zápůjční úroková sazba nebyla stanovena ve smlouvě, ale ve smluvních podmínkách (smlouva o půjčce, smluvní podmínky). Ze shodného skutkového tvrzení plyne, že žalovaný vrátil pouze částku 16 316 Kč.5. Ze karty zákazníka ze dne 1. 9. 2014 soud zjistil, že žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně měl sdělit, že žije ve vlastním bydlení a má 1 dítě, vlastní auto a má půjčky jinde. Příjmy žalovaný měl sdělit ve výši 34 000 Kč. Jeho odhadované měsíční výdaje představovala částka 4 000 Kč na nájme či inkaso, 9 000 Kč na výdaje domácnosti, 3 700 Kč na splátky a 1 000 Kč na telefon. Dle zákaznické karty měl žalovaný předložit pracovní smlouvu/živnostenský list a SIPO.6. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019, včetně seznamu postoupených pohledávek, byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalovanému měla být tato skutečnost oznámena dopisem ze dne 6. 12. 2019, odeslaným dne 7. 1. 2020 (přípis ze dne 6. 12. 2019 a podací lístek z 7. 1. 2020). Žalovaný v něm byl současně vyzván k úhradě dluhu do deseti dnů od doručení dopisu. Žalovaný byla následně vyzván k úhradě dlužné částky nejpozději do 12. 6. 2024 předžalobní upomínkou ze dne 28. 5. 2024, odeslanou mu téhož dne (předžalobní výzva, podací lístek).7. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Dle § 2390 odst. 1 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Dle § 2392 odst. 1 o. z. lze při peněžité zápůjčce ujednat úroky.8. Podle zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru účinného ke dni uzavření smlouvy o půjčce, § 9 platilo dle odst. (1): Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Přitom se jedná o neplatnost absolutní.9. Tato zákonná úprava totiž představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).10. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.11. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.12. Soud má po zhodnocení předložených listinných důkazů za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný podepsali smlouvu o spotřebitelském úvěru, která svým obsahem odpovídá smlouvě o zápůjčce ve smyslu § 2390 a násl. o. z., tato je však neplatná pro řádné neposouzení úvěruschopnosti žalovaného. Na základě této smlouvy žalovaný obdržel v den podpisu smlouvy částku 20 000 Kč, vrátil však pouze 16 316 Kč. Pohledávka za žalovaným byl následně postoupena na žalobkyni v souladu s § 1879 o. z., která je tak aktivně legitimována k jejich vymáhání.13. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by ji sjednal z pozice podnikatele. Povinností právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru proto bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Z konstantní judikatury plyne, že pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva absolutně neplatná ve smyslu § 588 o. z., neboť dané porušení povinnosti poskytovatele zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud se proto musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda poskytovatel úvěru před uzavřením smlouvy zkoumal tzv. bonitu spotřebitele. Tato povinnost chrání nejen samotného věřitele a ostatní poskytovatele, kteří poskytli úvěry již dříve, ale chrání rovněž spotř