24 C 275/2021-51 — Okresní soud v Jihlavě

1. Předmětem řízení je návrh žalobkyně na zaplacení 7 257,68 Kč s příslušenstvím jako dluhu ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené mezi společností [právnická osoba], [IČO], (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) a žalovanou dne [datum]. 2. Na základě provedeného dokazování soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovanou dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] jíž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 6 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku vrátit ve 14 měsíčních splátkách spolu s poplatkem za tento úvěr ve výši 5 160 Kč, zahrnujícím kapitalizovaný úrok ve výši 1 680 Kč, poplatek za uzavření smlouvy ve výši 240 Kč, poplatek za správu úvěru ve výši 1 320 Kč a poplatek za hotovostní výběr splátek ve výši 1 920 Kč. V případě prodlení žalované s úhradou splátek či zesplatněné jistiny byla žalovaná dle čl. V.4. smlouvy povinna uhradit právní předchůdkyni žalobkyně smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž byla v prodlení. V rámci posouzení své úvěruschopnosti žalovaná v žádosti o úvěr písemně prohlásila, že její příjem činí 9 100 Kč a její výdaje činí 4 000 Kč měsíčně. Podle zaškrtnutých políček v žádosti o poskytnutí úvěru využila právní předchůdkyně žalobkyně k ověření správnosti údajů poskytnutých žalovanou rozhodnutí o přiznání dávky a čestné prohlášení žalované. Podle dvou čestných prohlášení žalované ze dne [datum] žalovaná bydlí s matkou, přispívá na nájem a služby částkou 1 000 Kč a dostává alimenty ve výši 1 500 Kč měsíčně. Podle oznámení o změně výše dávky státní sociální podpory ze dne [datum] pobírala žalovaná rodičovský příspěvek ve výši [částka]. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 6 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy; žalovaná na svůj dluh uhradila podle nerozporovaného tvrzení žalobkyně částku 6 020 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně vyzývala písemně žalovanou k úhradě jejího dluhu ze smlouvy o úvěru. Podle notářského zápisu ze dne [datum], sp. zn. NZ [číslo], [spisová značka], sepsaného notářkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení], uzavřela dne [datum] právní předchůdkyně žalobkyně jako prodávající a společnost [právnická osoba] jako kupující smlouvu o prodeji části závodu tvořenou divizí spotřebitelských úvěrů v rozsahu uvedeném v čl. III. odst. 3.2. smlouvy, přičemž součástí prodeje byla i pohledávka za žalovanou. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka za žalovanou z výše uvedené smlouvy o úvěru postoupena ze společnosti [právnická osoba] na žalobkyni a žalované bylo toto postoupení písemně oznámeno. Podle výpisu úkonů mimosoudního vymáhání pohledávky ze dne [datum] naúčtovala žalobkyně žalované náklady spojené s vymáháním pohledávky v celkové výši 768 Kč, zahrnující náklady za tři odeslané dopisy a tři osobní návštěvy v místě bydliště žalované. Právní zástupce žalobkyně vyzval žalovanou předžalobní výzvou ze dne [datum] k úhradě dlužné částky. 3. Na základě provedených důkazů a s ohledem na ustanovení § 2 odst. 1, § 3 odst. 1 písm. d), § 3 odst. 2 písm. a), § 75, § 86 odst. 1, § 87 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve spojení s ustanovením § 419, § 1879 a § 1880 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) soud dospěl k závěru, že na závazkové vztahy mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou je plně aplikovatelný zákon o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované úvěr v rámci své podnikatelské činnosti a žalovaná při tomto právním jednání nevystupovala v rámci podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu povolání. Žalobkyně však v řízení nenavrhla důkazy ke svému tvrzení, že dostatečně zkoumala i výdajovou stránku žalované při prověřování její schopnosti splácet poskytovaný úvěr. Žalobkyně ve svém podání ze dne [datum] přenesla svou povinnost prověřit schopnosti žalované na její stranu s odůvodněním, že žalovaná podepsala příslušná prohlášení a případně porušila svou povinnost tvrdit další výdaje. Podle názoru soudu však měla právní předchůdkyně žalobkyně přistoupit k bližšímu zkoumání výdajové stránky hospodaření žalované, neboť disponovala pouze jejím čestným prohlášením o výdajích na bydlení ve výši 1 000 Kč měsíčně. I kdyby žalovaná skutečně vynakládala na bydlení pouze tuto velmi nízkou částku, zcela jistě se nemohlo jednat o veškeré výdaje žalované, tj. právní předchůdkyně žalobkyně se měla s odbornou péčí zabývat i dalšími očekávatelnými výdaji, jako jsou výdaje na potraviny, ošacení, dopravu či náklady spojené s výchovou a výživou nezletilého dítěte žalované; v neposlední řadě žalobkyně ani netvrdila, zda její právní předchůdkyně zkoumala např. nahlédnutím do veřejně příslušných rejstříků, jestli žalovaná již nesplácí jiné úvěry či zápůjčky nebo zda proti ní není vedena exekuce. Právní předchůdkyně žalobkyně tudíž měla blíže a podrobně zkoumat výdaje žalované, které mohly ověřit a doplnit její tvrzení ohledně výše jejích výdajů, a tudíž schopnosti splácet poskytovaný úvěr. V moci právní předchůdkyně žalobkyně nepochybně bylo požadovat od žalované doložení např. výpisů z účtu, které by obsahovaly i debetní operace, či dokladů o úhradách nákladů souvisejících s provozem domácnosti a s péčí o nezletilé dítě, když samotnou žalovanou byly náklady na bydlení tvrzeny v částce velmi nízké, neodpovídající obvyklým současným nákladům (1 000 Kč). Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila řádně a s odbornou péčí úvěruschopnost žalované v pozici spotřebitele, když neposoudila její schopnost splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru porovnáním příjmů a výdajů žalované ve smyslu ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, a tedy právní předchůdkyně žalobkyně nemohla kvalifikovaně dospět k závěru, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalované coby spotřebitele poskytnutý spotřebitelský úvěr splácet. Jelikož právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je nutné předmětnou smlouvu o úvěru posoudit jako neplatnou. Neplatná jsou tudíž i ujednání o smluveném úroku, poplatcích a smluvní pokutě, jak vyplývají ze smlouvy. Soud nepřihlížel k ustanovení § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru týkající se uplatnění námitky neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy spotřebitelem, tj. žalovanou. Ve svém rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 Soudní dvůr EU uvedl, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady č. 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Články 8 a 23 směrnice č. 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Jelikož ustanovení § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru je v rozporu s uvedeným výkladem Soudního dvora EU a zdejší soud je tímto výkladem vázán, posoudil soud platnost předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti bez uplatnění námitky neplatnosti ze strany žalované. Z nerozporovaných žalobních tvrzení vyplývá, že žalovaná uhradila právní předchůdkyni žalobkyně na svůj dluh celkem částku 6 020 Kč, čímž došlo k úplnému splacení zapůjčené jistiny ve výši 6 000 Kč. Pokud se jedná o náklady spojené s mimosoudním uplatněním pohledávky ve výši 768 Kč, výše těchto nákladů nebyla sjednána ani ve smlouvě o úvěru, ani jiným způsobem, a proto žalobkyně nemá na jejich úhradu nárok. S ohledem na výše uvedenou neplatnost smlouvy o úvěru a úplné splacení dlužné jistiny úvěru proto soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. 4. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu. V řízení byla zcela úspěšná žalovaná, a tudíž jí náleží náhrada nákladů řízení proti neúspěšné žalobkyni. Protože jí však v řízení žádné náklady nevznikly, rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.