47 CO 81/2020-103 — Krajský soud v Brně

1. V záhlaví označeným rozsudkem uložil soud prvního stupně žalované povinnost zaplatit žalobci částku [částka] s 9,75% úrokem z prodlení ročně od [datum] do zaplacení, a to v pravidelných měsíčních splátkách po [částka], splatných vždy do každého 25. dne v měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž rozsudek nabude právní moci, pod ztrátou výhody splátek (I. výrok). Zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku [částka] s 9,75% úrokem z prodlení ročně od [datum] do zaplacení, částku [částka] a 95,95% úrok ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky [částka] (II. výrok). Rozhodl, že žalované se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (III. výrok). 2. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, a to do části II. výroku, ve které byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku [částka] s 9,75% úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení a 20% úrok ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky [částka]. Vysvětlil, že částka [částka] se skládá z částky [částka], která představuje kapitalizovaný 20% úrok ročně z poskytnutého úvěru do dne zesplatnění, a z částky [částka], která odpovídá rozdílu mezi původní požadovanou dlužnou jistinou úvěru ke dni zesplatnění ([částka]) a soudem přiznaným bezdůvodným obohacením ([částka]). Dodal, že v odvolacím řízení se nedomáhá přiznání původně požadované výše úroků, ale pouze 20% úroku ročně, který je pod průměrnou úrovní úroku požadovaného u stejných úvěrů v rámci nebankovního sektoru. Úrok byl smluven v zákonných limitech a měl být žalobci alespoň částečně přiznán. Strany se dohodly na poskytnutí úvěru za určitých podmínek a je nutno zachovat prioritu výkladu zakládajícího platnost smlouvy (nález Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. IV ÚS 1783/11). Ujednání o výši úroku nemůže být zakázaným ujednáním ve smyslu § 1813 o. z., neboť informace o úrokové sazbě byly žalovanému jasným a srozumitelným způsobem poskytnuty jak ve smlouvě samotné, tak v předsmluvním formuláři před uzavřením smlouvy. Výpůjční úroková sazba je podle žalobce přiměřená a odpovídá situaci na trhu nebankovních úvěrů. Žalobce nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého je ustanovení týkající se sjednaného úroku neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Poukázal i na § 2395 o. z., podle kterého žalovaný úrok za poskytnutí úvěru platit musí a žalobci tak nelze nepřiznat žádný úrok. Žalobce trval na tom, že úvěruschopnost žalované řádně posoudil. Pečlivě zkoumal i její výdaje s tím, že jejich jednotlivé položky je povinen pravdivě uvést právě klient. Žalobce pak ověřil příjmy žalované potvrzeními o výši dávek státní sociální podpory. Uzavřel, že § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nedává soudu možnost zkoumat úvěruschopnost spotřebitele z úřední povinnosti, ale jedině k jeho námitce, neboť upravuje pouze relativní neplatnost smlouvy. 3. Žalovaná k odvolání uvedla, že ho považuje za nedůvodné a navrhla, aby rozsudek soudu prvního stupně odvolací soud potvrdil. 4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobce se v žalobě, která byla soudu doručena dne [datum], domáhal po žalované zaplacení částky [částka] s 9,75% úrokem z prodlení ročně od [datum] do zaplacení, částky [částka] a 95,95% úroku ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky [částka]. Uvedl, že dne [datum] byla mezi účastníky uzavřena smlouva o úvěru [číslo] podle které žalované poskytnul peněžité prostředky ve výši [částka]. Žalovaná se zavázala splatit úvěr společně s úrokem v efektivní sazbě 151,7 % ročně ve 48 měsíčních splátkách po [částka], počínaje měsícem dubnem 2018 podle splátkového kalendáře. Schopnost žalované řádně hradit úvěr byla ze strany žalobce prověřena na základě dokladů o příjmech, výpisů z bankovního účtu a prohlášení dlužníka, z nichž žalobce zjistil, že volné zdroje ke splácení jsou dostatečné. Rovněž byla ověřena úvěrová historie žadatele o úvěr v databázích [příjmení] a NRKI (nebankovní registr klientských informací). Žalobce provedl tzv. scoring klienta, na jehož základě bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí požadovaného úvěru. Žalobce si prověřil, že žalovaná nebyla v době žádosti o úvěr evidována v insolvenčním rejstříku, neměla u žalobce předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, její doklad totožnosti nebyl evidován jako neplatný, zaměstnavatel žalované nebyl evidován v insolvenčním rejstříku a obchodník jednající se žalovanou doporučil úvěr ke schválení. Žalovaná se ocitla v prodlení s úhradou splátek, žalobci uhradila na dluh pouze 10 splátek. Žalobci vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty podle bodu 6.1 smlouvy ve výši [částka] (za 11. a 12. splátku, s níž se žalovaná ocitla v prodlení do dne zesplatnění, po [částka]) a právo na zaplacení náhrady nákladů v souvislosti s prodlením podle bodu 6.2 smlouvy ve výši [částka] ([částka] za 10., 11. a 12. splátku, se kterou se žalovaná ocitla v prodlení delším než 15 dnů). K předčasnému zesplatnění úvěru došlo dne [datum] podle bodu 6.3 smlouvy, když se žalovaná ocitla v prodlení s úhradou 11. splátky (splatná dne [datum]) po dobu 65 dnů. Ke dni zesplatnění se dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré nezaplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění staly součástí nové jistiny ve výši [částka], kterou byla žalovaná povinna uhradit nejpozději v den zesplatnění úvěru. Jestliže k úhradě nedošlo, vznikla žalované povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení v zákonné výši a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z nové jistiny od [datum] do zaplacení. Smluvní pokutu vypočetl žalobce ve výši [částka] k datu vyhotovení žaloby. Ve smlouvě bylo sjednáno, že úroky běží od data poskytnutí úvěru až do jeho skutečného vrácení. Žalobce proto požaduje úrok z úvěru od [datum] do zaplacení z jistiny [částka], avšak jen v nominální sazbě 95,95 % a jen do výše [částka] (úrok byl limitován v bodu 2.2 smlouvy). Žalovaná k žalobě uvedla, že by byla schopná hradit dluh jedině ve splátkách po [částka]. Při sjednání úvěru nebrala ohled na podmínky, protože byla v nouzi a peníze nutně potřebovala pro dítě a na nájem. 6. Soud prvního stupně rozhodl ve věci odvoláním napadeným rozsudkem. Vztah mezi účastníky posoudil jako smlouvu o úvěru uzavřenou podle § 2395 o. z. s tím, že na věc je nutné aplikovat zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Dospěl k závěru, že žalobce nesplnil podmínku ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když odborně neposoudil schopnost žalovaného úvěr splácet. Součástí odborné péče úvěrujícího při ověřování schopnosti spotřebitele splácet úvěr je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem, ale i prověření těchto tvrzení, a to například potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele a podobně. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Žalobce pro posouzení schopnosti žalované splácet úvěr obstaral řadu informací přímo od žalované i vlastními silami. Tyto informace však nehodnotil s odbornou péčí. Přestože žalovaná dokládala, že veškerý její příjem činí pouze dávky státní sociální podpory (rodičovský příspěvek, přídavek na dítě a příspěvek na bydlení) v celkové výši [částka], žalobce dále nezkoumal, jaké jsou náklady žalované na živobytí. Spokojil se s pouhým tvrzením žalované, že náklady na bydlení činí [částka] (což s ohledem na výši příspěvku na bydlení ani nebylo možné) a na veškeré náklady započetl pouze životní minimum žalované a jejího nezletilého dítěte. Již ze samotné skutečnosti, že žalovaná pobírala pouze příspěvek na bydlení a rodičovský příspěvek ve výši [částka], bylo zřejmé, že nemá dostatek prostředků pro úhradu potřeb vlastními silami, tedy že je závislá na dávkách státní sociální podpory. Žalobce přesto žalované úvěr poskytl, a to za nápadně nevýhodných podmínek, neboť úroková sazba byla sjednána ve výši 151,7 %, tedy zcela zjevně v nestandardní výši. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru nebyla sjednána platně. Žalobce nicméně prokázal, že dne [datum] zaslal na účet žalované částku [částka]. Žalovaná z této částky vrátila [částka]. Jelikož mezi účastníky neexistuje jiné platné ujednání, posoudil soud nárok žalobce na zaplacení částky ve výši [částka] jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 o. z., neboť žalobce žalované plnil bez právního důvodu. Současně soud přiznal