9 C 264/2021-28 — Okresní soud v Jablonci nad Nisou

Žalobou podanou dne 27. 10. 2021 se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení 1 484,15 Kč se zákonným úrokem z prodlení, kapitalizovaným ke dni podání žaloby ve výši 167,96 Kč, to vše z titulu nezaplacených koncesionářských televizních poplatků. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaná se stala držitelkou televizního přijímače, čímž jí ze zákona vznikla povinnost přihlásit se jako poplatník televizního poplatku do příslušné evidence, což neučinila a na výzvu žalobkyně z 21. 5. 2019 k přihlášení poplatníka TV poplatků ve lhůtě 30 dnů nebo doložení čestného prohlášení o tom, že televizní přijímač nevlastní nebo neužívá nebo poplatek platí jiná osoba, nereagovala. Ve výzvě byla řádně poučena, že v případě, že nebude na výzvu reagovat, bude ze zákona za poplatníka považována. Proto byla zařazena mezi poplatníky TV poplatků, což jí bylo oznámeno dopisem z 28. 8. 2019 a první poplatek jí byl předepsán za září 2019. Žalované tak vznikla povinnost podle z. č. 348/2005 Sb. v platném znění (o rozhlasových a televizních poplatcích), platit televizní poplatek v zákonem stanovené výši 135 Kč měsíčně. Žalovaná nezaplatila televizní poplatek za únor 2020 ve výši 134,15 Kč a dále za měsíce březen 2020 až prosinec 2020 po 135 Kč, celkem tedy 1 484,15 Kč. Žalobkyně písemně žalovanou vyzvala k úhradě dluhu, což však žalovaná ke dni podání žaloby neučinila. Zástupce žalobkyně se z jednání před soudem omluvil, souhlasil s projednáním věci ve své nepřítomnosti. Žalovaná před soudem potvrdila, že TV poplatky nehradila, pouze uvedla, že vše co nejdříve najednou zaplatí včetně nákladů soudního řízení. Podle § 3 odst.2 z. č. 348/2005 Sb. je poplatníkem fyzická osoba, která vlastní televizní přijímač. Jestliže drží nebo z jiného právního důvodu alespoň 1 měsíc užívá televizní přijímač osoba, která není jeho vlastníkem, je poplatníkem tato osoba. Podle § 6 z. č. 348/2005 Sb. činí výše televizních poplatků od 1. 1. 2008 135 Kč měsíčně. Podle § 7 odst. 2 z. č. 348/2005 Sb. je televizní poplatek splatný do 15 dne každého kalendářního měsíce. První platba televizního poplatku je splatná nejpozději do 15 dne kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž se fyzická osoba stala poplatníkem. Podle § 10 z. č. 348/2005 Sb. je provozovatel oprávněn domáhat se svého práva u soudu včetně zaplacení úroku z prodlení určeného předpisy práva občanského. V daném případě soud neměl důvod pochybovat o tom, že žalovaná televizní poplatky, tak, jak je uvedeno v žalobě, nezaplatila, což sama připustila, ačkoliv k tomu byla ze zákona povinna, televizi neodhlásila, proto žalobě jako důvodné vyhověl do částky 1 484,15 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 167,96 Kč podle § § 1968 a 1970 o. z. ve spojení s vládním nař. č. 351/2013 Sb. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I ÚS 3344/12, potvrzeného nálezem z 6. 2. 2015 sp. zn. I ÚS 3768/14 lze dospět k závěru, že existence České televize je konkrétním beneficiem společnosti uspořádané ve stát. Česká televize není sice z důvodu své nezávislosti součástí státní moci, ale stát pro její fungování vytváří podmínky. Není proto přiléhavé zdůrazňovat skutečnost, že Česká televize je nezávislá na státním rozpočtu, že hospodaří s vlastním majetkem a že stát neodpovídá za její závazky. Naopak je potřeba upřednostnit fakt, že se Česká televize na poli svého působení těší výsadnímu postavení a lze tak na ni v určitých ohledech klást srovnatelné nároky jako na orgány státní moci. Přihlédnout je nutno rovněž k tomu, že organizační schéma České televize zahrnuje i Útvar správy a vymáhání televizních poplatků, který se zabývá správou a vymáháním televizních poplatků. Vzhledem k tomu, že agendu televizních poplatků Česká televize spravuje sama a teprve následně předává tuto agendu příslušné advokátní kanceláři, tak se racionální smysl právního zastoupení advokátem do značné míry vytrácí. Ve sporech odvíjejících se od neuhrazených televizních poplatků nelze totiž paušálně (výjimka je samozřejmě možná) očekávat uplatnění do té míry specializovaných znalostí, jimiž by nedisponovali pracovníci výše zmíněného útvaru České televize. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že v řízení, v němž se Česká televize domáhá zaplacení televizního poplatku bez toho, aniž by se v průběhu řízení neobjevila nějaká nestandardní právní nebo skutková komplikace sporu, nemá Česká televize jako žalobce nárok na náhradu nákladů řízení za zastoupení advokátem. Soud tak shledává důvodný nárok žalobkyně pouze na náhradu hotových výdajů spojených s podáním žaloby 100 Kč podle § 2 odst. 1 vyhl. č. 254/2015 Sb. a soudní poplatek ve výši 400 Kč, tj. celkem 500 Kč, tak jako kdyby nebyl zastoupen. Soud nepřiznal žalobci náklady přípravy a převzetí zastoupení, neboť tyto lze přiznat jen zastoupenému účastníku, rovněž tak náhradu 21% DPH, kterou lze přiznat podle § 137 odst. 3 o. s. ř. jen advokátu nebo patentovému zástupci. Lhůta splatnosti je dána § 160 odst. 1 věta prvá o. s. ř.