108 C 10/2022 — Okresní soud v Kladně

1. Žalobkyně se u zdejšího soudu domáhala zaplacení úvěru, původně poskytnutého ve výši 70 000 Kč, s tím, že žalovaná uhradila pouze 1 splátku ve výši 3 622 Kč, zbytek jistiny uhrazen nebyl. Dále se domáhala smluvní pokuty ve výši 9 960,30 Kč a 998 Kč, nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením ve výši 400 Kč, smluvního úroku ve výši původně 54,82 % ročně, poté 8,04 % ročně a zákonného úroku z prodlení. To vše s odůvodněním, že mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru, žalovaná ale poskytnutý úvěr nevrátila a nezaplatila ani další sjednané nároky. 2. Žalovaná nárok žalobkyně neuznávala. Na svou obranu uvedla, že na uvedenou půjčku bylo uhrazeno dalších 5 000 Kč. 3. Před rozhodnutím vzala žalobkyně žalobu co do smluvní pokuty ve výši 998 Kč, jistiny ve výši 8 084 Kč s příslušenstvím a co do smluvního úroku ve výši 46,78 % ročně z částky 69 575,56 Kč od [datum] do [datum]. částečně zpět, proto soud podle § 96 odst. 1, 2 o. s. ř. řízení částečně zastavil, co do těchto nároků. 4. Z předložené smlouvy o úvěru ze dne [datum] a všeobecných smluvních podmínek bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 70 000 Kč. Úvěr byl splatný ve splátkách po 3 622 Kč měsíčně se splatností do každého 25. dne v měsíci počínaje dnem [datum] Smlouva byla uzavřena v listinné formě, žalovaná smlouvu vlastnoručně podepsala, svůj podpis nijak nezpochybňovala. Výplata finančních prostředků dne [datum] byla prokázána výpisem z účtu žalobkyně. Podle tvrzení žalobkyně žalovaná zaplatila 3 622 Kč dne [datum]. 5. Žalovaná se kromě jistiny úvěru zavázala zaplatit smluvní úrok ve výši 54,81 %, výsledná RPSN činila 70,91 %. Pro případ prodlení s vrácením úvěru se žalovaná zavázala zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně. 6. Podle § 2395 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen o. z.) se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Podle § 2398 odst. 1 o. z. poskytne úvěrující úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu. 8. Podle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode den, kdy byl o vrácení požádán. 9. Protože žalovaná úvěr ve sjednané lhůtě nevrátila, shledal soud žalobu co do nesplacené jistiny úvěru (70 000 Kč mínus uhrazená splátka ve výši 3 622 Kč mínus částka 8 084 Kč, o kterou jistinu ponížila žalobkyně zpětvzetím žaloby) po právu a uložil žalované povinnost dlužnou částku zaplatit. 10. Dále soud žalované uložil povinnost zaplatit zákonný úrok z prodlení podle § 1968 a § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Tento nárok vyplývá ze zákona a prováděcího předpisu. 11. Podle § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. 12. Protože smluvní pokuta je sjednána a účtována v souladu s § 122 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, bylo i do této částky smluvní pokuty žalobě vyhověno. 13. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobkyně vzala svoji žalobu co do smluvního úroku ve výši 46,78 % ročně zpět, nadále požadovala smluvní úrok pouze ve výši 8,04 %, který je přiměřený průměrné úrokové sazbě bank ke dni uzavření smlouvy, bylo i v této části žalobě vyhověno a žalobkyni přiznán smluvní úrok ve výši 8,04 % ročně z dlužné jistiny. 14. Ve zbytku ale soud žalobu zamítl. 15. Smlouva byla uzavřena úvěrujícím jako podnikatelem a úvěrovaným jako spotřebitelem (§ 420 a § 1810 a násl. o. z.), s ohledem na formulářový typ smlouvy a připojené obchodní podmínky je zjevné, že se jedná o smlouvu adhezní ve smyslu 1798 o. z., u níž neměl žalovaný jako úvěrovaný možnost jednat o konkrétních parametrech smlouvy či obchodních podmínek. 16. V první řadě je třeba přihlížet k přirozenoprávním principům upraveným v § 1 až 8 o. z. Je třeba chránit dobré mravy a veřejný pořádek a neposkytovat ochranu zjevně nemravnému a nepoctivému jednání, a to i v případech, kdy se této ochrany výslovně dotčená osoba nedovolává (§ 547 o. z.). 17. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 18. Naproti tomu podle § 580 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 586 o. z. je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. 19. Podle § 1800 odst. 2 o. z. obsahuje-li smlouva uzavřená adhezním způsobem doložku, která je pro slabší stranu zvláště nevýhodná, aniž je pro to rozumný důvod, zejména odchyluje-li se smlouva závažně a bez zvláštního důvodu od obvyklých podmínek ujednávaných v obdobných případech, je doložka neplatná. Vyžaduje-li to spravedlivé uspořádání práv a povinností stran, soud rozhodne obdobně podle § 577. 20. Z uvedeného vyplývá, že podle nového občanského zákoníku je ingerence soudu do soukromoprávních ujednání stran striktně vázána na míru, v jaké jsou chráněné zájmy (dobré mravy, účel zákona a veřejný pořádek) ujednáním stran dotčeny. Je-li porušení uvedených zájmů„ zjevné“, jde o neplatnost absolutní a soud je povinen zakročit z úřední povinnosti podle § 588 o. z., tedy i bez námitky (návrhu) poškozené strany ve smyslu § 580 a 586 o. z., resp. § 2051 o. z. V případě adhezních smluv se stejným způsobem posoudí všechny„ zvláště nevýhodné doložky“. 21. Ze stejných principů vychází při ochraně spotřebitele i judikatura Soudního dvora EU. České právo je v tomto směru částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS. Základní povinností členského státu EU je zamezit zneužívajícím klauzulím, tyto nejsou pro spotřebitele závazné. Tento postulát směřuje i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo - viz např. rozhodnutí ve věci [příjmení] (C -377/14), nebo [anonymizováno] (C -76/10). 22. Podle § 1802 o. z. mají-li být u adhezní smlouvy plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. 23. Tuto úpravu ale také nelze ze shora uvedených důvodů v dané věci použít. Soud je povinen posoudit platnost zneužívající klauzule z úřední povinnosti (i bez námitky žalovaného) a není oprávněn provést jakoukoli moderaci takového ujednání. 24. Ve světle shora uvedených skutkových zjištění má soud za to, že ujednání stran o poplatku za vedení účtu je další odměnou za poskytnutí úvěru, i s odkazem na zápůjční sazbu je ve skutečnosti ujednáním o úroku, tedy o civilním plodu peněz, neboť se jedná o další platbu za jejich dočasné poskytnutí. Ujednání o výši tohoto poplatku je ale absolutně neplatné podle § 588 o. z., neboť se zjevně příčí dobrým mravům. Úrok ze zápůjčky či úvěru je obecně možný (v komerčních vztazích obvyklý), nelze však tolerovat tzv. lichevní smlouvy. Zvýšená rizikovost poskytování půjček a úvěrů na nebankovním trhu není sama o sobě důvodem, pro který by úvěry měly být poskytovány se stále vyšší úrokovou sazbou, byť nejrůznějším způsobem zakuklenou pod různými„ úplatami“,„ poplatky“,„ odměnami“ apod., popř. pod smluvními pokutami, nýbrž důvodem, pro který by úvěr (půjčka) neměl být poskytován vůbec. V daném případě poplatek jen dále navyšoval již nemravné úroky a je nerozhodné, že žalobkyně jej nepožaduje, za celou dobu úvěru. Proto v této části soud žalobu zamítl a žalobkyni byla přiznána jen jistina s 8,04% smluvním úrokem ročně a úrokem z prodlení ve výši, jak je odůvodněno shora. 25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 18 505,34 Kč, přičemž tato částka představuje 64 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 82 % a úspěchu žalované v rozsahu 18 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 4 521 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 90 406,30 Kč sestávající z částky 4 740 Kč za každý ze čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč