224 C 26/2025-49 — Okresní soud v Kladně

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 19 300 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovaným dne 4.8.2024 uzavřela smlouvu o úvěru č. , hodnota, . Smlouva byla uzavřena elektronicky prostřednictvím webové stránky , Anonymizováno, ., Anonymizováno, ., Anonymizováno, , kde žalovaný požádal o úvěr a toto potvrdil pomocí SMS kódu. Současně zaslal žalobkyni verifikační platbu ze svého bankovního účtu ve výši 1 Kč. Úvěr byl žalovanému poskytnut téhož dne ve výši 15 000 Kč převodem z bankovního účtu žalobkyně na bankovní účet žalovaného č. , č. účtu, s variabilním symbolem , var. symbol, . Žalovaný se úvěr zavázal uhradit spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 4 300 Kč nejpozději do 3.9.2024. Do uvedeného data splatnosti však poskytnuté prostředky nevrátil a dostal se tak do prodlení. Dluh neuhradil, ač k tomu byl před podáním žaloby vyzván. Pro případ, že by soud neměl nárok žalobkyně na dlužnou částku ze smlouvy o úvěru za prokázaný, požadovala žalobkyně alespoň vrácení nesplacené jistiny jako bezdůvodného obohacení.2. Soud ve věci nařídil jednání. Žalobkyně se z jednání omluvila. Žalovaný se k nařízenému jednání dostavil, prokázal, že žalobkyni uhradil na dluh částku 200 Kč.3. Z předložených listinných důkazů, a to ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 4.8.2024, potvrzení o proplacení úvěru a předžalobní upomínky vzal soud za prokázaný následující skutkový stav: Dne 4.8.2024 žalobkyně a žalovaný uzavřeli v elektronické podobě smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému převodem na jeho účet dne 29. 1. 2024 částku 15 000 Kč. Žalovaný uhradil na dluh žalobkyni pouze částku 200 Kč. Soud hodnotil vztah mezi účastníky jako spotřebitelský, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je obchodní korporací, která se zabývá poskytováním nebo zprostředkováním spotřebitelských úvěrů a žalovaná smlouvu uzavírala jako spotřebitel. Ustanoveními zákona o spotřebitelském úvěru se nepochybně řídí i smlouva o úvěru (podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) uzavřená mezi účastníky.4. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.5. V daném případě žalobkyně netvrdila a ani to z listinných důkazů nevyplynulo, že by žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, zejména jeho obvyklé měsíční příjmy a výdaje či případné další úvěrové závazky. Skutečnost, že došlo k vyplacení celkové částky 15 000 Kč na účet žalovaného, však byla prokázána, tuto skutečnost potvrdil i při jednání žalovaný.6. Podle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.7. Po právní stránce soud věc zhodnotil tak, že žalobkyně se před poskytnutím úvěru nezabývala zkoumáním konkrétních osobních poměrů žalovaného, neposoudila tedy dostatečně pečlivě a objektivně schopnost žalovaného splácet úvěr. Vzhledem k výše uvedenému soud předmětnou smlouvu o úvěru posoudil jako absolutně neplatnou. Žalovaný od žalobkyně čerpal částku ve výši 15 000 Kč, soud neměl k dispozici žádný důkaz o tom, že by žalovaný na tuto částku uhradil více než 200 Kč. Žalovanému tak vzniklo bezdůvodné obohacení, které je povinen vrátit. Soud proto žalobě co do částky 14 800 Kč vyhověl, z této částky byl žalobkyni přiznán i zákonný úrok z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku, a to ode dne následujícího po doručení žaloby. Ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.8. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 502,08 Kč, přičemž tato částka představuje 53,36 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 76,68 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 23,32 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 19 300 Kč sestávající z částky 400 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 500 Kč ve výši 315 Kč.