30 C 37/2025-17 — Okresní soud v Kladně

1. Žalobkyně požadovala po žalovaném částku 47 586 Kč s příslušenstvím z titulu dlužného nájemného, nedoplatku z vyúčtování služeb spojených s užíváním nebytového prostoru a z titulu plnění za neoprávněné užívání nebytového prostoru. Tvrdila, že dne 11. 2. 2025 žalovaný písemně uznal svůj dluh a zavázal se jej splácet splátkami splatnými vždy do pátého dne v měsíci, počínaje březnem 2025, pod ztrátou výhody splátek. Dále žalobkyně tvrdila, že pro případ prodlení s takto sjednanými splátkami se žalovaný zavázal platit smluvní pokutu ve výši 0,3 % denně z dlužné částky. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný na svůj dluh zaplatil pouze dne 31. 3. 2025 částku 2 000 Kč – žalovaný tak ztratil výhodu splátek a dne 6. 3. 2025 se stala splatnou celá žalovaná částka. S ohledem na prodlení žalovaného počal běžet zákonný úrok z prodlení a počala narůstat sjednaná smluvní pokuta. Dále žalobkyně tvrdila, že upomínkou ze dne 15. 5. 2025 vyzvala žalovaného k úhradě dluhu nejpozději do 30. 5. 2025, avšak bez výsledku.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, ač byl soudem k tomu vyzván.3. Za účelem projednání žaloby nařídil soud na 2. 10. 2025 jednání, ke kterému se žalovaný nedostavil, ač byl řádně a včas předvolán. Soud ve věci provedl následující dokazování.4. Z listiny nazvané Uznání dluhu a dohoda o jeho plnění ve splátkách z 11. 2. 2025 opatřené vlastnoručním podpisem žalovaného a statutárního zástupce žalobkyně, bylo zjištěno, že žalovaný uznal svůj dluh ve výši 49 586 Kč, který byl způsoben neuhrazením šesti plateb nájemného a zálohy na služby dle nájemní smlouvy, dále nedoplatkem z vyúčtování za služby poskytnuté v roce 2023 a neuhrazením dvou plateb odpovídající výši nájemného za neoprávněné užívání předmětu nájmu, když nájemní smlouva vypršela dne 31. 2. 2024 a žalovaný předmětné prostory ještě dva měsíce užíval bez právního titulu. Touto listinou si účastníci řízení dohodli následující splátkový kalendář uznaného dluhu - první tři splátky ve výši 10 000 Kč byl žalovaný povinen uhradit postupně dne 5. 3. 2025, 5. 4. 2025 a 5. 5. 2025 a následně pak byl povinen uhradit čtvrtou splátku dne 15. 6. 2025 ve výši 19 508 Kč. Dále bylo zjištěno, že pro případ, že se dlužník dostane do prodlení, byla mezi účastníky sjednána smluvní pokuta ve výši 0,3 % denně z dlužné částky ode dne prodlení až do zaplacení, přičemž její splatnost byla dohodnuta následujícího dne po jejím vzniku.5. Předžalobní výzvou ze dne 15. 5. 2025 bylo zjištěno, že žalovaný byl vyzván k úhradě žalované částky do 30. 5. 2005. Z výpisu z živnostenského rejstříku bylo zjištěno, že žalovaný je podnikající fyzickou osobou se sídlem , adresa, .6. Právně soud sport posoudil za použití právní úpravy obsažené v zákoně č. 89/2013 Sb. občanského zákoníku, dále jen „ o.z“.7. Podle § 2053 o.z. platí, že uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá.8. Podle § 2048 odst. 1 o.z. platí, že ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.9. Podle § 2049 platí, že zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený.10. Podle § 1970 o.z. platí, že po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení a výši úroku z prodlení s placením pohledávky výživného pro nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti, stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.11. V daném případě žalovaný svůj dluh ve výši žalované částky písemně uznal co do výše a důvodu, soud tak s ohledem na výše uvedenou právní úpravu má za to, že v době uznání dluhu takový dluh žalovaného trval. V řízení nebylo ze strany žalovaného ani tvrzeno, ani prokazováno, že by tomu tak nebylo či že by žalovaný na svůj dluh uhradil více, než tvrdila žalobkyně. Soud tak shledal žalobu důvodnou co do žalované částky; co do nárokované smluvní pokuty pak pouze částečně.12. Smluvní pokutu sjednanou mezi účastníky ve výši 0, 3% z dlužné částky denně za období vzniku prodlení s úhradou dlužné částky, tj. od 6.3.2025, do dne vyhlášení rozsudku, shledal soud po právu, když její sjednanou výši posuzoval optikou charakteru vzájemného vztahu účastníků jako podnikatelů; k jejímu sjednání v uplatněné výši došlo na základě dobrovolné dohody účastníků. Nárůst předmětné smluvní pokuty je následkem jednání žalovaného, který, ač si byl vědom vzniku prodlení po ztrátě výhody splátek a následně postupného narůstání sjednáné smluvní pokuty, dlužnou částku ponechával neuhrazenu.13. Pokud jde však o časový úsek nárokované smluvní pokuty ode dne rozhodnutí soudu do budoucna (do zaplacení), soud vycházel ze závěrů ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2637/2008, ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 681/2006, usnesení ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 21 Cdo 3173/2005, ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 5280/2009, ze dne 1. 8. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1434/2008, ze dne 26. 10. 2009, sp. zn. 32 Cdo 3634/2008), podle kterých je smluvní pokuta samostatným majetkovým nárokem (jde o nárok se samostatným skutkovým základem); není tak jako úroky z prodlení příslušenstvím pohledávky ani opětujícím se plněním, které by bylo možné věřiteli soudním rozhodnutím přiznat i do budoucna. Nejvyšší soud taktéž již v rozsudku ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. 29 Odo 847/2001, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 36/2003, zaujal právní názor, podle něhož věřiteli za každý den trvání prodlení vzniká samostatné právo na smluvní pokutu, neboť dlužník opětovně každým dnem prodlení porušuje svoji povinnost plnit řádně a včas. V rozsudku ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4503/2009, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, podle něhož smluvní pokutu nelze věřiteli soudním rozhodnutím přiznat i do budoucna. Podle rozsudku ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4799/2010, publikovaného pod č. 127/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, „má žalobce nárok na zaplacení smluvní pokuty uplatněné žalobou v procentní výši ze zajištěné pohledávky za každý den prodlení od určitého dne do zaplacení ve výši splatné ke dni, kdy soud o žalobě rozhodne.“ V rozsahu specifikovaném ve výroku II. proto byl nárok na smluvní pokutu zamítnut.14. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 151 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V dané věci měla téměř plný úspěch žalobkyně, soud tak žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 15 440 Kč. Tyto náklady řízení se sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 560 Kč a z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) sestávající z částky 3 020 Kč za každý ze čtyř úkonů právní služby dle § 11 a. t., a to převzetí a příprava věci, kvalifikovaná výzva k plnění, návrh ve věci samé, účast na jednání, včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 a. t.15. Zaplacení nákladů řízení soud žalovanému uložil ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku podle § 160 odst. 1 o. s. ř. k rukám právního zástupce žalobkyně dle § 149 odst. 1 o. s. ř.