20 C 285/2020-24 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 7 875,76 Kč s příslušenstvím uvedeným ve výroku. Žalobu odůvodnila tím, že předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba] uzavřela dne 24. 2. 2017 s žalovaným smlouvu o zápůjčce a předala mu částku 6 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit s poplatkem ve výši 4 640 Kč a s úrokem ve výši 29 % ročně. Zápůjčka měla být vrácena v 45 týdenních (sedmidenních) splátkách po 237 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 5. 1. 2018 Poslední splátka byla uhrazena dne 3. 5. 2017. Předchůdci žalobkyně vzniklo právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky, která činila na dlužné jistině částku 4 694,14 Kč a na dlužném poplatku částku 3 181,62 Kč. Pohledávka vyplývající z výše uvedené smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla ze strany [právnická osoba] postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. 6. 2018 žalobkyni jako novému věřiteli, a to s účinností k témuž dni. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem ze dne 14. 6. 2018. Schopnost žalovaného úvěr splácet společnost posoudila dle údajů získaných od žalovaného a po ověření z dokladů předložených žalovaným. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Ze smlouvy o zápůjčce [číslo] soud zjistil, že byla uzavřena dne 24. 2. 2017 mezi [právnická osoba] a žalovaným. Tato společnost na základě smlouvy poskytla žalovanému částku 6 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit spolu s poplatkem ve výši 4 640 Kč (799 Kč úrok, 1 832 Kč administrativní činnost a hotovostní režim splátek 2 009 Kč), s úrokem 29 % ročně v 45 týdenních splátkách po 237 Kč s tím, že prvá splátka je splatná do sedmi dnů od podpisu smlouvy. Podpisem smlouvy žalovaný potvrdil převzetí částky 6 000 Kč. Celková dlužná částka činí 10 640 Kč. Nedílnou součástí smlouvy jsou Smluvní podmínky Smlouvy o půjčce uvedené na zadní straně formuláře. Adresu bydliště uvedl žalovaný [adresa žalovaného]. 4. Podle článku 10 smluvních podmínek v případě, kdy zákazník neuhradí příslušnou splátku včas, má [anonymizováno] právo na vyrovnání celé zbývající dosud neuhrazené dlužné částky a to výzvou ve lhůtě do 30 dnů. 5. Dle přehledu splátek, žalovaný uhradil celkem 2 237 Kč, splátky byly započteny tak, že žalovaný stále dluží 4 94,14 Kč na jistině. 6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek z 14. 6. 2018 soud zjistil, že [právnická osoba] postoupila pohledávky uvedené v příloze č. 1 žalobkyni se všemi právy s nimi spojenými ke dni podpisu smlouvy. Ze strany 96 Přílohy smlouvy o postoupení pohledávky soud zjistil, že je zde uvedena pohledávka za žalovaným ze smlouvy [číslo]. Z oznámení o postoupení pohledávky z 14. 6. 2018 soud zjistil, že předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba] oznámila žalovanému postoupení pohledávky na žalobkyni na adresu [adresa žalovaného]. 7. Z poštovního podacího lístku soud zjistil, že dne 13. 7. 2018 byla žalovanému zaslána zásilka s oznámením postoupení na adresu [adresa žalovaného]. 8. Z předžalobní výzvy soud zjistil, že dne 12. 3. 2020 vyzval zástupce žalobkyně žalovaného k úhradě dluhu s uvedením důvodu vzniku pohledávky a upozornil jej na podání žaloby. Z poštovního podacího lístku soud zjistil, že předžalobní výzva byla zaslána dne 13. 3. 2020 žalovanému na adresu [adresa žalovaného]. 9. Na základě provedeného dokazování soud zjistil následující skutkový stav: 10. Právní předchůdce žalobkyně [právnická osoba] předala 24. 2. 2017 žalovanému částku 6 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit spolu s úrokem 29 % ročně a poplatkem ve výši 4 640 Kč v 45 týdenních splátkách po 237 Kč, s tím, že prvá splátka je splatná do sedmi dnů od podpisu smlouvy. Žalovaný nehradil dluh řádně, neuhradil částku 7 875,76 Kč. Pohledávka byla postoupena ze [právnická osoba] na žalobkyni. Schopnost žalovaného úvěr splácet společnost ověřila podle tvrzení žalovaného. Doklady o výši příjmů a výdajů žalovaného, které k tomuto posouzení použila, nepředložila. 11. Soud přihlédl k judikatuře Evropského soudního dvora C -449/13 z 18. 12. 2014, že směrnice 2008 neobsahuje taxativní výčet informací, s jejichž pomocí má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a neupřesňuje ani, zda tyto informace mají být kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. V souladu se svým zněním naopak čl. 8 odst. 1 směrnice 2008 ve spojení s bodem 26 jejího odůvodnění přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. Z toho vyplývá, že poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. ….. Směrnice neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. 12. Soud tedy dospěl k závěru, že je povinností poskytovatele úvěru zkoumat schopnost spotřebitele jej splatit ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru a vycházet jednak a) z informací uvedených samotným žadatelem dle § 9 odst. 3 zákona (kdo jiný má mít nejpřesnější informace než sám spotřebitel), b) tyto informace ověřit, a to i z listin předložených žadatelem (pracovní smlouva, výplatní pásek, nájemní smlouva apod.). Pravost listin předložených žadatelem není poskytovatel povinen systematicky kontrolovat. K tomu nutno dodat, že stále existuje přečin úvěrového podvodu, že žadatel má v § 9 odst. 3 zákonem stanovenou povinnost uvádět pravdivé údaje a že dle § 6 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku každý má povinnost jednat v právním styku poctivě a nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého jednání nebo protiprávního činu. c) rovněž má poskytovatel porovnat údaje takto zjištěné případně s údaji statistickými ohledně nákladů na živobytí (životní minimum, náklady na bydlení) d) rovněž může ověřit i údaje o dalších závazcích z příslušných databází (NRKI, SOLUS apod.), což by měl být úkon v zásadě běžně činěný s výjimkou např. pouze nízkých úvěrů cca do 5 000 Kč. 13. Poskytovatel úvěru je rovněž povinen uchovávat doklady, dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele má poskytovatel uloženu § 78 uvedeného zákona a prokázat splnění své povinnosti. 14. Tím, že předchůdkyně žalobkyně nedoložila doklady, z kterých vycházela při svých úvahách o schopnosti žalovaného úvěr splácet, znemožnila osudu přezkum dodržení splnění její povinnosti a tedy neprokázala, že důsledně zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet. Žalobkyně tedy nedoložila ověřené konkrétní příjmy, výdaje a případné splátky jiných závazků žalovaného v době uzavření smlouvy. Údaje uvedené žalovaným a jím stvrzené podpisem nestačí, i přes to, že nepravdivé údaje mohou být stále trestným činem úvěrového podvodu. Trestnost činu nezpůsobuje neplatnost samotné smlouvy a nesnímá z úvěrujícího povinnost aktivně předcházet hrozícímu nekontrolovatelnému zadlužování úvěrovaného. 15. Ustanovení § 87 zákona č. 57/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru upravuje relativní neplatnost k námitce spotřebitele. Rovněž důvodová zpráva uvádí relativní neplatnost. Rovněž § 574 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku stanoví, že Na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné. Dle § 586 Je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Dále § 588 občanského zákoníku ukládá soudu přihlížet k neplatnosti ex officio jen u jednání zjevně se příčícímu dobrým mravům, nebo odporujícímu zákonu a narušujícímu veřejný pořádek. 16. Oproti tomu je nutno přihlédnout, že úprava v zákoně o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/. Směrnice sice nemá přímý účinek mezi soukromými subjekty (neukládá povinnosti ani spotřebiteli, ani poskytovateli úvěru), ale je závazná pro stát a jeho orgány včetně soudů (rozsudek Evropského soudního dvora z 21. 4. 2016 sp. zn. C -377/14), které jsou povinny vykládat vnitrostátní právo v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu směrnice 2008 /48/, aby dosáhly výsledku jí zamýšleného, a tudíž i souladu s čl. 288 třetím pododstavcem SFEU. Článek 23 směrnice ponechává na úpravě státu, aby sankce za porušení povinností stanovených směrnic