24 C 87/2021-31 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou došlou soudu dne 16.12.2020 se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým by žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 21 659,36 Kč a úrok z prodlení ve výši 10 % z částky 21 659,36 Kč od 1.10.2019 do zaplacení. Žalobce tvrdil, že dne 2.9.2015 uzavřel právní předchůdce žalobce s žalovaným prostřednictvím svého zmocněnce, [právnická osoba] [obec] a [právnická osoba], dohodu o uznání dluhu. Žalovaný v ní uznal svůj dluh vůči žalobci co do důvodu a výše celkem ve výši 21 659,36 Kč. Zároveň se zavázal uhradit jej v 49 pravidelných měsíčních splátkách v souladu se sjednaným splátkovým kalendářem. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 24.8.2018 mezi přechodným věřitelem spol. [anonymizována dvě slova] a žalobcem [název žalobkyně] došlo k témuž dni k postoupení pohledávky na žalobce. Smlouva nabyla platnosti a účinnosti ke dni 24.8.2018. Postoupení pohledávek bylo na základě ujednání smluvních stran účinné k témuž dni. Žalovaný byl o změně věřitele informován přípisem ze dne 17.9.2018. V příloze smlouvy o postoupení pohledávek jsou údaje o postoupené pohledávce evidované za žalovaným na řádku [číslo]. Žalovaný se následně dostal do prodlení s řádnou úhradou splátek, protože počínaje splátkou č. 1 žalobci dle sjednaného splátkového kalendáře ničeho nehradil. Zůstatek dlužné částky, kterou se žalovaný zavázal žalobci uhradit dle Dohody, se tak stal splatným ke dni splatnosti poslední sjednané splátky, tj. dne 30.9.2019. Žalobce v souladu s ustanovením § 142a občanského soudního řádu odeslal žalovanému dne 16.11.2020 předžalobní upomínku. Žalovaný na svůj dluh od data uzavření Dohody do data podání žaloby neuhradil ničeho. 2. Žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil. Soud v souladu s ust. § 101 odst. 3 občanského soudního řádu věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti. Vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. 3. Žalobce je zahraniční právnickou osobou. Příslušnost k projednání věci je dána ve smyslu čl. 18 bod 2 nařízení EU č. 1215/2012, ze dne 12.12.2012, bydlištěm žalovaného, které je na území České republiky. 4. Smlouvou o půjčce [číslo] uzavřenou mezi společností [právnická osoba], IČ: [číslo], a žalovaným dne 20.12.2005 bylo prokázáno, že předchůdce žalobce poskytl žalovanému částku ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit předchůdci žalobce poskytnutou částku a zaplatit souhrnný poplatek ve výši 9 960 Kč Celkem se zavázal uhradit částku 24 960 Kč v 52 týdenních splátkách po 480 Kč s tím, že první splátka byla splatná 7. dne od uzavření smlouvy. Žalovaný potvrdil, že uvedenou částku převzal v hotovosti. Smlouvou o postoupení pohledávek včetně přílohy uzavřenou dne 19.6.2015 mezi [právnická osoba], [IČO], a [právnická osoba] [anonymizována tři slova] [číslo], a následně smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou mezi touto společností a žalobcem ze dne 24.8.2018 bylo prokázáno, že žalobci byla postoupena pohledávka za žalovaným z výše uvedené půjčky. Oznámení o postoupení pohledávky ze dne 17.8.2018 bylo žalovanému odesláno dne 19.9.2018 a výzva k úhradě ze dne 16.11.2020 byla odeslána dne 19.11.2020. Výpisem z Obchodního rejstříku Malty zjištěno, že žalobce je registrován od 3.12.2013 pod č. C [číslo]. 5. Předmětem řízení je závazek ze smlouvy o půjčce uzavřené přede dnem 1.1.2014, a proto soud na skutkový stav aplikoval ve smyslu § 3028 odst. 3 občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.) dosavadní právní předpisy, tedy zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen„ obč. zák.“). 6. Listinami bylo prokázáno, že mezi předchůdcem žalobce a žalovaným byla v souladu s § 657 obč. zák. uzavřena smlouva o půjčce, na základě které žalovaný (spotřebitel) od žalobce (podnikatele) převzal částku ve výši 15 000 Kč, kterou měl vrátit v 52 týdenních splátkách po 480 Kč, tedy celkem částku 24 960 Kč. Žalovaný neuhradil ničeho. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobce. 7. Bylo prokázáno, že předchůdce žalobce poskytl žalovanému půjčku ve výši 15 000 Kč, kterou žalovaný nevrátil ani zčásti, a proto soud žalobě co do této částky vyhověl. Úrok z prodlení byl přiznán podle § 1970 občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.) ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Podle § 2 nařízení vlády výše úroků z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. Repo sazba činila v druhém pololetí r. 2019 2 %, a proto úrok z prodlení byl přiznán ve výši 10 % ročně. 8. Ve zbytku, tedy co do částky 6 659,36 Kč a 10% roční úrok z prodlení z částky 6 659,36 Kč od 1.10.2019 do zaplacení, soud žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že ujednání o výši poplatku (úroku – viz níže) je neplatné. Jak vyplývá z ustanovení týkajících se závazků ze smluv uzavíraných se spotřebitelem, spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran (§ 56 odst. 1 obč. zák.). Ustanovení § 55 odst. 2 obč. zák. ve znění účinném do 31.7.2010 (tedy v době uzavření smlouvy) stanovilo, dle názoru soudu v rozporu s úvodními ustanoveními a zejména čl. 3 a čl. 5 Směrnice Rady ES č. 93/13/ EHS ze dne 5.4.1993, že neplatnosti ujednání v rámci spotřebitelských smluv je třeba se dovolat (relativní neplatnost). S účinnosti od 1.8.2010 (zákon č. 155/2010 Sb.) bylo ustanovení § 55 odst. 2 obč. zák. změněno tak, že příslušná ujednání ve spotřebitelských smlouvách demonstrativně vymezená v § 56 obč. zák. jsou neplatná. Absolutní neplatnost je povinen soud zkoumat z úřední moci. Výši souhrnného poplatku, který představuje 66,4 % poskytnuté částky, soud vyhodnotil jako nepřiměřené ujednání, které je neplatné. Sjednaný souhrnný poplatek je nutno postavit na roveň úroku (§ 658 odst. 1 obč. zák., podle kterého při peněžité půjčce lze dohodnout úroky) jakožto ceny za dočasně poskytnuté peněžní prostředky. Dohodnutý poplatek (úrok) je zároveň v rozporu s dobrými mravy. Byť neexistuje konkrétní obsahová shoda ohledně pojmu„ dobré mravy“, lze jej mj. vymezit jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 5/2001). Zcela stručně potřeba připomenout, že již staří Římané měli braní úroku ze zápůjčky (fenus) upraveno zákonem (nejvýše 12 %, roku 350 př. n. l. sníženo na polovinu a posléze zákonem Lex Genucia zcela zakázáno), církví bylo zpravidla odmítáno, a až čilejší obchodní ruch postupně změnil nazírání na braní úroků, přičemž na počátku 16. století se pohybovala na našem území v rozmezí 10 – 35 %. Na sněmu českém v roce 1543 byly stanoveny úroky 6 %. Tato výše se v podstatě udržela (ale nedodržovala) nejen do úrokových patentů císaře Josefa II. ale i v období následujícím (§ 994 občanského zákoníku z r. 1811) až do zrušení omezení výše zákonem č. 62/1868 ř.z. Nicméně zákony proti nepřiměřeným úrokům byly přijaty v rámci trestních předpisů i v období dalším. Platná právní úprava v České republice maximální možnou výši úroku nestanoví (na rozdíl např. od Švýcarské konfederace, kde podle čl. 9 odst. 2 písm. b/ a čl. 14 Federálního zákona o spotřebitelském úvěru ze dne 23.3.2001 může úroková sazba činit 15 % ročně). Rozsudek Nejvyššího soudu ČR v trestní věci 5 Tdo 248/2003 uvádí, že lichvářskou povahu ve smyslu trestního zákona má sjednaný úrok ve výši 66 % ročně. Civilní judikatura pak dovozuje, že sjednané vysoké úroky mohou být v rozporu s dobrými mravy (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 20 Cdo 474/2006). Za situace, že obecný náhled společnosti na přiměřenou výši ceny (úroku) z poskytnutých peněžních prostředků se po celé výše uvedené období nijak výrazně nezměnil a v průměru je akceptovatelná částka okolo 10 % – 35 % ročně z poskytnuté částky, má soud za to, že v daném případě, kdy celková cena za poskytnuté peníze po dobu přibližně jednoho roku přesahuje 66 % a z historického hlediska podstatně převyšuje obecný normativ, je nutno příslušné ujednání vyhodnotit taktéž jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. Lze dodat, že z neplatného ujednání nelze platně uznat dluh. 9. O nákladech řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu. Žalobce měl ve věci úspěch jen částečný, a proto soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování práva poměrně rozdělil. Soud ve smyslu příslušných ustanovení občanského soudního řádu stanovil odměnu za právní služby v souladu s ustanoveními o odměně uvedenými ve vyhlášce č. 177/1996 Sb. ve znění vyhl. č. 120/2014 Sb. (dále jen„ advokátní tarif“). Řízení o peněžité plnění nepřesahující 50 000 Kč bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, a proto soud pro stanovení